Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Loudání aneb 150% Everest, 4. část

1.11.2010 16:46

V Bílé Třemešné se nám ztratila červená turistická značka. Držíme tedy alespoň přibližný směr a do cesty se nám staví vlakové nádraží. Když se vydáme po kolejích, asi po sto metrech na červenou znovu narazíme. "Tudy se pěšky nesmí," napomíná nás razantním hlasem paní výpravčí. "Ale já tudy projít dokážu, a když to dokážu já, dokážou to i jiní," dodává významně a otáčí se k nám zády, protože je jí jasné, co uděláme.

Bookmark and Share

Setmělo se. Nasazujeme čelovky a začínáme stoupat smrkovým lesem. Znovu se nám ztratila červená. Tlačíme kola pěšky nejkratší cestou vzhůru. Zabloudit nemůžeme, přímo nad hlavou nám vedou lana lyžařského vleku směřujícího neomylně k vrcholu. Podvědomě přehazuji na lehčí převod, jako kdyby mi to mělo tlačení nějak ulehčit. A jsme na Zvičině v nadmořské výšce 671 metrů. Je tma a na vrcholu pěkně větrno. Zvičina je nejvyšším vrcholem Zvičinsko-kocléřovského hřbetu a jedním z nejvyšších vrcholů celého Podkrkonoší. Její nadmořská výška není sice nijak závratná, přesto převyšuje své okolí bezmála o 350 metrů. Díky tomu se stává noční výjezd či výtlač hustým morálně volním zocelením a hlubokým duševním obohacením,a tak dále a tak dále. Zkrátka noční Zvičina je pro mě psychicky parádně sračkózní záležitosti. Už toho mám pro dnešek „plný brejle.“ Naštěstí nás do cíle už moc kopců nečeká.


Na vrcholu u Raisovy chaty chvíli odpočíváme. Vítr nám rychle osušuje vše propocené a my přemýšlíme, co dál. Noc je ještě mladá, únavou na huby zatím nepadáme, a tak je brzy rozhodnuto. Jedeme dál!


Temná, podmáčená louka. Těžce se hledá správný směr. Tempo postupu vpřed není nijak závratné. Možná by bylo lepší uložit se k spánku. Spící vesnička Kal. Do tmy zářící, nasvícený hrad Pecka. Opilci se hlasitě vrací z náleven domů. Po ztichlé asfaltce směrem na Novou Paku pláště našich kol hlasitě bzučí do rytmu pedálů. Zní to jako pohádka na dobrou noc. Jedeme docela svižně.


Před Novou Pakou si posekaná louka u silnice přímo říká o přespání. Je půl hodiny po půlnoci, tak proč ne? Obloha je hvězdná, pršet snad nebude. Vybírám ideální místo na nocleh. Sedám si do dřepu, abych si za svitu čelovky prohlédl, na čemže to budu spát. Jakmile se přiblížím k zemi, cítím štiplavý zápach. „Hm, tak tady to nepůjde,“ říkám si v duchu a štěstí zkouším o pár metrů dál. Jenže smrádek se při zemi dostavuje znovu. Honza už má spacák dávno rozestlaný a s klidem pozoruje moje počínání. „Hele, to ti asi tak smrděj nohy,“ prohodil flegmaticky a... Měl pravdu! Dnes máme najeto 147 kilometrů. Tváříme se a věříme tomu, že usínáme. Snad nás během zbytku noci nikdo nepředjede.

  • 12.6.2010, sobota

Tři hodiny ráno. Dvě a půl hodinky ležení je za námi, jako bychom ani nespali. Celé tělo bolí, ale ranní chlad nás nutí opírat se do pedálů pěkně zostra. Spící Nová Paka. Jen před hospodou sedí skupinka nejvěrnějších vytrvalců, všichni do jednoho nakaženi hlasitou mumlavou.


Povinná odbočka na zříceninu hradu Kumburk do nadmořské výšky 642 metrů. „Proč stavěli hrady na kopcích, tomu rozumim. Proč ale do prdele ke všem musíme na kole, to mi hlava nebere! Zlatej Okoř, ten leží v údolí.“ Do cíle zbývá už jen 200 kilometrů a já pociťuji hlubokou ranní letargii, možná už agonii. Vyčerpává mě i mlčení. Honza má po ránu sil na rozdávání a ujíždí mi. Jak to dělá? Nemám ho rád!


Když jsem byl malé dítě, jezdil jsem na tábor. Manželka tvrdí, že se od těch dob moc nezměnilo, že prý jsem jen velké dítě. Možná má pravdu. Jsem velké dítě a znovu jedu na Tábor. Nejedná se o tábor pionýrský, nýbrž o jeden z nejvýznamnějších vyhlídkových vrcholů Českého ráje. Tábor má nadmořskou výšku 678 metrů. Jízda do kopce mě moc nenaplňuje. Proč jsem se na to Loudání přihlašoval? Honza na vrcholu poklidně snídá. Všude panuje ticho a klid. Všechno kolem ještě spí. Rychle něco zhltnu a společně frčíme dál. Jízda z kopce je lahoda. To Loudání je fakt skvělé. Dobře, že jsem se přihlásil. Cestička se vine nahoru a dolů a vesničky, kterými projíždíme, mají časovou posloupnost. Nejprve Rváčov, potom Skuhrov. Daleké výhledy do krajiny parádní. Parádní je i výhled na Kozákov, poslední obrovskou muldu na trase. Honzovi se vytvořil obrovský puchýř v místě, kde se gelové zakončení nohavic cyklokalhot dotýká stehen. Také se mu začal uvolňovat kufr na tretře. Imbus je po ruce, ale má jen padesáti procentní úspěšnost. Puchýř se s ním vyléčit nedá.

Zlatou stezkou Českého ráje strkáme tlačmo kola pěšky na kopec Varta (619m.n.m.). „To sme bajkeři co?“ Pokládá Honza ironickou otázku. „Hm,“ dostává se mu skleslé odpovědi v předtuše dalších výškových metrů na Kozákov.


Sláva! Kozákov pokořen, dobyt a vypleněn. Stojíme v nadmořské výšce 744 metrů a celý Český ráj nám leží u nohou. Do cíle zbývá pouhopouhých 177 kilometrů a přímo skvostné je pomyšlení, že už nás žádný brutální kopec nečeká.  Z Kozákova se za odměnu svezeme příjemným dlouhým sjezdem zpět do údolí. Jak bláhová představa a přeludný omyl. Všechny cesty z Kozákova jsou sjízdné kromě té naší, kterou musíme. Stezka je úzká, strmá, plná balvanů a převážně nesjízdná. Kolo nám slouží spíš jako berle než dopravní prostředek.

Vysoká tráva, proložená ostrůvky stejně vzrostlých kopřiv je tak vysoká, že v ní v sedle kola nejsme téměř vidět. Sem tam bodlák tvrdí muziku. Naštěstí ti tři borci před námi, nebo kolik už jich tam je, nám vyjeli úzkou pěšinku. Jsme v ráji klíšťat, ale obavy nemáme. Jsme tak upocení, zaprášení a špinaví, že klíště, které se nás jen dotkne, je předem odsouzeno k okamžité záhubě. Máme od kopřiv požahané holeně i ruce, přesto se utěšujeme, že mohlo být hůř. Až tudy pojede Murphy Klimeš na tom svém lehokole, bude mít od kopřiv požahaný obličej. A to pomyšlení nám kouzlí na rtu úsměv.


Skalní hrad Rotštejn, vesnička Klokočí a už se nám kola z kopce točí do údolí řeky Jizery. V Turnově na náměstí ve stínu posvačíme a chystáme se k odjezdu, když se zjevuje podivný cyklista ve stylu bludného Holanďana. Startovní číslo třináct. Dojel nás Štěpán Stránský. To je ten, co se rozsekal první noc před Žampachem. Neuvěřitelné! A my si mysleli, že kvůli zranění ze závodu odstoupil. „Jedu skoro beze spánku.“ A je to na něm vidět. V sedle kola ani tolik ne, ale v obchodě působí hodně zmateně. Stojí před regálem. Jedno zboží stejné jako druhé a on se v něm trhavými pohyby bezmyšlenkovitě přehrabuje, jakoby hledal něco úplně jiného a ne a ne to nalézt. Ten už moc dlouho nevydrží. Brzy vytuhne. Čekat na něj nemůžeme. Jedeme dál.


Hruboskalsko je pro nás jako pobyt v lázních. Lesy voňavých borovic, pískovcové skály, davy turistů, rychlost jízdy hodně svižná a mozek už zase bublá horkem. Honza udává tempo, jedu v závěsu. Jeho lýtka jsou vyrýsovaná, jako když se stáhne králík z kůže. Snad se mi o nich nebude v noci zdát. Mám je prostudované dokonaleji než lýtka mé manželky.


V jedné vesnici muzikanti smutně vyhrávají, zástup lidí truchlí a rakev s nebožtíkem je nakládána do pohřebního vozu. Musíme skrz dav truchlících. Pocity nepříjemné. Asi bychom měli slézt z kola. Ve vedlejší vesnici vyhrávají muzikanti zvesela a nevěsta s ženichem akorát opouští kostel. Pocity příjemné. Slézat nebudeme. Lidský život je veselý i smutný, ale hlavně krátký. Je třeba si ho vychutnat plnými doušky, což při Loudání plníme bezezbytku.


Úzká pěšinka se vine údolím, obklíčena hlubokým, snad stoletým bahnem. Bahno se tváří jako naoko spící krokodýl. Stačí chvilka nepozornosti a už ve svých spárech pevně drží naše kola. Vůbec je nechce pustit. V bezvětří se puch hniloby šíří velmi rychle. Citlivkám by se chtělo zvracet. Hejno vlezlých mušek má poplach. Bláto mlaská a škrundá, ale stejně boj prohrává. Naše stroje po vidle zabořené v té živé mase získáváme zpět, ale zápach a odstřelující blátivé hrudky nás budou ještě chvíli doprovázet.


Lesy voňavých borovic zůstaly, slunce pálí. Mozek vařený horkem si hledá cestu z hlavy ven. Tělo komplet zpocené, dres flekatý prosolenými koláči potu. Hluboký a jemný písek je tak hluboký a jemný, že se téměř nedá jet. Kolo se boří a klouže, nejlehčí převody v permanenci, ale už se to blíží. Za chvíli to přijde. Od Branžeže nás čeká dlouhý asfaltový úsek bez kopců. To zas poletíme.


A startovní pole nám stále řídne. Dostáváme zprávy o dalších odstoupivších borcích. Ostřílený biker Amito z Chebu měl od prvních kilometrů jasno. „Král Šumavy je proti tomuhle takovej dětskej okruh,“ okomentoval trasu Loudání pro kamarády doma a vydržel s ní statečně zápolit 231 kilometrů. Pak vzdal. „... Poněvadž jsem byl připravenej tlačit kolo 500 kilometrů, ale nebyl jsem připravenej jej ani 5 kilometrů nosit. Navíc se mi rozpletlo zadní kolo a oprava v nedohlednu, takže jsem sednul na vlak a bylo. Z toho plyne pro příští ročník jediné. Jedu s batůžkem velikosti peněženky, s jednou náhradní duší a dost. Tlačit kolo mi nevadí, ale nosit už jej nechci…!


Ošlehaný obličej od kopřiv nebude mít ani Murphy Klimeš. Ten se do cíle se svým lehokolem taky nepodívá. Odstoupil na 254. kilometru. Z jeho pohledu tak odstoupil jediný účastník na kole, protože my všichni ostatní nejedeme na kole, nýbrž na zábradlí. Odstoupit musel. Při brutálním stoupání pěšky na Ruprechtický špičák, kdy za sebou na speciálním popruhu táhnul vzhůru lehokolo, roztrhal boty. Naboso se s kolem na zádech nepohybuje zrovna ideálně, a když v tomto rozpoložení dostal z domova zprávu, že jim přívalové deště vyplavily chatu, bylo rozhodnuto. „Několikrát jsem přemýšlel, jestli organizátoři závodu umí na kole i jezdit, nebo vhodným výběrem terénu jen maskuji absenci této dovednosti. Alespoň, že se ty kopce daly s jistou dávkou opatrnosti sjet. Tam, kde cesta připomínala letní vyschlou Mumlavu, jsem brousil patama po zemi. Ale zas tak hrozné to nebylo. Příští rok budu asi muset trošku přišlápnout. Po dvě stě padesáti čtyřech kilometrech mě nic nebolelo, nepíchalo, nezničil jsem kolo. Jen mě to míň a míň bavilo. Krize byla jen jedna a z té mě vytáhl Viktor. Vzpomínal jsem na všechny ostatní, když jsem sjížděl místa, kde bych na klasice musel mít sedlo kousek před obličejem.“


Po silnici letíme vpřed. Začíná pobolívat zadek. Nejpalčivější bolest se dostavuje vždy pár vteřin poté, co se zvednu ze sedla. I když letíme docela rychle, někteří letí ještě rychleji. V osadě Svobodín na železničním přejezdu nás dojíždí podivný cyklista ve stylu bludného Holanďana. Startovní číslo třináct. Neuvěřitelné! Znovu nás dokázal dojet Štěpán Stránský. „Tak to je cyklistickej Robokop,“ okomentoval jeho příjezd Honza. „Už sem myslel, že ho neuvidíme.“ Štěpán září úsměvem. „Zdar, myslel sem, že vás dojedu mnohem dřív.“ Určitě mu dohnání nás po psychické stránce hodně pomůže. A jedeme ve třech. Tempo je o poznání vyšší. Mlčím a v duchu přemýšlím, jak dlouho vydržím s dechem, jak dlouho budu klukům stačit.


Cesta vede přímo, po pravé ruce louka s vysokánskou trávou. Směr je jasně daný, když v tom Štěpán vžum, rovnou do té trávy. „Navigace ukazuje doprava,“ má argument a my ho slepě následujeme. Chlápek s kosou se nestačí divit. „Kam tudy chcete dojet? Tudy nikam nedojedete. Na Domousnice musíte pořád rovně po cestě.“ No, jo no. Vždyť je to nad slunce jasné. Ach, ta únava!


                                                      Bez nich by to nešlo...

 

Mám prázdné přední kolo. No to mi ještě chybělo. Kluci se zachovali ušlechtile jako Mirek Dušín z Foglarových Rychlých Šípů. Když jeden druhému ujede v důsledku odlišné výkonnosti, je to v pořádku. Když má ale jeden defekt, tak na něj druhý čeká. To je jakési nepsané pravidlo čestných cyklistů. A tak zatímco měním duši ve stínu stromu na prašné cestě, kluci na mě čekají v Domousnicích v hospodě.


Závada odstraněna. Kluci na mě skutečně čekají. „Běž si objednat něco k pití,“ poňoukají mě s úsměvem na tváři. Mířím rovnou na záchod, abych si nejprve opláchl špinavé ruce a teprve pak se osvěžil vychlazenou limonádou. Asi šedesátiletá prošedivělá hostinská stojí s rukama v bok přímo proti mně a má hodně bojovnou náladu. „Na dámskym záchodě protejká voda,“ začala netradičním pozdravem. Chvíli trvá, než pochopím, že to říká mně. Proč? Proč mi to říká? Vypadám snad jako instalatér? „A proč mi to řikáte? Já si byl na pánskym záchodě umejt ruce.“ Teď zas pro změnu chvíli trvá jí, než pochopí, že s dámskou toaletou nemám nic společného. Aha. Mlčky odchází zkontrolovat pánské záchody. V pořádku. Vrací se. „Co chcete k pití?“ Pokračuje nezměněným tónem špatně vyspalého generála. Tak proto mají kluci ten potutelný úsměv. Na ně byla taky určitě ostrá, jako nyní na mě. „Máte kolu?“ „Mám jen litrovou a nerozlejvám, protože to pak musim vyhazovat.“ „Tak si jí koupim celou.“ Řach a celá láhev jakési černé limonády stojí na stole přede mnou. Uculují se i štamgasti od vedlejšího stolu, oni jsou na její chování řeznického psa zvyklí. Limonáda je vypitá, jen do mě zasyčela. „Máte prosim vás džus?“ „Mam, ale nerozlejvám.“ „Tak mi dejte pomerančovej.“ „Mam jen višňovej.“ „To né, to mi radši dejte ještě jednou tu černou limonádu.“ „Myslíte kolu?“ Řach druhý litr černé limonády přistává přede mne na stůl. Úžasné. Po tom stereotypu v sedle kole je komunikace s paní hostinskou fantastickým rozptýlením. Už vím, do které hospody nikdy na pivo nezajdu.

 

Pokračování příště...

 

Milan Silný

Diskusní fórum pro: "Loudání aneb 150% Everest, 4. část"

Názor Autor Datum a čas
RE: Loudání aneb 150... Honza V. 3. 11. 2010, 12:18
RE: Loudání aneb 150... Michal (jeden z bratrů) 3. 11. 2010, 08:17
RE: Loudání aneb 150... Tráva Michal 3. 11. 2010, 07:14

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Žádné odkazy

Reklama

Pojištění kola v rámci pojištění domácnosti u Top-Pojištění.cz.
Cyklovýlety, procházky i lázeňské pobyty v okolí Mariánských Lázní.


Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Phone Maps - Svět doslova na dlani

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu freytag & berndt Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama



PhoneMaps


Copyright 2007 - 2021 Cykloserver.cz |