Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Honza Vlasák - Jaké bylo letos Loudání, 1.

17.8.2011 12:53

Organizátorům připadal loňský závod příliš lehký. Vždyť z 35 startujících vzdalo jen 11 občanů. Tak letos vytyčili trať trochu delší – 720 kilometrů. Při převýšení 15 600 metrů. Podotýkám, že je to závod nonstop – žádný etapák. Každopádně takový suprman, který to zmákne jedním vrzem, se ještě nevyskytnul.

Bookmark and Share

Přípravu jsem tentokrát pojal naozaj zodpovědně. Kdesi jsem slyšel nebo četl o mořských ptácích rybácích, jak se před cestou přes oceán cpou škeblema, které obsahují hodně rybího tuku – tak zvaného Omega 3. To jim prej dodá netušené energie. Hned jsem Omegu pořídil a konzumuju přesně podle návodu... Radši trošku víc.

Ohledně mé výbavy nedošlo proti minulým ročníkům k žádným změnám... vlastně... pořídil jsem větrovku do deště XXXL, abych se do ní vešel i s tlumokem. Voltaren k mazání za krkem (plotýnky jsou sviňa) jsem zapomněl doma. Ale dopadlo to dobře. Následující události jsou natolik dramatické a útrapy tak drsné, že jsem úplně zapomněl, že nějaký krk mám.

Dnem D je letos středa 8.6. Svátek má Medard. Prší, takže na místo startu do Veselí nad Moravou jedu celou cestu striktně vlakem. Příjezd v 19 hodin. Bus s Loudaly ze západu by měl přijet ve 20. Tady na východě září slunce z modré oblohy. Rychlý vlak nechal tomu nečasu ujet. V hospodě naproti nádraží se nás sešlo pět. Ve 20:47 je tu bus se zbytkem závodníků. Svátečně naladěni – na tento den jsme se celý rok těšili – se všichni navzájem zdravíme. Odstartuje nás 40 jedinců včetně tří děvčat. Vítám se s Jiřkou v bleděmodrém dresu, jak si ju pamatuju z loňska. Letos to potáhneme spolu už od začátku do samého konce, ať nás zastihne kdekoliv. Že zapomněla hřebínek. Safra, já taky. Kultivovaný účes nám asi dlouho nevydrží. Aspoň máme lehčí rance.


Dostali jsme mapky trati – 50 listů. Prohlédnu je p sléze. Zatím jen začátek. Konečně start. Začíná pršet. Jedem v jednom balíku. Fotka cedule před první vsí je kolektivní. Měkčí jedinci, včetně mě, aplikují pláštěnky. Velká čekárna v Kozojídkách je už plná jezdců z čela pelotonu. Jedem dál. V Hroznové Lhotě je čekárna na rynku před parčíkem. Za parčíkem kostel a nad postranním vchodem rozlehlá stříška. Tady zůstaneme – já, Jiřka a kámoš Petr. Řešíme kdy vstávat. Můj názor je, že ptáci začnou cvrlikat ještě za tmy – před svítáním. Jiřka přesto nekompromisně natáhla budík na třetí. V noci prakticky nepršelo. Ti, co jedou přes noc, teda nezaváhali.

  • Čtvrtek

Ptáci jsou nad ránem jacísi pasivní. Mám dojem, že jsme probudili my je. A ne oni nás, jak by se slušelo. Ve 4 hodiny jsme už dávno on the road, zatímco vedoucí jezdec Jarda Semík je ještě on the road, (a dlouho ještě bude). Má za sebou už 50 km a blíží se k vrcholu Lopeníku.


Jiřka jede po ránu jako rychlík. Petr se snaží jí stačit. Já jsu v klidu. Cesta bude dlouhá. Po ránu volím volnější tempo. Podjeli jsme železnici a začínáme stoupat po široké šotolinové cestě. Na hřbetu se cesta láme dolů. Pokračujeme po ní, netuše zradu. Až dole... mokrým lesem jsem se prodral k železničním kolejím... no toto... nic nadpřirozeného se však neděje. Zkrátka a dobře jedem blbě. Vracíme se nahoru a tam potkáváme Monču se dvěma spolujezdci. Taky by byli bývali jeli tam kam my. Ušetřili jsme jim spoustu času a energie. Ta modrá šipka je celá schovaná v roští. Bodejť bychom ju nepřehlídli. Slibuju, že do příště fakt pořídím gpsku.

Odbočili jsme na úzkou stezku, vedoucí na hřeben Bílých Karpat. Ze začátku se dá jet, ale bahno z lijáků v minulých dnech je čím dál horší. Ti tři nám brzo ujeli. A znovu začíná pršet. Houstnoucí déšť nás nutí obléct nepříjemné prezervativoidní ochranné prostředky. Brzo jsme se dostali na Česko-slovenskou hranici a jdeme po ní. Některé odpudivé úseky bahna se dají obejít, ale většinou ne. Kolo se obaluje tou hutnou, tmavě hnědou hmotou. Zasekává se řetěz na malém tácu. To se mně v blátě stává. Představa, že tohle není normální závod, který za pár hodin skončí, ale že máme před sebou ještě 700 kiláků, je deprimující.
Občas je stezka pro změnu uzoučká. Prodíráme se mokrou džunglí borůvčí, lopuchů a kopřiv. Ještěže nemusíme jet v šortkách.


Petr doprovází každé uklouznutí a zakolísání dramatickými výkřiky. Pak se ozval jeden obzvlášť výrazný. Petr sebou plácnul do velké bahnité kaluže... kurva mobil v zadní kapse to chytl naplno! Petr vypadá fakt naštvaně. Může za to Jiřka. To ona ho zagitovala na tenhle podnik. Rychle se klidí do bezpečné vzdálenosti.


Velká Javorina – 970 m n.m. Slavná Holubyho chata je pustá, zabedněná. Je to hnusný... prší, zima... od té doby, co jsme vystoupali na hřeben Bílých Karpat, jsme v hustém mraku. Jakmile zastavíš, hned se rozklepeš zimou. Sjíždíme svahem, krutě zdevastovaným lesáky k hlavní silnici - do průsmyku mezi Veselím a Novým Mestom. Hospoda i obchod jsou vedle sebe. Ideální konstelace. Monika a spol. zrovna odjíždějí. K obědu byly pravděpodobně strapačky (kdo si to má všechno pamatovat.) V obchodě kupuju banán a hned ho baštím. Přece ho nebudu převážet z místa na místo. Coca colu mají jen v piksle. Akceptujem.


Výstup na Lopeník bylo koncentrované zoufalství, šerednost... nekonečná strmina, mokré roští, voda zahuštěná blátem shora, zdola, zprava, zleva, zepředu, zezadu, sliz, prší, mlha, zima. Nahoře spočineme na chvilku v altánku. Pojíme, pošleme povinnou smsku na štáb závodu, (Monča a spol. nám ujeli už o hodinu a půl). Kouknem do mapy. Navlhlí durchum durch se brzo rozklepem zimou. Tady kdybych byl nucen opravovat defekt, tak u toho umřu.

Sjezd, respektive sestup je brutální, jako celá dnešní cesta. Docela jsme se zahřáli. A když je nouze nejvyšší, pomoc boží nejbližší (tohle jsem nevymyslel já). Zachránila nás hospoda na Mikulčině vrchu. Snad se dozvíme, jak jsou na tom soupeři. Jsu připraven na zimu i uvnitř. Nebývá zvykem v letní hospodě topit. Vymyslel jsem přísloví: „suchý navlhlému nevěří.“ V šenku se však topí v krbu... úžasné... prostíráme mokré hadry po židlích. Je tu partyja turistů. Už vědí o našem závodě. Spali dole na kraji lesa... po půlnoci je budilo pištění brzd, jak první Loudalové valili k Lopeníku. Šli taky po zelené nahoru... šeredná cesta. Nahoře byli kolem poledne a potkali tam další Loudaly. Jeden se tak klepal zimou, že nebyl schopen kouknout do mapy, tak hned spěchal znovu na cestu - do deště.


Před hodinou prej přijela Monča s klukama. Jeden, že pro letošní rok s Loudáním skončil, a ti dva, prej, načisto grogy, vzali pokoj nahoře a chrápou (další verze – byla to Tereza, ale ta posílá smsku z Malého Javorníku na 140. kilometru v pátek v osm ráno – teda 12 hodin před námi).


Objednávám smažák, a mimořádně čaj a rum, nikoliv obligátní pivo a cafe. Petr ztrácí chuť pokračovat. Že má problém s achilovkou. A přitom jede s holýma lýtkama v miniponožkách. Před pátou valíme dál. Petr teda vzdává další boj. Jede s náma dolů na hlavní silnici z Uherského brodu do Trenčína. Tam se naše cesty rozdělí. On směřuje do Bojkovic na vlak, my k východu. Užijeme si trochu smradu a rachotu kamionů, než se stočíme znovu k severu. Zdá se, že pomalu a nenápadně přestává pršet.


Stmívá se... v hustém pralese a při zamračené obloze ještě dříve než normálně. Pusto, strašidelno. Z pralesa se ozývá divné chrochtání, mručení, vzlyky, praskot křoví. Víme, že se nacházíme v epicentru rejdiště medvědů a vlků. Zapomněl jsem doma zvoneček, který by velké šelmy varoval na dálku... sakra... asi tu budem někde nocovat. Snad se podaří zrobit oheň. Jeho pach šelmy upozorní, že je tu vládce přírody. Když k tomu občuráme teritorium, měli bychom přežít. Napadá nás dramatický důvod k odstoupení ze závodu: rozdupání bicyklů divokými vepři.


Do večera jsme dospěli skoro na konec mapy číslo 6. Asfaltečkou sjíždíme k Vlárskému průsmyku už za hluboké tmy. Dnes to chce střechu. Usedlosti tu jsou, roztroušené po krajině. Identifikujem stáje a seník za drátem elektrického ohradníku. Není jisté, že je pod proudem. Byl, a kruci... kope dost výrazně. Kopanec byl zbytečný. Je tam poděláno dobytkem. Mraky se trhají. Měsíc intenzivně svítí. Brzo bude úplněk.


V půl desáté fotíme check point č. 10 a pomalu sjíždíme níž a níž. Zkoumáme další rozlehlý přístřešek – taky samý kravěnec. O kousek níž zrovna přijíždí terénní auťák k rozrenovované usedlosti. Vystupuje chlap kolem třicítky. Ptáme se na ňáké přístřeší. Chlapík je samá výmluva. Ve stodole je to podělané od krav a tak. Ale zřejmě působíme seriózním dojmem (a to jsem ani neuplatnil svou občanku ani loudací glejt) - že támhle v té stodole je na zemi zbytek sena. Ideál. Ke všemu nám dobrodinec uvařil čaj a poskytl hadici k ostříknutí bahna z kol. Zítra pomastím řetěz a jsu si jist, že pohonný mechanismus pošlape jako hodinky.
Jiřka zarytě natahuje budík na třetí hodinu. Těm zatraceným ptákům se nedá věřit.


Máme za sebou utrápených 85 kilometrů. To je bída. Přitom jsme se vůbec neflákali. Snad to zítra pojede líp. Teď si uvědomuju, že na krční plotýnky jsem docela zapomněl. Nezačaly bolet ani teď, když na ně myslím.

 

Pokračování příště...

 

Honza Vlasák

Diskusní fórum pro: "Honza Vlasák - Jaké bylo letos Loudání, 1."

Názor Autor Datum a čas
RE: Honza Vlasák - J... Honza 19. 8. 2011, 19:46
RE: Honza Vlasák - J... Honza 19. 8. 2011, 19:26
RE: Honza Vlasák - J... Michal (admin) 18. 8. 2011, 15:50
RE: Honza Vlasák - J... Michal (admin) 18. 8. 2011, 15:48
RE: Honza Vlasák - J... Honza 18. 8. 2011, 15:42
Dobré Pepe 18. 8. 2011, 12:00
Pochvala Milča 17. 8. 2011, 18:51
RE: Honza Vlasák - J... Mirek 17. 8. 2011, 18:07

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Žádné odkazy

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 - 2024 Cykloserver.cz |