Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Velké díky pořadatelům Rampušáka za odvahu a rozhodnost!

6.7.2011 21:06

Tato reportáž mohla mít klidně úplně jiný titulek. Nabízelo se „Žádný zázrak“ v návaznosti na reportáž z letošních Sudet nebo „ A znovu na dně“ jako obdoba loňského Beskyd Tour. Přesto volím titulek vyjadřující obdiv a poděkování pořadatelům, kteří udělali správné byť určitě nelehké rozhodnutí a oddělili starty dlouhé a krátké trasy.

Bookmark and Share

Určitě to nebylo rozhodnutí jednoduché ani ekonomicky výhodné, ale otec a syn Rýznarovi se rohodli, že dělají svůj závod pro všechny účastníky a oddělili starty i přesto, že zrovna na jejich závodě se startuje do několika kilometrového kopce, který pole roztřídí hned po startu. Rozdělení potvrdilo pozitivní vliv na bezpečnost, regulérnost i celkový zážitek napříč pelotonem a věřím, že se stalo správným příkladem, který bude následován. Tímto pořadatelům Rampušáka hned v úvodu a co nejhlasitěji děkuji.

 

Nu a nyní k samotnému závodu. Letos to s přípravou, tréninkem ani výkony není v mém případě nijak oslnivé. Před Rampou jsem navíc vložil čtrnáctidení období úplně bez kola, podložené i konzumací antibiotik. Hluboko v duši jsem očekával, že naakumulovaná energie vybuchne právě v sobotu dopoledne. No, takto to ale opravdu nefunguje a moje účinkování na Rampušáku to potvrdilo.

 

Na start vyrážíme z několik kilometrů vzdálené Šlapkovské základny, která byla svědkem i večerní „tiskové konference“ a týmové „taktické porady“. Už tato večerní předehra byla báječně vzrušující i náročná. Ráno jedu s časovou rezervou, takže když ve Štítech zjišťuji, že čip zůstal v pokoji, obracím se a absolvuji cestu zpět, včetně nepříjemného stoupání. Pak pobíhání po areálu a shánění klíče. Vše se povede a po tempařské vložce zpět, stojím 5 minut před startem vedle Týmu na startu. Mám tedy za sebou první „vrchařskou prémii“, a tempařskou „rovinku“ – slušný warm-up.

 

Téměř nachlup přesně startuje samotný Rampušák závod na dlouhé trase. Balík čítá díky rozdělení startu něco kolem 150 závodníků. Absence sprinterů z krátké trati je znát v již v úvodním kopci. Jede se plynule bez nástupů, žádná nervozita, která tolik znepříjemňovala úvodní kilometry na předchozích závodech serie 53x11. Držím se hned za čelem, pod vrcholem se tempo nepatrně vystupňuje, já se propadám, koutkem oka zahlédnu, jak se dopředu sunou Léňa i Kolíkáč. Na vrcholu jsem stále „tam“. Ani následující sjezd směr Výprachtice není nijak nebezpečný, všichni vědí, kde jsou a kde mají být.

 

V dalším stoupání na Hoblovnu už jsem spíše v zadní části postupně se natahujícího a drolícího vedoucího balíku. Držím se kolem Mirka Zbuzka. Před sebou vidím na těžkém převodu jedoucího Mišutku. Na vrcholu mne předjíždí Hanka Doležalová. Tak papírově je zatím vše v pořádku, přestože Hanka mizí o skupinku přede mnou. Stejně to dopadá i s Mišutkou, který se kolem mne prosmykne několikrát tak, jak si obléká a upravuje pláštěnku. To mne přivádí k popisu počasí a oblečení. No, tak tedy po zázraku na Sudetech se dnes opravdu vůbec žádný zázrak nekonal. Ráno to vypadalo dobře. Rozhodně jsem nechtěl zopakovat chybu s druhým dresem ze Sudet, který fungoval ve sjezdu jako padák, takže mám jen jeden dres, pod ním noviny, letní návleky na rukou a krátké kalhoty. Odstartovalo se opravdu bez deště, ale hned na prvním horizontu začalo pršet a nepřestalo až do Starého Města na stém kilometru. 

 

Takže po úvodním kopci a několika hupech přijíždím pod první opravdové stoupání v malé skupince, kde poznávám některé ze spolujezdců z Mamuta a Sudet. Mělo by to být dobré, jsem tam, kde mám papírově být. Ale není to dobré. Že by ta teorie o čtrnáctidenním odpočinku nefungovala? Nejede (mi) to. Takže si vystupuji, jak je dobré díky Romanovi K. vědět, že se to stává i v „lepších rodinách“ a jedná se vlastně o projev vyspělé taktiky. Za chvíli je tu další skupinka a v ní i RiC. Ve sjezdech mrznu, do kopce se mi nedaří nohy roztočit. Snažím se udržet skupinky, ale i z té musím vystoupit, což už se mi nezdá úplně taktické. Přes horizont jedu sám, ve sjezdu do Čenkovic pak dojíždím Standu Hnízdila z CK Záluží, dobře, že by famózní návrat do hry? Do kopce na Červenovodské sedlo ale nohy opět netáhnou, tak se řadím až do další skupinky, kde je i další borec ze Záluží Mirek Vlach. V této sestavě najíždíme na území Polska. Skupina jede prazvláštní způsobem, nástupy a svěšení nohou se nepravidelně střídají. Přesto se nám daří sjet Standu. Tak projíždíme prvním bufetem, máme 60 kilometrů, mám za sebou 3 nebo 4 vystoupení, tato skupina by mi rozhodně neměla ujet. Dnes ale opravdu nic nefunguje jak má. Žádná velká bolest, extrémní tepy, nebo tak. Prostě to nejede, jako po několika těžkých trénincích. Už vím, jak to (ne)jede po čtrnáctidenní pauze. S dalším vystoupení během stoupání na polský vrchol Biala Woda definičně končí moje účast na Rampušáku jako závodníka. Končí taktika, začíná tragika. Hned spřádám nový plán. Ten je jasný, v klidu si tu trasu projet. Kochačka. No počasí není ideální, ale co se dá dělat. Ještě v Polsku mne předjíždí ve stoupání čelo krátké. Pěkně jim to letělo.

Vracíme se zpět „domů“. I ve sjezdu se držím nově zvolené „t(r)a(kt)/(g)iky“, jedu volně a předjíždí mne další a další skupinky z krátké, žádná žlutá čísla označující jezdce z dlouhé neregistruji. Stejně „nezávodím“. Totální výpadek, jak se přestane závodit, nejede to ani s kopce. Těším se na bufet ve Starém Městě, kde hodlám zastavit na hoooodně dlouho. Těsně před bufetem mne dojíždí osamocený Mike. Hlásím mu, že tady stavím na dlouho a pojedu dál jen jako na vyjížďku. V duchu doufám, že by se mohla objevit skupina A. Odkládám kolo, sundávám rukavice, vychutnávám si několik chlebů se sádlem. Pak rohlíčky s pomazánkou, znovu chleba se sádlem, koláčky,… Kolem se trousí jezdci většinou z krátké.

 

Uprostřed té pohody se kolem prožene balík asi třiceti lidí z krátké. Kruci, s těmi bych měl jet. Hledám rukavice. Nasazuji je, balík je fuč. Takže teď rychle za ním. Občas ho v dálce zahlédnu. Hloupost, že jsem nebyl připraven nebo nevyrazil s rukavicemi v kapse. Teď se tady zase zrakvím. Jedu co to dá, pomáhám si v závětří za Galaxy, které jelo kolem. Dokonce mi ukazoval díry. To potěší. V autě měl kolo. Vzájemná cyklistická úcta a respekt funguje, Docela mne to potěšilo. Popravdě kvůli němu jsem tu skupinu mohl a musel sjet. Po dlouhých minutách a kilometrech se dostávám na chvost balíku, který jede volně. Je v něm i Kajman, který dojíždí po pádu ve sjezdu, podle toho co říká, bych tipnul na ten do Čenkovic.

 

Vezu se, regeneruji po stíhačce. Najednou je na dohled oranžový dres. Mike. Při předjíždění ho plácám po zádech a říkám, ať se hákne. Říká, že mám pěkný vláček, ale asi se nechytl, protože ho tam později už nezahlédnu. Blížíme se ke stoupání na Bílý potok. Jezdci z krátké začínají trochu závodit. Já jedu se dvěma borci z dlouhé poněkud volněji, další „dlouhák“ nasazuje tempo o něco svižnější. Nechávám ho jet, ale pak koukám, že se díra nezvětšuje, tak držím tempo a nahoře jsme spolu. V dalším sjezdu i rovinu jedeme ve dvou. Popravdě, já jedu hodně pasivně. Ve stoupání na Zborov mi zase trochu odskakuje, ale nahoře jsme spolu. Na občestvovačce stavíme, koukám, že mám stále dost pití v bidonech, tak dám jen koláček a jedeme dál. Čeká nás dlouhý sjezd a poslední dva kopce. V tom dalším získávám lehký náskok a i když ve sjezdu ani po rovině moc nejedu, zdá se, že dál pojedu sám.

 

Cestou dobírám jednoho ze spolujezdců z Polska a spolu jedeme do posledního kopce na Colkytly. Nádherný kopec. Regulovčík dole hlásí 25 minut práce a pak zadarmo z kopce. Nu uvidíme. Dole je značka 4 km, zřejmě na premii, na vrchol. Následuje značka 3 a 2 km. Jedeme rozumné tempo, dojíždíme a odjíždíme dalšímu ze spolujezdců z Polska. Konečně je tu 1 km, 500 m, 200 m a horská premie. Nikoli však konec stoupání. Zřejmě bude za náměstím. Hmmm, není. Po chvíli je značka VP-1km a o pár desitek metrů znovu. Hmmm. Tak ještě kousek? Pak znovu čára VP. Ale kopec stále pokračuje, teď už beze značek. Regulovčík hlásí, že teď už je to jen z kopce. No pravda je, že jedeme do kopce.

Nakonec toto stoupání mělo přes sedm kilometrů. Jsme konečně nahoře a následuje krásný sjezd. Jdu na to. Většina zatáček je suchých, do těch mokrých si přibrzdím. Spolujezdec ztrácí. Nechce se mi bojovat na náměstí v tom nepříjemném stoupání, tak jedu ve sjezdu svižně a náskok se zvyšuje. Ještě zahlédnu další „kousek“ před sebou, ale opravdu to nejde sjet. Vracečka na náměstí. Stoupák. No, tak tady bych tedy spurtovat nechtěl. Kámen úrazu mne povzbuzuje a běží se mnou do cíle. Tedy nakonec spíš jde. Za mnou nikdo, ten přede mnou je v cíli, nemám morál nějak zrychlovat. Kámen úrazu stále povzbuzuje. Díky moc. Jsem v cíli, za čárou stavím a pořadatelky mne zbavují čipu (ještě, že jsem se pro něj vrátil ;-), teď bych to těžko vysvětloval) i čísla. Na hodinkách registruji čas 7:07, hmmm, pěkné číslo. Jsem nesmírně rád, že to mám za sebou. Moc to nejelo, počasí nestálo za nic, pořadatelé ale super, díky moc.


Rozbor závodu večer navázal svojí bujarostí na včerejší tiskovku. Díky všem, co v tom byli se mnou. A závěrem ještě jednou díky pořadatelům za odvahu a rozhodnost s jakou přistoupili k výzvě ohledně odděleného startu dlouhé a krátké trati.

 

Pavel Zach

 


 

Diskusní fórum pro: "Velké díky pořadatelům Rampušáka za odvahu a rozhodnost!"

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 - 2024 Cykloserver.cz |