Aktuality

Na obloze se objevila černá mračna a zvedl se vítr, fouká přímo proti nám. Je jen otázkou času, kdy zmokneme. Máme štěstí, mraky se stočily jiným směrem. Zadek už pobolívá skoro nepřetržitě. Dnes musíme dojet do cíle stůj co stůj. Honza Kopka, Ondra Bílek a Jarda Semík už tam jsou. O místa na stupních vítězů se určitě nějak podělili, a zatímco si vychutnávají nádherné pocity po dojezdu, nás čeká ještě několik hodin perné dřiny. S Honzou i Ondrou jsme se na trati potkali a pár slov prohodili. Jarda Semík je ale pro mě velkou záhadou, s ním jsem tu čest neměl. A tak jsem mu poslal přes mobil zprávu. „Kterej pak ty si? Jak vypadáš? Na trase jsme se nepotkali.“ Stručná odpověď přišla vzápětí. „Ten nejtlustší.“

Devátým borcem, který odstoupil ze závodu je Aleš Kostohryz. Ten kluk má smůlu, zatím ani jeden z ročníků Loudání nedokončil. Cestou měl defekt, spadnul, a aniž by si toho všimnul, vytratil téměř všechny mapy s vyznačenou trasou. Byl v tu chvíli opuštěný a sám. Přesto nevzdal a pokračoval. Téměř celý úsek v Polsku absolvoval bez mapy s přítelem na telefonu. Na každé křižovatce telefonoval kamarádovi domů a ten mu vždycky nadiktoval, jakým směrem se dát. Tenhle způsob jízdy vpřed si nedokážu představit. Nakonec odstoupil na 374. kilometru z časových důvodů. Spočítal si, že by do nedělní půlnoci nedokázal do cíle dojet.

Na dohled Mělníka začalo lehce poprchávat. Kluci výrazně zvolnili tempo. Mně už cíl přitahuje jako magnet. Jedu dál. Když mě do té doby nedoženou, tak na ně v Mělníku na náměstí počkám.  Z Mělníka do cíle zbývá už jen pouhopouhých 50 kilometrů. Příjemná představa, ale strašně zrádná. Člověk nesmí téhle klamně příjemné představě podlehnout, protože padesát kilometrů většinou terénem je pro vyčerpaného cyklistu pořád ještě pořádná porce. Je to psychicky náročné. Cyklista si myslí, že za chvíli bude v cíli, ale padesát kilometrů neznámým terénem třeba v noci může taky znamenat více než pět hodin v sedle kola. A když se do toho přidá ještě déšť...

A zřejmě to bylo příčinou, proč 35 kilometrů před cílem odstoupil Hynek a Hynek, bratři Míra a Michal, bratři jak se patří. Jeli bok po boku celou trasu a bok po boku také skončili. Už jim do cíle chyběl jen malinký kousíček, jenže je v noci deklasoval hutný déšť. „Dnes bych i věděl, jak to řešit jinak, ale prostě to tak dopadlo. Bylo pozdě v noci a dvacet minut jsme šlapali v dešti a byli totálně promočení a nic suchého na sebe. Dnes už vím, že jsme měli při prvních kapkách zastavit a někde počkat, ale to je dnes. Tenkrát se mi zdálo jako jediné východisko být rychle pryč z toho deště. Další dvě hodiny na kole bych nevydržel. Holt zkušenosti. Sice jsme zabalili kvůli dešti kousek před cílem, ale stejně se cítím jako král. Příští rok jedeme znova. Byla to bomba, jen nevím, jak se na tohle připravit.“

Samozřejmě o osudu obou nemáme ani ponětí. Jak dopadnou, se dozvíme až v cíli. Teď šlapeme všichni tři tmou za svitu čelovek vysokou mokrou trávou podél Vltavy a sníme o tom, že už jsme v cíli. U Lužce nad Vltavou se znovu zvednul prudký vítr a na obzoru se objevila vysoká temně temná hradba mraků. Trochu jako obrovská hrozivá vlna tsunami, která nás brzy smete. Jestli jsme zatím nezmokli, tak teď nás to určitě nemine. Nálada klesá pod bod mrazu. Už bychom to chtěli mít všechno za sebou. Šlapu ze sedla. Posadit se mi vůbec, ale vůbec nechce. Prdel mám otlačenou na maděru. Mimochodem tahle součástka mě jako jediná zklamala. Pro příští ročník si pořídím v kovomatu novou, lepší, z nerez oceli.

V Nové Vsi lehce bloudíme a Štěpán, zmožen nedostatkem spánku nás nutí jet úplně jiným směrem. Tak nakonec přeci jen nezmokneme. Někdo tam nahoře nad námi drží ochrannou ruku. Přemluvil mračna, aby se rozhodla vypršet někde jinde. Před námi poslední těžký úsek. Suneme se neznámou lesní pěšinou směrem k Velvarům. Nikoliv kilometry, ale metry odkrajujeme velice pomalu, ale motivace je velká, protože z Velvar zbývá do cíle přibližně 16 kilometrů po silnici. Z Velvar do Nabdína je to čtyři kilometry, cestu podrobně znám, ale teď v noci je všechno jinak. Jedná se o mé snad nejdelší čtyři kilometry v životě. Nebloudíme, jedeme správným směrem, přesto to trvá neskutečně dlouho. Všude okolo tma, tupě civíme k zemi na kužel světla od čelovky a Nabdín nikde. Hodiny odbíjejí půlnoc.

Do cíle už jen osm kilometrů. Na rozdíl od kluků se cítím v rámci možností dobře, ze sedla mi to docela jede. Honza usíná za jízdy, ale směr drží. Se Štěpánem je to mnohem horší. Motá se po silnici sem a tam. Už už to vypadá, že sebou plácne do škarpy, ale na poslední chvíli se vždycky nějak srovná. „Úplně cejtim, jak si tělo bere energii ze svalů, cejtim jak mi ubejvají,“ prohazuje v jakémsi spánkovém omámení. Ale šlape pořád a cíl se blíží. Poslední kontrolní bod na nočním slánském náměstí a jsme v cíli. Dnešní „etapa“ byla dlouhá 218 kilometrů. Jsme v cíli Loudání 2010. 44 minut po půlnoci. Máme za sebou trasu oficiálně dlouhou 535 kilometrů, ale v nohách máme celkem našlapáno a natlačeno 571 kilometrů. Na trase jsme strávili 3 dny, 1 hodinu, 44 minut. Vzájemně si podáním ruky gratulujeme, na nic víc nezbývá sil. V konečném pořadí jsme obsadili 4 až 6 místo. Na vítěznou trojici ztráta kolem devíti hodin.

Sundávám boty, třetina ponožek na nohou chybí, někam se během závodu vstřebala. Puch se začíná šířit místností. Rychle vykoupat, převléknout a spát a spát a spát. Všechno ostatní mi je jedno.

• 13.6.2010, neděle

V 7:00 hod. ráno se v cíli jako sedmý v pořadí objevuje Patrik Rosecký. Vypadá hodně naštvaně, ale je to jen zdání způsobené únavou a vyčerpáním. „Byla to akce podle mého gusta. I když jsem váhal po odstoupení mého parťáka Amita, jestli vůbec pojedu dál, jsem rád, že jsem nevzdal. A nikdy bych nedoufal, že dojedu tak dobře a to i díky Viktorovi a Štěpánovi, se kterými jsem první a třetí noc dojel tam, kam jsem ani nedoufal. Díky za skvělý zážitek. Terén, počasí i krajina byla super. Už teď vím, že příště jedu na 100% znovu. Žádný jiný závod ti nedá takový nádherný pocit po dojezdu jako Loudání. A pamatovat si ho budu hodně dlouho. Už teď se těším.“

Ve 12:50 hod. se objevuje další skupinka cyklistů. Mezi nimi i Šelda, který najel na trase nejvíc kilometrů ze všech, celkem 607. Cestou ulomil patku na přehazovačce, a tak musel sjet do Králíků, aby pořídil novou. A to byla komplikace. V prvním cykloobchodě patku neměli. Ve druhém cykloobchodě patku sice měli a prodali, ale neměli mechanika, který by ji namontoval. Zpět s patkou do prvního obchodu. Tady mechanika mají, ale patku nechtějí namontovat, protože není zakoupená u nich. „No jak u blbejch na dvorku. Ztratil jsem opravou čtyři hodiny,“ ulevil si v cíli totálně nadšený Šelda.

Dan Brouk natočil 564 kilometrů a pěl ódy na počasí a trasu. „Počasí bylo super. Možná vám to přijde divný, ale věřte mi, že jet v dešti a zimě je mnohem horší. Trasa tradičně okořeněna výšlapy a sjezdy z kategorie, která je jen na Loudání.“ A taky pěl ódy na spolujezdce. „Díky Tomášovi za společně odšlapaných 350 kilometrů a hlavně za servisní pomoc, když došly v Polsku duše a pak i náhradní články k řetězu.“

Tomáš Teepex Pavlík, který na trase také roztrhal boty, pro změnu nevěděl co. „Nevím co říct. Byl to neskutečnej zážitek. Doporučuju každýmu, kdo se chce něco o sobě, na sebe a o ostatních dozvědět a trochu si sám posunout veškeré hranice. Kdo si jednou jedinkrát zaloudal, už nikdy nezapomene. Díky za úžasnou akci a už si mě pište na příští rok.“

Ve skupince se Šeldou, Danem a Teepexem dorazil i Brňák Jura Štencl. „První dva dny jsem si vůbec nebyl jistý, že do neděle budu v cíli. Nedalo se nic plánovat, protože každou chvíli přišel několikakilometrový výtlak a veškeré plány šly do hajzlu. První den jsem urazil jen nějakých 130 kilometrů. Ve sjezdu z Kozákova jsem chtěl přeskočit takový kmínek přes cestu, a jak jsem byl asi prošitej, zůstalo přední kolo na zemi. Docela jsem kluky i sebe vystrašil. Trošku jsem rotoval vzduchem a kolo až někde v prdeli. Naražený bok, roztržený bágl. A jak jsem říkal, že příští rok na to seru, tak si mě můžete napsat na startovku příštího ročníku už včíl.“ Bohužel Jura nedodal po dojezdu pořadatelům povinné fotografie z trati, takže bude dodatečně penalizován.

V cíli už je i Jožánek a Dan Hora, po celou dobu závodu téměř nerozlučná dvojka. Trvalo jim to 3 dny, 17 hodin, 35 minut. Hodinu a půl po nich doráží i bojovník Miloš. Žádné skupinky se nedržel, aby se neunavoval nevhodným tempem. Už na patnáctém kilometru nasadil sveřepý výraz a sám v sobě hledaje sílu a motivaci se hecoval až do cíle. „Mouchy a komáři po mně šli pořád, nejvíc v momentech, kdy jsem zrovna umíral.“ Většinu cesty osamocený komunikoval především s domorodci. Když v Turnově v půl páté ráno nemohl najít vyhlídku Hlavatice, zašel se zeptat do hospody, odkud slyšel ještě hlasy. Dostalo se mu nečekané odpovědi: "Pánové ty cyklisti jsou vážně magoři! Vidíte ho, ráno ve čtyři a on debil hledá nějakou zasranou vyhlídku...!"

Patnáct minut před 20:00 hod. do cíle dojíždějí pěkně pohromadě Klápa, Egon a Šáfa, kteří důsledně uplatňovali strategii maximálně na lehko od penzionu k penzionu. Jejich pocity vyjádřil Šáfa: „Chtěl bych touto cestou poděkovat organizátorům "Vopravdu Moc" za hluboký, společensky nekulturní masozážitek.“ Poslední, komu se podařilo v neděli dorazit do cíle, je Volfíno. Sice o sobě tvrdí, že i kdyby byl namakaný sebevíc, tak na závody nemá dostatečně psychicky odolnou hlavu. Já si ale myslím, že tomu tak není. Do cíle dorazil po tmě úplně sám jednu minutu před půlnocí, a to už trochu té odolnosti vyžaduje. Neděle končí a s nástrahami trati zápolí ještě pět borců. Budiž k nim pondělí milosrdné.

• 14.6.2010, pondělí

Ranní mlha se ještě nestačila rozptýlit a v 5:20 hod. je v cíli Michal Tráva zvaný Trávas. „Dík organizátorům za povedenou a originální cyklistickou akcičku, na kterou jen tak nezapomenu. Někdo říkal, že zážitek by měl být hluboký, a nemusí být nutně kladný. Taky chci poděkovat mým cyklistickým kamarádům na této cestě - Jiřce a Honzovi a taky bratrům Míšovi a Mirkovi, kteří mi pomáhali až do posledních hodin na trati. Doufám, že se příští rok zase potkáme na startu. Nechcu se tady vyjadřovat nějak sentimentálně, ale s postupem času si uvědomuju, že jednotlivé fragmenty trasy mě už tak nějak splývají, ale lidi, s kterými jsem strávil několik dní, jen tak z hlavy nedostanu. Dík za to.“

                                                   Bez nich by to nešlo...

Deset minut po Trávasovi přijíždí tříčlenná skupinka ve složení Čépa, Jarda Babangida a Monika. Čépa, jako jeden ze dvou pořadatelů zná dopředu trať, i přesto se nenechá odradit a každoročně se postaví na start. „Největší držku jsem hodil na té cyklostezce okolo Vltavy za Mělníkem. V noci v dešti jako kráva a se slabým světlem jsem hodil saltíčko přes řidítka a dal si tak do hlavy a do stehna, že se mi chtělo brečet. Myslel jsem, že nedojedu.“ Jarda Babangida se také tváří spokojeně. A má důvod. Konečně se mu to podařilo. Konečně se z něj stal „Velkej Bajker.“ V roce 2008 odstoupil z Loudání jako jeden z prvních. V roce 2009 odstoupil dokonce jako úplně první. A letos, letos mu nevěřil vůbec nikdo. No vida! A on to přesto dokázal!

Monika je první ženou v cíli letošního Loudání a prý při něm zažila nepoznané pocity, prý ji poprvé fest bolely nohy. V kuloárech se hovoří o tom, že nebýt jí, tak Čépa s Babangidou do cíle nedojeli. Prý se o ně celou cestu starala jako o vlastní i vodu jim na patnících nechávala.

V 15:00 hod. dorazila do cíle úplně poslední dvojice závodníků. Nejstarší z účastníků Honza Vlasák a drobná Jiřka, která váží snad méně než její kolo. A stejně jako většina přeživších, i ona byla nadšená. „Chci poděkovat za moc pěkný závod. Fakt jsem si to užívala až do konce. Jediné, co jsem si neužila byly ty nekonečné schody na Hvězdu. Pořád byla perfektní atmosféra a skvělý parťáci. S Honzou jsme jako správní cyklotrempové byli připraveni na všechno, takže nás nerozhodil ani déšť. V noci se mi zdálo, že celou noc jezdím po lese na kole a hledám turistické značky. Ale kupodivu nejsem ani nějak moc utahaná. No byl to pro mně parádní a silný zážitek.“ Honza Vlasák byl po dojezdu stručný. „Naprosto fenomenální zážitek a nejen pro mě.“ Nevěděl ovšem, že ho potká ještě jedno nepříjemné dobrodružství, které s Loudáním souvisí jen okrajově. Událo se v Praze na Hlavním nádraží, když čekal na vlak do Brna. „Nezkušeně jsem klimbal ve stinném koutku haly Hlavního nádraží, když ke mně zprava přistoupil boreček, a že ho okradli, jestli bych pro něj neměl dvacku. Kolo bylo opřené vlevo ode mě o sloup. Další hajzl na ně vyskočil, že ujede. Ten vpravo mě naštěstí probral k životu, takže jsem se stih vymrštit a lapnout zadní kolo, čímž jsem hajzla poslal k zemi. Prsty pořezané o výplet jsou dobrou cenou za zkušenost. Oba na nic nečekali a pelášili pryč.“

V úterý jsem dostal esemesku od Honzy, mého parťáka z trati. „Dneska jsem vyšel třicet schodů a jsem v pytli. Oteklý chodidla, dlaně bolej. Jsem hotovej, ale tvrdej bajker. Už jsem se ráno začal připravovat na další ročník Loudání.“ A tak je to správné, tak to má být. Gravitace Loudání funguje dokonale. Kdo jednou poznal tuhle drogu, už se jí nechce vzdát.
A to je z Loudání 2010 úplně všechno. Skončil závod dlouhý 535 kilometrů s převýšením jako jeden a půl Mt. Everestu, jako jeden a půl nejvyšší hory světa. Z 35 startujících se do cíle podařilo dojet 24 borcům. Těm nejrychlejším to trvalo 2 dny 16 hodin 54 minut. Ač jsme všichni jeli stejnou trasou, každý z nás si prožil svůj vlastní příběh. A o tom to je. Nejzkušenější z účastníků Jéňa Kopka to ohodnotil stručně. „Bylo to těžší, než jsem čekal.“

Milan Silný