- Den první: Prolog v Dušníkách
Celý etapák startuje z Duszniki Zdroj, neboli z Dušníků, což je kousek za Náchodem, jede se na pět etap a končí v nedalekých Lázních Kudowa. Každý rok se sice trasa mění, ale ne moc, a tak i letos se v tom polském výběžku do naší země zdolá přes 355 km a nastoupá přes 10 km, a to vše v různorodém terénu s dosti technickými pasážemi.
V neděli probíhá v Dušníkách do jedenácti hodin prezentace s ufounským pozadím. Ufounské je i to, že polský organizátor není moc ochotný postarat se o mne jako o redaktora, a tak získám na poslední chvíli přístup k transportu zavazadel a k snídani a večeřím jen díky tomu, že se dovoláme jinému závodníkovi, který ze zdravotních důvodů musel účast zrušit bez náhrady. Celý týden budu pak všude říkat Fuksa, abych dostal jídlo (a tímto tedy Radkovi za to děkuji).
Prezentace je nicméně legrace, protože část lidí mluví česky, část polsky a dorozumění je tedy občas otázkou náhody a opakování. Ono se vlastně celý závod jede na česko-polských hranicích po všech dostupných kopcích tak, aby to dalo dohromady kolečko. Česko-polštinu si tedy užijeme ještě dost.
Hned po prezentaci, kde se dávám dohromady ještě s dalšími dvěma Čechy, se snažíme ubytovat v poskytnutých prostorách školy, ale zjišťujeme, že do třech tříd, které byly vyčleněny, se již nevejdeme. Znalí z minulého ročníku ale přesvědčí jednu z organizátorek, aby otevřeli druhou budovu. Tam zabíráme další třídu a až do večera to vypadá, že v ní budeme sami. Spí se na vlastních karimatkách, podmínky tedy vcelku skromné.
Prolog je až ve dvě odpoledne, a tak jistíme dlouhou chvíli zájezdem do Náchoda na oběd. Po návratu je ale již potřeba nasoukat se do dresu a dostavit se na start krátké časovky. Mne přijde teoreticky zbytečné oblékat se pro ty naplánované tři kilometry (i když do kopce), ale prakticky je to tak, že kromě dresu mám sebou jen dlouhé kalhoty, a ty by se mi zatrhly v převodníku.
Nejdřív startují dvojice, teprve potom sólisté, takže mám čas okouknout nájezd do první zatáčky. Stojí tam polský policajt, ale provoz překvapivě nezastavuje, takže nezanedbatelné procento závodníků překvapí protijedoucí auto. Na startu, kde pokyn vydává česká parta časoměřičů, si na tu zatáčku vzpomenu, a proto najíždím trochu opatrněji. Hned na to dávám ale hranu, přeci jen jsem se na celý etapák těšil. To nic nemění na tom, že už v půlce kopce musím zvolnit, jinak bych vyplivnul plíce. Holt nejsem ten typ na krátké tratě. Dojíždím nějakého snaživce, který startoval přede mnou. Už si pochlebuji, jak jsem dobrý, když mne předjíždí dva borci zezadu. Starty jsou po půl minutě, a jednu minutu mi dá na třech kilometrech každý třetí, takže se to muselo stát.
Kopec se utahuje a v skoro nejprudší pasáži čekají fotografové. Jeden z nich běží křovím a míří na mne. Po etapáku vyjde najevo, že to nebyl fotograf, ale zdatný filmař nadšenec. Díky tomu, že jsem fotografa zmerčil, ve filmečku o prologu dostávám docela prostor.
Konečně vidím cíl, který je v areálu zimního biatlonu. Je tam trestací kolečko pro biatlonisty, kteří netrefili, ale nyní se v něm vyjíždějí borci přede mnou. Je mi strašně blbě, jak jsem to napálil bez rozjetí, a tak si dám také pár oválků. Nakonec musím úplně slézt z kola a opřít se o nějaký plot, jinak bych se asi pozvracel. Trochu to pomáhá, a tak se můžu za pár minut připojit ke skupince, která fandí u cíle. Jsou tam minimálně dvě osobnosti: Charlie, testovací agent z firmy na drahá světla a Véna, stavitel trati. Charlie se mi snaží vysvětlit výhody jeho světla za osm litrů (D-MAXX), tak mu říkám, že mám z Hong-Kongu něco podobného za pět set (Aurora). Zdá se, že ho to neodradilo a celý týden bude jezdit se zapnutým světlem a natáčet reklamní videa z trati pro svoji firmu. Ve zdejších krajích zůstane ale nepochopen. Véna naopak bude celý týden organizovat značení tratě, což je docela fuška a navíc kriticky důležitá věc pro celý závod. Proto se všichni snaží dozvědět nějaké podrobnosti, jaké to bude a na co si mají dát pozor. A protože Véna rád vypráví, u cíle nás postává docela banda.
Po hodině klábosení sjíždíme zpět do školy se převléknout a jdeme se podívat na vyhlášení výsledků, protože tam bude mimo jiné uvítací proslov. Vše je dvojjazyčně v polštině a angličtině. Anglicky hlásá fotogenický organizátor, kterému se dostalo již v minulých letech přezdívky Učitel. Hned pochopím proč. Minimálně polovina proslovu se nese v duchu pouček a zákazů, které připomínají autobusáky z filmu Účastníci zájezdu. Například se dozvídáme, že pokud vzdáme závod uprostřed trati a budeme přistiženi pátrací četou v hospodě, budeme muset zaplatit celou záchrannou akci ze svého. Také, že když odhodíme cokoliv mimo občerstvovačku, budeme vyloučeni ze závodu. Chvílemi je to vtipné, ale celkově to na mne dělá dojem, že si organizátoři dodávají sebedůvěry různými pravidly a hrozbami. Jsem ujištěn zkušenějšími, že je to folklór polských závodů, a že si na to mám zvyknout, protože následujících 5 dní opravdových etap nebude na fňukání čas.
Pokračování příště...
Václav Brož
