Tož zpátky do kopce. Naštěstí nenápadná šipka, ukazující na strmou zarostlou stezku byla blízko. Ze stezky se stává koryto a z koryta široké bahniště bez dna, strmě se svažující. Nemělo by trvat dlouho... vždyť už jsme blízko Vláry... tak se snažíme bahnu vyhnout. Rádi bychom zachovali bicykly v provozuschopném stavu. Ach jo... a my si mysleli, že pojedeme až dolů po té silničce. Sjízdno začalo být až těsně před chalupami.
Ve vsi se to hemží pracujícími už takhle brzo po ránu. Jedeme kus po hlavní a při slovenské hranici se stáčíme doleva na ves Sidoniu, která získala popularitu za sporů o přesné vedení státní hranice. Většina chalupníků by radši žila na Českomoravě, tak se bojovalo o každý metr. Silnice mírně stoupá proti proudu potoka. Jiřka mně trochu ujela... dobře to odsejpá. Doufáme, že už nebude pršet, že bláto oschne.
Kus za vsí opouštíme „hlavní“ doprava – stále po zvětralé asfaltce... a zase špatně. Měli jsme z ní uhnout do lesa hned u závory. Ztráta, když odpočítám snídani na kládách, půl hoďky. Kompas pomůže, ale gpska by byla lepší. Dali jste někdo tu lávku nad třímetrovou propastí? Dvě slizské klády, ke všemu svažující se dolů. Pochybuju. Všichni to obcházeli tou strží. Rozježděná bahnitá stezka není žádnej med. Čelu závodu se jelo líp - po panenském lístí, nebo jehličí.
U check pointu 11 je pěkně. Kaplička, studánka, lavičky, slunce tu hřeje, louka s krásnými bodláky, na obzoru rozeklané skály Vršatce... Přejíždíme silnici nad Nedašovou Lhotou a bez zastávky valíme dál – loukou do kopce. Otvírají se parádní rozhledy po Bílých Karpatech. Bahno úspěšně osychá. Trochu tápeme nad Střelnou... sjíždíme po louce a přes areál JZD do vsi. Hospoda otvírá až ve dvanáct, tak oběd vyřídíme v krámě. Jogurt, buchty, rohlíky, kefír... s plnými břichy odjíždíme v půl jedné, ale do hospody už nejdem. Kafe a pivo bude příště. Aspoň je na co se těšit.
Zamračilo se a spadlo pár kapek. Počasí nemůže dopustit, abychom byli v naprosté pohodě. Do Francovy Lhoty to máme jen přes kopec. Smyčka červené značky nás zavedla ke Kobzovej lípě. Veliké stromy mě zajímají, tak jsme k ní zajeli. Fakt stojí za to. Pod lípou jsem poprvé a naposled zapomněl tlumok. Uvědomil jsem si to již po pár stovkách metrů, takže ok. Počasí – paráda – slunečno. Bláto je už jen placama, aby nám stezka nepřipadala fádní. Malebný kraj vůkol a pod náma... Než zalezeme do lesa.
Tlačenka na Krkostěnu byla krutá, ale na suché stezce nekloužou botky. Není to zoufalý boj na zuby a nehty, jako pod Lopeníkem. Doufáme v hospodu na Kohútce. Je tu – supr! Parádně jsme pojedli. Menu vybírá Jiřka. Vím, že bude dobrý. K tomu pivko, kafe... nálada je výborná.
Z Malého Javorníku na 140. kilometru posíláme další zprávu o tom, že žijem a že jsme v podstatě v pohodě. Kamarádi doma nás informují o stavu na trati. Vzdalo už 12 lidí. Monča a spol. jsou 3 hodiny před námi. Jarda Semík s Vaškem Brožem byli dnes ráno už ve Vsetíně na 200. kiláku. A že se proslýchá, že od 140. kiláku, jako tady odtud, už to jede.
Každopádně nás dnes noc v pralese nemine. Snažíme se nemyslet na vepře, vlky ani na medvědy. Překonali jsme ještě jeden kopec – Stratěnec – s velkými kříži. Z dálky vidíme turistický altán pod rozhlednou. Je obsazen dvěma pěšáky ve spacákách. Doporučují spát na rozhledně. Ani za nic. Od severu studeně vyfukuje. Kdyby pršelo, vítr by hnal všechny kapky na nás. A jako na potvoru fakt začíná poprchávat. Popojeli jsme pod kopec a zapadli mezi smrčky. Hlouběji do lesa, kde by tolik nefoukalo, se nedostaneme. Po pár metrech roviny se začíná les strmě svažovat. Řídce prší. Igelitovou střechu teda nevezu zbytečně. Oblékám všechno, co tu nám. Troje tepláky, dvoje kraťasy, moirované tričko, dvě bavlněná, návleky na ruce, flanelovou košilu, vasila, záda omotat větrovkou. Zabahněný oblek poslouží jako polštář. Teda – abych to příliš nedramatizoval – během dne stačil dobře vyschnout.
Za dva dny máme za sebou 142 kiláků. To je teda fakt bída. No nic – pojedeme do středy a uvidíme, kam až se dostaneme.
- Sobota
Vydáváme se na stezku ve všem, co máme na sobě. Svlíknem se, až se zahřejem. V sedle Pod Lemešnou jsme již o půl sedmé. Tady to znám. Několikrát jsem tudy ilegálně přešel státní hranici na cestě do osady Lovasovci, kde má chalupu starej kamarád Jarda alias Igelit. Ještěže jsme ty cedule POZOR-MEDVĚDI neviděli včera večer.
A zase tlačenice na další kopec. Makovský průsmyk. Hospůdka otvírá až v deset, ale tetka už šomtá po kuchyni a cafe nám uvaří. Šokla mě cena za dvě kafe a Tatranky – 72 kaček! Má chyba. Měl jsem se zeptat na cenu, než jsem to objednal. Jiřka mně otevřela oči. 27 za kafe není až tolik. No jo, když zapnu mozek, musím konstatovat, že má recht. Mrzí mě, že jsem tetce zkazil náladu hned po ránu. Pod záminkou doplnění vody do butelky jdu za ní a uvádím věc na pravou míru – že su z venkova a nemám přehled o cenách. Fajn.
Opouštíme Javorníky a stoupáme na Vsetínské vrchy. Zrovna teď – kdesi za Vsetínem, 50 kiláků před námi, ztrácí Amito motivací a balí to. „Když ujedu 10 km za dvě hodiny, je něco v nepořádku“, svěřuje se na fóru (mezi náma – za Vsetínem to bylo skutečně škaredý).
Pěkné počasí – bezva nálada. Chata na Třeštíku je mimo provoz již hodně dlouho. V roce 95, když jsem kolem ní jel do Litvy, jsem tady zastihl kompetentního člověka, který mě přichýlil na noc do jedné chatky. Po cestě se blíží dva cyklisti... no né.. .ale jó… Loudalové! Milča s Pepem! „Kde se tady berete? Mysleli jsme že jsme poslední!“ „Teď už jo!“ smějí se kamarádi. Milča měl problém s kolem. Ulomil přehazovačku. Naštěstí Pepe byl blízko a pomohl mu zkrátit řetěz, aby mohl pokračovat na singlespeedu. Milča chtěl zabalit, ale dostal tolik podpůrných smsek, že to prostě nemohl udělat. Nemohl zklamat kamarády. S obtížemi se dobabrali kamsi do Francové Lhoty a tam potkali záchranného kováře. Vykoval novou patku k šaltru a taky vyřezal z kusu vhodného materiálu brzdové destičky přesně na míru... úžasný... manželku s dítětem nechal stát… oprava prej trvala 8 hodin. Takže kluci pokračují v závodě. Jsou o poznání rychlejší. Brzo nám zmizeli za horizontem.
Je víkend. Všude jsou pěší turisti i bikeři. Dali jsme řeč s třemi výletníky sympaťáky. O kus dál jsme zastavili na svačinu a oni nás dostihli. Po dalších pár kilometrech jsme pro změnu dojeli my je. Nabídli panáka „protahovací borovičky“. Jakési lepší než je ta klasická, z které rostou stromy z hlavy. A že tady v okolí žije několik lidových umělců – řezbářů. Na Soláni mají galerii. Příště tam určitě kouknu. Teď na to není konstelace.
Bahno už je fakt řídkým jevem, a když se vyskytne, je husté a napolo vyschlé. Bezva. Parádně to odsejpá. Před třetí zastavujem u hospody, vlastně restaurace na Cábu. Je plná – to se dalo čekat při tomhle krásném počasí. Obsluha váhavá, ale to až tak nevadí. Odpočinem si o chvilku dýl. Až do Vsetína to máme s kopce a k tomu po asfaltu. Jsou čtyři hodiny – 200 kiláků je za námi. A koho to nevidíme... Pepe s Milčou! Asi teda zase nejsme až tolik pomalí. Jeli jsme spolu jen kousek. Jak začala cesta stoupat, ujeli nám.
Následuje zatraceně nepříjemný úsek cesty. Jedeme hodně do kopce, pak dolů, a znovu nahoru. Připadá nám, že se nesmyslně motáme v lese na stráni, aniž bychom přejeli ňáký hřbet. Přidává se hluboké bahno na cestě zdevastované lesáky. Snažíme se bahnu uhýbat. Posunujeme se dopředu děsně pomalu. Todle je teda votrava. Před Hošťálkovou konečně přišlo vysvobození. Jenže hospodu jsme v dědině neobjevili, tak znaveně pokračujeme k Trojáku. Louka není nijak strmá, ale my i tak jdeme pěšky. Vjíždíme do lesa... a za chvilku jsme na asfaltečce, kterou důvěrně znám z Drásala. Tudy se s větrem o závod sjíždí k občerstvovně před chatou na Trojáku. Po třetí potkáváme Milču s Pepem. Že byli v Hošťálkové v bezva pizzerce. Byla na horním konci vsi. Tudy jsme nejeli a tak, nezeptajíce se domorodců, jsme o se ní nedozvěděli. My už akutně potřebujeme hospodu. Kamarádi jedou bez váhání dále. Víckrát jsme je nepotkali.
V šenku je pár přiopilých, chvilkama nepříjemně hlučných domorodců, ale dalo se s nimi vyjít. Obligátní pivo a kafe, a hlavně guláš, podle krčmářky z jelena, dodaly kupu fyzické i mentální energie. Přes Hostýnky, často po trase Drásala, valíme jako blesk. Po tmě jednomu vždycky připadá, že jede rychle. O půlnoci jsme nahoře na Hostýně. Sjeli jsme níž do lesa velkých smrků, a rozložili se tam. Bude zima. Jsme vysoko. Vzhledem ke kvalitě mého spacáku zase obléct úplně všechno. Dnes jsme urazili 90 km. Safra, myslel jsem, že víc.
Pokračování příště...
Honza Vlasák
