Vždyť 6. srpna to bylo teprve podruhé, co se cyklisté na silničních kolech vydali bloudit po hřebenech a největších stoupáních našeho nejdelšího pohoří, aby je na závěr dorazil ještě průjezd Českým středohořím, přímo kolem bájné Milešovky. Vlastně to ale bylo i poprvé. Poprvé, co objeli celou trať, minulý ročník byl totiž zkrácen o 25 km kvůli nepřízni počasí. A tak až letošní ročník se zapíše do historie jako nejtěžší silniční maraton u nás. Jsou mu sice jen dva roky, ale svými parametry – délkou 250 km a nastoupanými 4900 metry jasně překonává své konkurenty.
Samozřejmě si na své přišli i ti, kteří se takových čísel bojí, pro ty byly připraveny dvě kratší trasy o délkách 180 a 150 km s nastoupanými 3600 a 2600 metry. Tyto údaje se většinou dozvíte z propozic všech závodů, organizátoři Krušnotonu ale šli dál a vytvořili tabulku s přehledem všech významnějších stoupání na trase, kde se dozvíte, jak je kopec dlouhý, na jakém kilometru ho máte očekávat, nadmořskou výšku úpatí a vrcholu, převýšení a samozřejmě průměrný a maximální sklon. Pro dlouhou trasu má tabulka úctyhodných 24 řádků. Některá z těch čísel jsou opravdu „strašidelná“, nejstrmější úsek 17%, nejdelší kopec přes 8 km. Nejprudší a přitom vůbec ne krátký výjezd na Komáří Vížku s šesti kilometry a devíti procenty průměrně si zaslouženě vydobyl umístění horské prémie na svém vrcholu.
Když si kolega ze střední trati postěžuje, že oni měli tuhle „stěnu“ hned na začátek a že se na to ani nestačil pořádně rozjet, ptám se ho, jestli by se mu víc líbilo tam přijet se skoro sto kilometry a třemi kopci v nohách. Nelíbilo. Šestiprocentní poslední „zářez“ působí se svými dvěma sty metry v téhle společnosti trochu směšně, ale s 243 km za zády dovede potrápit i takový „brdek“. Další pod jeden kilometr jsou v tabulce ale už jen dva. A abyste si nemuseli tu spoustu čísel pamatovat, byly v těch delších stoupáních umístěny vždy po jednom kilometru cedule odpočítávající vzdálenost k vrcholu, nadmořskou výšku a průměrný sklon k další ceduli. Jak čísla serpentin v Alpách. Poslední jsem měl vždy sto chutí roztrhat.
Start kratších tras je v příjemných deset hodin, ale na dlouhou se vyráží už v sedm ráno, a tak se chvíli po šesté ocitám na poloprázdném parkovišti před sportovní halou v Teplicích, kde je zázemí a prezentace. Že je tu i cíl mě v tuto chvíli moc nezajímá, to je ještě daleko. Spíš se děsím předpovědi počasí a toho, že hala skoro není vidět skrz hustou mlhu. Uvnitř je ale příjemně, žádná fronta na čísla, ticho a klid. Pod basketbalovým košem pár siluet balí spacáky. Takže i přespat se tu dalo. Následuji šipku s nápisem WC, přeci to nepotáhnu do těch krpálů. Za dveřmi s panáčkem je ale plno. V tom z těch protějších vychází postava, sice s oholenýma nohama, ale ženská to tedy není. Však jsou na dlouhou přihlášené jen tři. Takže rozhlédnout a... Kabinek je tu nepoměrně víc, na závod to měli přehodit, těm třem by ta jedna pánská stačila. Sundávám dres a najednou žbluňk. Protikřečová tableta spadla, kam neměla. Ale co se dá dělat, bez ní by mohlo být zle a je to přeci jen voda.
Nemizící mlha před halou dává tušit, že by mohlo být zle i bez pláštěnky, a tak ještě nacpu jednu kapsu igelitem a frčím k náměstí, kde je start. Dlážděná ulička, končící nafukovacím obloukem je sice docela úzká, ale těch 87 přihlášených se v ní skoro ztrácí. Přestože jsem přijel jako jeden z posledních, stojím od oblouku kousek a dobře vidím, co se tam děje. Spouštějí tam nějaký fukar či co. A moderátor už vysvětluje, že dle nejnovějších zpráv by nakonec pršet nemělo, přesněji ne dopoledne a aby nám nebylo líto, že si neužijeme jako loni, tak nám aspoň na startu nasimulují vichr a mlhu. No, hehe, s tou mlhou je to celkem nošení dříví do lesa, že. Ale když si vzpomenu, jak mi před rokem kamarád vyprávěl, že brody na silničce teda ještě fakt nezažil, tak mě humor zase přechází.
To už si bere slovo hlavní pořadatel, popřeje hodně štěstí a upozorní na nejhorší úsek ve sjezdu z Adolfova, kde prý je špatný asfalt. „To hned poznáte, jak tam vjedete“. Ještě upozorní na časový limit a minimální průměrnou rychlost 20 km/h, kterou když nedodržíme, tak nás mohou odvolat z trati. Pak už fukar vypustí oblaka kouřové clony, ve kterých mizí závodníci z první lajny.
Už ve městě přichází první slušná stojka, ale nikdo se nikam nehrne. Ze zaváděcího auta je vidět jen maják a občas prosvítí mlhu brzdová světla. Jede se tedy v poklidu až pod první dlouhý kopec na Chlumec. Mezitím se i mlha vytratila a v dalším stoupáku je jasné, že oblečení mělo být míň. Jedna vrstva jde dolů a na nejbližším bufetu do rukou pořadatelů, kteří ji dopraví do cíle. Co jsem odlehčil na oblečení, vrací se zpět s doplněnými lahvemi. Rosničkáři se evidentně zase sekli a pitný režim bude dneska podmínkou úspěchu. Úseky kopců, které nejsou v lese, se pěkně zajídají. Ale za ty výhledy to stojí a hlavně za ty sjezdy. V paměti mi utkvěl ten od přehrady Fláje přes Klíny do Litvínova. Sklon a poloměry zatáček tak akorát, že není téměř třeba sahat na brzdu ani to popohánět pedály. Jen se skrčit za řídítka a míně naklápět kolo. Jak na baletu. I silnice jsou perfektní a jestli měl ten Adolfov být špatný, tak kolem Prahy se jezdí po tankodromu. U hřebenovek, po kterých se v zimě, kdy asfalt pod koly aut nejvíc trpí, prohánějí jen rolby a běžkaři, bych to pochopil, ale tady nejsou díry ani tam, kde se v zimě jezdí.
Parádní je i značení a zajištění trati, všude šipky a hlavně na frekventovanějších místech policie městská či státní, na odlehlejších hasiči nebo civilisté ve vestách. Dle stránek závodu přes 150 dobrovolníků. To je skoro víc než účastníků, kterých se sešlo celkem 235 na všech distancích. Do cíle tak dojíždí mnoho účastníků zcela osamoceně. Tam na ně nečeká žádné stanové městečko s rádobyzlevněným zbožím, ale teplé sprchy, jídlo na normálním talíři s kovovými příbory, pivo do skla a téměř domácká atmosféra při vyhlášení vítězů. „Bedna“ je zakryta výškovým profilem trati, vyřezaným z překližky. Vtipné a originální řešení. Je vidět, že organizátoři mysleli na kdejaký detail a i proto si troufám tomuhle dvouletému „prckovi“ prorokovat dlouhý život a růst nejen co do počtu závodníků.
Jan Bulín
