Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

RAAM na vlastní oči

11.11.2010 15:59

Tak nejdříve, co to přesnĕ znamená: RAAM, Race Across America = závod napříč Amerikou. Připomíná mi to román "Cesta kolem svĕta za 80 dní" od Julese Verna, kde to vlastnĕ byla cesta za 79 dní, vinou posunu času při cestování smĕrem na východ. Tak takový problém my jsme zde nemĕli. Původnĕ Misha, můj zeť, mĕl v úmyslu zdolat na svém bicyklu těch 3 030 mílí (4 850 km) za 10 dní, ale praxe byla jiná…

Bookmark and Share

15. června jsme s manželkou naložili ještě jednu ženu – členku budoucího 6-ti členného teamu v Santa Rosa a vyrazili jsme směrem na San Francisco, až do San Leandro, kde jsme šťastně našli depo pro karavany a zbytek celé naší party, včetně našeho vnuka Dylánka, 20 měsíců starého diblíka, či dalo by se říci ďáblíka. Moje žena odjela s naší Toyotou zpět domů.


Naložily se všechny naše batohy a kufry, podepsaly se dokumenty a vyjelo se směrem na Los Angeles a ještě trochu níže na jih k San Diegu, konkrétně Ocean Side. Tam už byl o půl dne dříve Misha, aby provedl řádnou registraci. Ta se protáhla až do odpoledních hodin, protože musel též předvést svá dvě kola a musela být provedena též inspekce doprovodného vozidla Jeep Cherokee. Jeep připomínal trochu vánoční stromeček jak byl ověnčen světýlky a nápisy jak policejní auto v akci a všechna tato blikátka musela fungovat po celou dobu závodu.

 

Však taky na 4 roky starou autobaterii to byla přespřílišná zátěž, a tak se jednoho krásného rána stalo, že Jeep nešel nastartovat. Bernardeta, členka teamu, ihned vybalila objemný nouzový startovač a napojily se kabely a motor naštěstí naskočil. Od té doby se celý den nesměl vypnout až do noci, kdy se už koupila nová autobaterie a po skončení etapy kolem druhé hodiny ranní mě dcera Nicole vzbudila, abych tedy šel baterii u auta vyměnit. Než jsme vyjeli na tento závod, byl jsem tak trochu jmenován jako automechanik v nouzi, který, jak Michael popsal, je zručný v používání plastikove lepicí pásky…


Měl jsem s sebou nějaké základní nářadí, kterým jsem trochu zdlouhavě baterii přehodil. Asi jsem nevypadal důvěryhodně během výměny, a tak Nicole zatelefonovala na service AAA, aby nám fundovaný mechanik přijel pomoci. Ani mě to nepohoršilo, protože jsem chápal, že jsme si nemohli dovolit mít Jeep ráno nepojízdný. Chlapík opravdu brzo přijel, když už jsem utahoval upevnění baterie na místo. Prohlédl moji práci, dal si podepsat papír od Nicole, že zde byl a odjel.


Průběh závodu byl velice rozmanitý, co se týče počasí. Michael musel šlapat v hrozném horku arizonskou pustinou, kde teplota dosahovala 43,3° C. V takové etapě bylo nanejvýše důležité mít dostatek tekutin. Však také se velice často muselo zastavovat a doplňovat jeho láhve studenými nápoji a ledem. Jindy zase Michael chtěl nějaké sousto, třeba candy bar, nebo polévku v kelímku. Horká voda na zalití byla vždy připravena v termosce. Tato levná polévka mu dodávala dostatek soli, kterou ztrácel pocením.


Pak se naše “kolona “ přiblížila ke Coloradu, a tam nás přivítalo několik bouřek s přívalem vody, kdy Michael jel naprosto promočený, i kroupy zažil - v tento čas už takové horko nebylo a naopak mu hrozilo podchlazení, kdy jsme neměli pro něj žádné náhradní oblečení v Jeepu zrovna po ruce. Zde došlo k první menší kolizi v našich vztazích jako teamu. Několik telefonátů a vypadalo to, že se karavan, jedoucí už před námi bude muset vrátit a dodat suché oblečení. Nakonec po dohodě s Michaelem karavan pokračoval vpředu dál. Tento malý nedostatek v organizaci zavinil, že můj partner navigátor se rozčílil a hrozil, že od závodu odstoupí a poletí domu letadlem z nejbližšího letiště. Dalo nám to dost přemlouvání ještě večer před motelem, aby se maník uklidnil. Byl by to disaster, protože tento muž měl pod palcem všechna spojení a GPS, co se po celou dobu závodu plně používalo.

Měli jsme všichni pod kontrolou i přesnou pozici závodníka – tedy hlavně v karavanu zbytek teamu, protože Michael měl v zadní kapse dresu malou krabičku dalšího zázračného GPS navigačního systému. Posádka teamu Jeepu měla vizuální kontakt po celou dobu jízdy jak se závodníkem, když jsme jej následovali ryhlostí 24 km/hod a také videotelefon, kdy bylo možno komunikovat jak s posádkou v karavanu, tak s vedoucím závodu a i také s různými členy rodiny doma.


Závodníci museli zdolat velké výškové rozdíly. Nejvyší bod byl 10 000 stop, což je výška 3 048 metrů a celkovou délku různého stoupání zdolali 100 000 stop což je 30 480 m. Postupně během přibývajících mílí a dnů se průměrná rychlost markantně snižovala, jednak kvůli rostoucí únavě, nevyspalosti a četnějším mikro zastávkám, kdy Michael žádal o malinkou pauzičku třeba jen 10 minut, aby mohl padnout vzadu v Jeepu a honem si usnout . Po nepříjemném buzení prosil ještě o 5 minutek, tak jsme mu dovolili ještě dalších 10 minut a pak hup opět do sedla cítit pálivou bolest v rozkroku.

Později se přidala ještě další nečekaná bolest, a sice Achillova šlacha na pravé noze. Začala jej také obtěžovat necitlivost paží a chodidel z dlouhodobě stejné pozice. To se projevilo jednou tím způsobem, že mu jedna bota sklouzla z pedálu kola a Michael ošklivě upadl na kraji vozovky na beton, zapletený do bicyklu. To jsem viděl svého zeťáčka poprvé vzteklého a klejícího. Bylo nám nad ním do pláče. Michael so otřepal, otřel si prach a krev papírovým ubrouskem a pokračoval.


Nevím, jestli měl ještě jindy příležitost se rozzlobit – to tehdy, když jiná dvojice z našeho teamu špatně navigovala a oni si všichni zajeli špatným směrem několik mílí, než jak je vedla tzv. Route book – plus GPS. A to si, milý čtenáři, představ, že na jejich omyl přišla tuším dcera vedoucího, která také pečlivě sledovala průběh celého závodu z domova! Zdali byl závodník zuřivý se nedozvím, protože to se později na meetinguradši nediskutovalo.


Závodníci měli po celé trase závodu mnoho kontrolních časových stanic, kam museli přijet v určitém rozmezi času, jinak by byli diskvalifikováni. Když karavan přijel k takové jedné stanici, přivítala posádku menší skupina lidí, kteří znali Michaela a začali připravovat docela velké přivítání a pohoštení pro našeho závodníka. Bylo to velice milé a přátelské projevení obdivu nad celou akcí. Toto místo bylo v Ohio a přátelé se znali z jejich společného zápolení v maratonech. Michael jich absolvoval už přes 60…


Všichni si pochutnali na Chinese food a Michael nasedl a jel dál. Všichni obdivovali malého Dylánka, protože se choval způsobně a měl co pozorovat. Horší to bylo uvnitř karavanu během jízdy a čekání na závodníka tatíka a Jeep. Dylan vždycky začal volat "daddy, daddy" a gestigulovat, když viděl příjíždět taťouše. Zato každý odjezd táty od karavanu byl provázen hrozným pláčem, ba řevem. Bylo to pro něj velice obtížné, dlouhé a nudné. Nejhorší bylo, že po celý den byl vždycky někdo z volné šichty, kdo se potřeboval vyspat apod. Ale to bylo kvůli Dylánkovi “mission impossible”.


Sprcha v karavanu se nedala moc používat kvůli spotřebě vody a jejímu obtížnému tankování. Odpadní voda se musela vypouštět jen na určených místech v kampech pro karavany, což nebyla vůbec procházka zeleným hájem. Bylo vidět velice často, jak ihned po zastavení karavanu vyběhla skupina lidí, pádící do jakéhokoliv supermarketu nebo obchůdku u benzinovek, aby se tělu odlehčilo. I tak na mne vyšla řada vypouštět kanální vodu z karavanu 3x. Asi že jsem byl ten automechanik….

Michael během závodu 3x píchnul a musely se tedy vézt bohaté zásoby náhradních galusek, protože jak víme, čert nikdy nespí. A výměna musela proběhnout extrémě rychle, protože to jsou ztracené minuty. Většinou se během dne vyměnily vždy celá kola a galusky, až když byl na výměnu čas v karavanu.


Ještě k tomu sprchování… Během 11 dní jsme přespali 3x v motelech, kde byly i sprchy. Poprvé bylo zakoupeno Nicolkou méně pokojů jen pro cizí účastníky teamu a já jako příbuzný jsem přespal v karavanu a ráno mi bylo umožněno zaběhnout ke kolegům do pokoje a osprchovat se. Ani to mi nebylo za obtíž, vždyť i tak celá ta legrace naši rodinu stála něco přes $15 000, raději nechci vědět přesně.


Potom během závodu ještě byla místa v různých městečkách, kde byly sprchy dostupné zdarma, když se jeden ohlásil jako účastník RAAM. Až na jedno místo v Arizoně, kde jsme celí uříceni s radostí každý zaplatili $5 za trochu vody ve sprše. Zase tam byla stará paní majitelka, která by se bavila o Česku třeba až do večera…, ale my museli pokračovat mezi rudými skalami v poušti dál k Horám Skalistým.

Tak tady je Dylánek něčím zaujatý a tedy klidný. Když Dylánek seděl v tomto “vězeníčku”, zapásován jak ve svěrací kazajce, zásadně nesnesl mít sandálky nebo botičky na noze - hlavně když dědeček byl poblíž. To je šikovně sundal, hodil je po mně a potom výmluvně sahal na svá chodidla. To dědeček už věděl, že přichází session masáž chodidel, což Dylan úžasně miluje, aniž by věděl, jak je beneficial prohýbání a promačkávání chodidel v každém věku. Jakmile jsem přestal už druhé chodidlo hnětnout, ihned na mne ukázal jeho prstomluvu, což je ťukání vršků prstů o sebe, znamenjící MORE, ještě abych pokračoval. A dědeček byl TAK unavený...


A tak ubíhal jeden den za druhým, kolegové včetně mne začali byt viditelně unaveni a apatičtí a všichni jsme si museli v duchu stále opakovat, proč jsme zde kolem Michaela, a jak jsme si pročítali instrukce před celým závodem, a jak jsme byli varováni před osobními výstupy v souvislosti s malým prostorem a přítomností 6 lidí, říká se tomu “ponorková nemoc” – jen s tím rozdílem, že my jsme měli slunečního svitu až moc.


Konečně jsme dorazili všichni do Marylandu a nedaleko města Annapolis, kde byla cílová čára. Karavan parkoval nedaleko slavnostní brány FINISH RAAM 2009.


Po půlnoci můj kolega prohlásil, že Michael přijede co nevidět, že má už jen pár mílí do cíle. Dylánek byl samozřejmě vzbuzen včetně dědečka. Všichni jsme se vyrojili na parkoviště, já Dylánka na rukách. Ono bylo kolem druhé, kolem třetí hodiny a Michael nikde ani Jeep. Později se náš počitačový expert nechal slyšet, že Michael si dal malého šlofíka a že přijede po třetí hodině . To se tedy splnilo, když jsme konečně zahlédli blikající Jeep a až za ním konečně Michael! Fotografování jeho i celého teamu, interview, Dylánek konečně v náručí šťastného otce. A potom všichni SPÁT...

 

Richard Štěrba, USA

Diskusní fórum pro: "RAAM na vlastní oči"

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Žádné odkazy

Reklama

Pro nejlevnější
cestovní pojištění online
Vám doporučujeme
navštívit ePojisteni.cz.


Chytré
držáky mobilů na kolo
Quad Lock a FINN zakoupíte
v eshopu Kabelmanie.cz.


Sjednejte si cestovní pojištění u profesionálů.



Tipy pro Vás

Kolo pro život
 
Phone Maps - Svět doslova na dlani
 
nic
 
nic2
 
FOR BIKES 2014 - veletrh cyklistiky Praha
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Galaxy série 2013
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 Cykloserver.cz | | Tel.: (+420) 731 136 014

Design by OVX.cz