Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Loudání aneb 150% Everest, 3. část

19.10.2010 08:21

11.6.2010, pátek – Tři hodiny spánku nám musí bohatě stačit. Asi půl hodiny se chvatně vracíme zpět na rozcestí. Včera jsme měli v plánu jet celou noc, abychom začali jezdcům vpředu šlapat na paty. Místo toho budeme mít co dělat, aby nám na paty nezačali šlapat borci jedoucí za námi. Další bloudění už se nesmí opakovat.

Bookmark and Share

Na rozcestí u Zygmuntówky je všechno jasné. Červená šipka na Wielkou Sowu nádherně udává směr vlevo. Jenže my včera pod tíhou únavy zamířili vpravo. Já zavelel tudy, Honza mi to odkýval a všechny naše ambice na dobré umístění v závodě vzaly za své. Nejenže jsme tlačením na Kalenicu ztratili moře času, ale hlavně nás to stálo spoustu jak fyzických, tak psychických sil, které ke konci závodu mohou chybět. Ach jo.


Znovu stoupáme ne Wielkou Sowu. Oproti včerejší výtlači je ta dnešní správná cesta celkem jetelná, i když je místy hustě pokryta volně loženými kameny. „Tak sem zvědavej, kolik nás předjelo lidí?“ Přemýšlí nahlas Honza. Svítání nás zastihlo na nejvyšším vrcholu těchto prokletých Sovích hor. U rozhledny na Velké Sově. „Tutaj zme do kúrwa mali bycz jusz wcziráj,“ melu si pseudopolštinou, zatímco pořizuji vrcholovou fotku.


Místy prudký, místy kamenitý lesní sjezd ze Sowy. Lehce decentní bloudění polskými hvozdy a již nabíráme směr zpátky do naší vlasti. Při průjezdu městečkem Gluszyca to pro mě málem všechno skončilo. Do poslední chvíle jsem byl pro něj vzduch, pak začaly brzdy kvílet. Moc nechybělo, aby mě i s kolem naložilo za jízdy do své ohromné lopaty jakési žluté těžkotonážní monstrum. Řidič na mě z výšky své kabiny vyděšeně kouká a já mu stejně vyděšený pohled vracím.


Na silnici se Honza bohatýrsky opřel do pedálů. Vlaju za ním jak napůl rozmotaný toaleťák. Táhlé stoupání lesem a Polsko máme za sebou. Na hranicích máme podle itineráře odkrojeno z trasy 216 kilometrů. Nejhorší kopce jsou definitivně za námi. Jenže kdepak. Opak je pravdou. Nejbrutálnější stoupání nás teprve čeká, ale to vůbec netušíme. Modrá turistická stezka věrně kopíruje česko polské hranice a my se po ní zlehka noříme do Javořích hor. Nikdy před tím jsem o nich neslyšel, ale dnes vím jistě, že na ně nikdy nezapomenu. Zpočátku rovinka se čím dál tím víc začíná houpat nahoru a dolů, asi jako moře před vichřicí. A pak to přišlo skoro jako tsunami. Sjeli jsme z kopce dolů a tam s otevřenou hubou koukám na téměř kolmou stěnu před námi. „To mě pěkně sere, nastoupáme takovejch vejškovejch metrů, ale všechno pěšky. Kdybych to věděl, tak si vezmu pohory a hliníkový pedály. Tohle nemá s cyklistkou nic společnýho. Příští rok na Loudání seru,“ upouští Honza natlakovanou páru jako papiňák. „Teď bych dal s chutí pěstí tomu, kdo plánoval trasu.“


Do ničeho prudšího jsem kolo v životě netlačil. Hrudníkem ležím na řídítkách, kotníky ohnuté v ostrém úhlu. Nárty s holeněmi se téměř dotýkají. Stoupám zvolna metr za metrem. Slunce pálí. Pot ze mě stříká na všechny strany. Stoupání na Ruprechtický špičák je neuvěřitelné. Honza si pod kopcem obaluje prsty na nohou, aby ho v tretrách nebolely. Na vrcholu kopce přichází bolestivé poznání. Tohle není Špičák. To je jen taková předehra. Jsme na vrcholu kopce Široký v nadmořské výšce 839 metrů. Odtud prudce dolů a teprve pak obdobně prudké stoupání na Ruprechtický špičák s nadmořskou výškou 880 metrů. Hrábne mi v hlavě? Nehrábne mi v hlavě? Dostanu infarkt? Nedostanu infarkt? Mouchy jsou pěkný svině. Slunce taky. Vítr zavane jen občas.

 

Konečně u rozhledny na vrcholu. Tenhle úsek Loudání přes Javoří hory si zaručeně budou navždy pamatovat všichni. Na druhou stranu jsem si jist, že na Ruprechtickém Špičáku, nejvyšším kopci Javořích hor na českém území moc bicyklů zatím nebylo. Sjezd za odměnu nás však nečeká. I dolů je cesta zhusta nesjízdná. Pakárna!


V Meziměstí se hroutíme na trávu do stínu stromů a odpočíváme. Informace z trati hovoří jasně. Na 70. kilometru odstoupil ze závodu Petr Jedik Slavík. „Bohužel jsem ztratil motivaci jet dál. Asi se na tom nejvíce podepsala únava po noci bez spánku a tlačení kola obtěžkaného nosičem s brašnami. Bylo to pro mě vysloveně trápení. Na můj vkus jsem více tlačil, než jel a to není nic pro mě. Příště budu chytřejší, na Loudání jedině co nejvíc nalehko.“

 

Tereza Skřičková se svým dámským neodpruženým kolem vydržela na trati o sedmnáct kilometrů déle. 87 ujetých kilometrů byla její konečná, ale ani ona na Loudání nezanevřela. „Díky za nakouknutí do skvěle připravené akce. Byla to "savana-hokna," jak se u nás ve štatlu šprechtí. To vedro mi teda dalo! V té hicně se lepily i podrážky k vozovce a já jsem lapla úpal. Nástup veder mě lehce porazil a nechtěla jsem zakalit někde v Polsku. Ujela jsem sice malý kus cesty, ale získala krásný zážitek. Nerada se vzdávám, ale někdy to jinak nejde. Gratuluji všem, co zvítězili i těm, co vůbec dorazili do cíle. A byla bych nadšená, když bych dostala ještě druhou šanci.“


Startovní pole řídne i nadále. Viktora Chalupu zlákala na 103. kilometru koupel. „Ze hřebene jsem viděl přehradu Rozkoš, a ta mi možná zachránila kejhák. Tři hodiny mi trvalo, než jsem se uved do stavu, že jsem byl schopnej dojet na nádraží. Nohy v pohodě, ale to horko mě dostalo.“ Poslední informaci nám doplňuje sympatická prodavačka v cukrárně. „Vy ste blázni. Já bych to neujela. Dneska je 36 stupňů ve stínu a včera to nebylo o moc lepší. Nechcete si koupit sladkou rakvičku?“ Na hřebech se dalo vedro vydržet. Občas zavanul větřík, ale tady dole je to fakt horúčava a lísteček se nehne.


Zatímco mi mozek v hlavě bublá horkem, čeká nás za Broumovem bonbónek zatím nepoznaný. Schody! Schody snad nekonečné. Někdo říkal, že jich je přes 400. Připadá mi to strašně malé číslo. Tlačíme, táhneme, poponášíme a jiným způsobem přibližujeme kola vzhůru na nejnavštěvovanější místo Broumovských stěn, jímž je barokní kaple Hvězda v nadmořské výšce 671 metrů. Na pozadí kolmých pískovcových skal působí naše cyklistické počínání tragikomickým dojmem. Kaple na vrcholu je obsypána polským zájezdem a pro několik fotografů jsme vděčným středem zájmu. „Dneska se jedou ty Sudety?“ Ptá se chlápek pod slunečníkem svého kolegy. „Né, tohle sou ňáký jiný blázni,“ odpovídá kolega, zatímco my se ve stánku s občerstvením dozvídáme, že koka kola není.


Lesním stoupáním od říčky Jívka překonáváme hřeben Jestřebích hor, nedaleko od nás leží vrch Kolčarka (691m.n.m.). Kulisu dotváří další lesem ukryté vojenské bunkry. Honza začíná v poledním žáru vadnout jako květina. Osvěžení v ledovém potůčku se pro něj stává nezbytností. Snad nás při něm mušky a komáři nesežerou. Jedeme s Honzou spolu, přičemž máme každý úplně jiný styl jízdy. Honza je mnohem výbušnější. Hlavně ráno a vpodvečer mu sotva stačím. Horko přes den je však pro něj utrpením. Mně se daří držet pořád stejné tempo bez ohledu na okolnosti. Možná to svádí k myšlence, že se tím vzájemně zdržujeme, ale řekl bych, že opak je pravdou. Ráno a večer žene on mě, přes poledne já jeho. Navíc to má jednu výhodu. Vlivem únavy nepřemýšlíme úplně bystře, takže při komplikacích dáme hlavy dohromady a společně bloudíme mnohem méně, než kdybychom jeli každý sám. Ta polská Wielka Sowa je jen výjimka potvrzující pravidlo. Jet Loudání ve skupince je po všech stránkách mnohem lehčí, než kdyby jel člověk sám. V krizové chvíli se nemá jedinec s kým poradit, nemá po ruce nikoho, kdo by rozptýlil jeho únavu či pochybnosti. Musí se daleko víc soustředit, aby nepřehlédnul odbočku. Zkrátka musí se za každé situace spoléhat jen na sebe a své schopnosti.


Bumerangista Vašek Brož je šestým odstoupivším jedincem. Odstoupit musel nedobrovolně na 220. kilometru a dopadl zatím ze všech nejhůř. V době odstoupení nám výrazně šlapal na paty. Byl necelých dvacet minut za námi, takže by nás asi brzy dojel. Jenomže… Nejprve ho postihla smůla, pak štěstí, pak zase smůla, která znamenala konec závodu a pak zase štěstí. Nejprve na trase zlomil sedlovku, bez které pokračovat v závodě nejde. Sjel proto do civilizace a snažil se někde sehnat jinou. Ptal se každého cyklisty, kterého potkal, jestli by mu nemohl pomoci a jen tajně doufal. Štěstí se na něj usmálo. V jedné hospodě mu jakýsi cyklista věnoval svou vlastní sedlovku s tím, že má pro podobné závody pochopení, sám prý jezdí maratón Sudety víc než deset let. Tenhle moment dodal Vaškovi nové čerstvé síly a tak ho nakopl, že ještě v noci dojel a dokonce i předjel skupinku, ve které se před defektem pohyboval. Měl našlápnuto dojet nejen nás, ale i vedoucí jezdce závodu. Překonal všechny nebezpečné nástrahy technických úseků v Polsku a pak ho zase potkala smůla. „Vysekal jsem se nehorázným způsobem na lautr rovince, kde jsem chytil nějakou faleš z uschlé brázdy po traktoru a šel přes řidítka. Rameno bylo i trochu vykloubené a křupka křupla. Chvíli jsem se zkoušel motat směrem po trase, ale když jsem díky dezorientaci prošvihl jednu kontrolu a navíc ztratil trasu, usoudil jsem, že nemocnici v Broumově bude nutné navštívit co nejrychleji.“

 

Příběh Vaška jasně dokazuje na záludnost trati, kdy nebylo možné slevit z ostražitosti ani na relativně snadných úsecích. „Byla to smůla, protože se mi jinak jelo nádherně díky tomu, že jsem každou noc i trochu pospal a nic mne nebolelo a neměl jsem hlad a měl motivaci a podobně. Zážitků mám více, včetně prchání před polským psem do kopce do lesa, a to vše za tmy nebo třeba halucinace za horkého stoupání na hřeben Orlických hor.“ A nakonec zase to štěstí, protože vyšetření v nemocnici ukázalo, že zranění ramene snad nebude tak vážné, jak se na první pohled zdálo a Vašek se bude moci v klidu připravit na další extrém. Chce jet dvě stě kilometrů dlouhou trať cyklistického maratónu Salzkammergut Trophy v Rakousku.


Ale zpět na trasu. V Malých Svatoňovicích jsem málem získal pomocníka. „Nevopírejte kolo o ten květináč, za rohem máte na kola stojany,“ vystartovala na mě prodavačka z krámku. „Nebojte, já ho mam jako dekoraci, udělám fotku a jedu dál.“ „Tak to máte štěstí, protože to bych vás jinak hnala.“ Jsem ve stavu, že bych to možná i potřeboval. Kdyby mě hnala, asi bych se přinutil opírat do pedálů usilovněji.


V údolí řeky Úpy leží město Úpice, centrum Jestřebích hor. Lehce posvačíme ve stínu košatého stromu a míříme dál. Stoupání na Liščí horu s nadmořskou výškou 609 metrů, nejvyšší bod Hořičského hřbetu je snadnou záležitostí a následuje hodně příjemný lesní úsek, kdy to jede skoro samo. Ještě snadnějším a ještě krásnějším je lesní sjezd k přehradě Les Království

 

Bez nich by to nešlo...

 

Po ničivé povodni z roku 1897, která zasáhla údolí Labe až po Pardubice, bylo rozhodnuto o výstavbě vodního díla, které by přívalové vody zadrželo. Stavba proběhla v letech 1910 až 1920 a dnes nese jméno Les Království. V době dokončení se jednalo o největší vodní nádrž v tehdejší Československé republice. Přehrada je vystavena ve velice estetickém až pohádkovém stylu. Koruna hráze je doplněna dvěma branami s ozdobnými věžičkami. Domek hrázného připomíná malý kamenný hrad s dominantní věží s cimbuřím. K dokonalé pohádkové iluzi chybí už jen, aby se na hrázi vznešeně procházela Princezna Lada a za ní v brnění neohrabaně klopýtal Kazisvět šestý, z Boží vůle král.


Cesta lesním hvozdem Království je přímá jako pravítko a kilometry naskakují nezvykle rychle. Všechny útrapy při předchozím krkolomném tlačení kol do všemožných kopců jsou zapomenuty. To je panečku cyklistika. Honza to cítí stejně. Už začíná spřádat strategii na příští ročník, a to i přes to, že byl pod Ruprechtickým špičákem nezvratně rozhodnutý, že příští ročník určitě nepojede. Na nepříjemné věci člověk zapomíná rychle.


Dnes byl pestrobarevný den plný únavy, potu a nezapomenutelné cyklistiky. Východ slunce nás zastihl na Velké Sově. Západ slunce u přehrady Les Království. Dnes byl den, který ale ještě nekončí. Míříme na majestátní Zvičinu, na další výrazný kopec. „Kopec rovná se dřina,“ mám zakódováno v hlavě. Z trasy jsme odkrojili přes 300 kilometrů a necelých 240 nás ještě čeká. „Jestli dojedu až do cíle, tak pudu do nonstopu na pivo a budu tam čekat na zavíračku,“ nějak se přece motivovat musím.

 

Pokračování příště...

 

Milan Silný

Diskusní fórum pro: "Loudání aneb 150% Everest, 3. část "

Názor Autor Datum a čas
RE: Loudání aneb 150... Milča 4. 11. 2010, 12:03
RE: Loudání aneb 150... Harwes 3. 11. 2010, 13:35
RE: Loudání aneb 150... Honza V 1. 11. 2010, 12:42
RE: Loudání aneb 150... Karlos 31. 10. 2010, 19:00
RE: Loudání aneb 150... Honza V. 25. 10. 2010, 08:08
RE: Loudání aneb 150... Murphy 22. 10. 2010, 15:16
RE: Loudání aneb 150... Martin 22. 10. 2010, 14:03

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Žádné odkazy

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 - 2024 Cykloserver.cz |