Čekali jsme pohodovou jízdu podél řeky, kde bude největší problém kličkování mezi inlajnisty, a zatím horko ťažko rveme bicykl strmými stráněmi a stržemi... a dolů to samý... otrava. Řeku moc nevidíme.
Už několik dní cítím, jak se pode mnou vlní zadní kolo. Dráty ve výpletu jsou všechny, a všechny stejně našponované. Plášť se taky zdá být ok. Pořád to kontroluju. Ve Světlé nad Sázavou začíná být evidentní, že plášť je prodřený o ráfek. Je potřeba ho vyměnit dřív, než vybuchne. Místní cykloshop otvírá až v půl deváté. Půl hodiny tady teda čučet nebudem. Do Ledče to vydrží.
Valíme dál vpřed po červené. Uhýbáme z hlavní do uliček... úzkou stopou ve vysoké trávě do hustého lesa, a strží dolů, zpátky na silnici... šišmarja... kterej kretén tuhle nesmyslnou obkratku vytyčil... zabrala nám tři čtvrtě hodiny, a jsme kousek od city. Skoro mám chuť se těch pár stovek metrů vrátit pro ten plášť... ne, jedem dál. K dovršení toho srabu zas řídce prší.
Pneumatiku kupuju v Ledči. Vyměním ji při obědě. Pokračujeme stále po červené. Po silnici stoupáme vysoko vysoko, až do vsi Obrvaň. Pak strmě sjíždíme lesem k řece... motáme se neprostupnou divočinou podél kolejí... místy v jízdní dráze vlaku. Šutry, trnité šlahouny, hrozný... a dále pořád ve stejném duchu, tentokrát škaredým lesem – lesáci za to můžou jen částečně. Zpracovávali tady polom - na kopec do Chřenovic a asfaltem dolů k řece. „Představ si, kdyby výletníci si chtěli dát procházku podél Sázavy a vybrali si zrovna tenhle úsek...“ Další záchvat nezvladatelného smíchu.
Nezbývá, než trápit se dál. Čeká nás průjezd skrz Zruč. Asi se zas budem trošku hádat. Navrhuju jet podél řeky. Je to trochu delší, ale po rovině. Jiřka by samozřejmě volila ČTZ.
Moje nedávné varianty se ukázaly jako nešťastné... tak jo. Tlačíme kola strmou uličkou... před námi schodiště... zdá se nekonečné... Jiřka zaúpěla (to ti přeju). Nahoře je starý hrad, nádvoří, park... “že je to tady pěkný“, říká Jiřka. Ač nerad, musím uznat, že jo. Ani ten kopec nebyl velký. Pamatuju si ho z časů, kdy jsem rozvážel knihy po knihkupectvích. Tenkrát byl jakejsi větší.
Dole na sídlisku čeká příjemná hospoda. Pizzu přes celý obr-talíř není v lidských silách sníst na jeden zátah. Kus si balíme na potom. Ten plášť byl fakt prodřený. Kolo teď jede bezva rovně. Bouřkové mraky stále hrozí. To aby té pohody nebylo příliš.
Před Soběšínem je lesní cesta těžce rozbahněná, zdevastovaná lesáky. Při normálním závodě bych se řítil přímo skrz kaluže bez brzdění. Teď se bahnu snažíme vyhnout… jsme děsně pomalí. A další cesta je sice sjízdná, ale zase samej kopec a záhadná rozcestí. Ve Šternberku měla výpadek hlavy pro změnu Jiřka. Po kličkování ulicemi ve snaze najít zdroj potravy se tvrdošíjně chtěla vydat opačným směrem. V jedné poetické chvilce jsem projevil tušení, že to udělala schválně, abych měl radost, že nejen mně občas klekne hlava. V Sázavě se definitivně vzdalujeme od stejnojmenné řeky. Krutě strmým lesem vláčíme kola až nahoru.
Všech 16 jezdců před námi je již v cíli. Zase začíná poprchávat, tak to zapíchnem v útulném smrkovém lese pod igelitovým přístřeškem. Dnes to byla rovná stovka. Do cíle zbývá 113 kiláků. Zítra po obědě tam budem.
- Středa
Pršelo jen nepatrně. Okolí je suché. Budíky jsme dali na 2. hodinu. Prosadila to Jiřka, kompromisně jsem zvolil 2:15. Počítá se s tím, že protahování se ve spacáku zabere několik desítek minut. I tak vyjíždíme ještě za černé tmy. Při nočních sjezdech nemůžu Jiřce konkurovat. Začíná se pomalu rozednívat. Je to ohromně, mimořádně příjemná chvíle, kterou člověk hned tak nezažije. I když vím, o co přicházím, pochybuju, že se ještě někdy dokopu ke vstávání takhle brzo. Až zase za rok, na Loudání.
Před Konojedy je zatraceně nepříjemné místo. Vyjetá stopa v mladém, ale dost vysokém obilí na to, abychom z něj měli mokré nohy až po kolena a kola obalená mazlavou hlínou. Zatáčíme pravoúhle doleva… po pár stovkách metrů je evidentní, že jsme ve slepé uličce. Předjezdci na to přišli taky. Stopa tady končí. Tož zpátky. Noříme se mezi duby do lesa, dobře průchozího, a pokračujeme k severozápadu. Brzo identifikujem stezku mezi lesem a obilím. I tentokrát to dobře dopadlo.
A za Konojedy znovu do lesa. Tápeme od značky ke značce, až jsme došli k potoku v hlubokém rigolu. Zřejmě jsme kapku mimo. Jdu pátrat na druhý břeh. V sandálech nemám problém potok přejít. Je tam červená na široké tvrdé cestě. Tady tudy dojedem na bod 72 taky. Někdy musí být člověk holt kreativní.
Les za Vyžlovským rybníkem je taky šeredně zabordelený zbytky stromů po lesácích. Nedaří se sledovat značku. Vezmem to podle kompasu radši trochu doleva… skončili jsme na asfaltu o chvilku dřív než jsme měli… to se snad toleruje. Další výpadek hlavy nastal před Klánovickým lesem. Odmítám se podívat na mapu, že z ní bez brejlí stejně nic nevyčtu (vzít brejle… jo, to by bylo řešení). Nikdo, koho bychom se zeptali, není v dohledu. Klepu na chalupy. V okně se pohnula záclona, ale tetka neotevře. Asi moc sleduje černou kroniku. Kdoví jestli to nejsou zakuklení prodavači nerezového nádobí, nebo, nedejbože, jí nejdeme nabídnout přeplatek za elektřinu. Zachránil nás kolemjedoucí traktorista. Kdybych dal na Jiřku, byli bychom o kus dál. Ona z mapy směr vyčetla. Ach jo. „Na patě máš díru přes půl ponožky. Bodejť by ti někdo otevřel.“ „A co bys chtěla, při těchto podmínkách, když je mám už týden na nohách.“ (zase má pravdu)
Západně od Prahy jsme zažili nejhustší auto-provoz letošního Loudání. Hospody tam otvírají až v 11. Ves Brázdim. Poslední smska na centrálu závodu. Hospoda je ještě zavřená, tak pojíme v krámě. Na regulérní oběd bychom stejně nereflektovali. Spěcháme do cíle. Ve Vodochodech jsme naposled zabloudili. Člověk nesmí ztratit ostražitost ani na vteřinu. V Máslovicích jsme se teda otočili a vrátili se ty 3 kiláky… ještěže to nebylo horší. U Vltavy nás postihla první a poslední porucha – můj prasklý řetěz. Vytušil jsem to z neobvyklých zvuků, takže nedošlo k havárii, jak se někdy stane, když šlápnete do prázdna. Konečně nastává rekreační jízda po hladké cestě mezi inlajnisty.
Zas se mračí a kolem straší hromy a blesky. Na nás však spadlo jen pár kapek. V Kralupech komplikovaně hledáme cestu. Pomohl kompas. Vzdalujeme se od Vltavy proti proudu Zákolanského potoka. Ještě kus příjemného singlu a pak už jen silnice až do Slaného. Hustá bouřka řádí na všech světových stranách, ale my jsme zůstali ušetřeni. Tak jsme přece jen dojeli až sem. Byly chvíle, kdy jsem moc nedoufal ve zdar tohoto superčundru. Na náměstí ve Slaném nám málem vlhne oko dojetím. Ve vrátnici zimního stadionu se zapisujeme na dojezdovou listinu. Skončili jsme na 17/18. místě ze 40 startujících. Zbytek vzdal.
Letos už nepotřebuju žádné další dobrodružství. Loudání (a májová průkopnická akce v Albanii) úplně stačilo. Jenže tohle ještě není konec. Zbývá dostat se domů. Pokus vymanit se z Prahy vlakem směrem k východu po 18. hodině bývá náročný podnik. Do Brna se s kolem už nedostanu a nocovat v Praze odmítám kvůli zítřejší stávce na železnici. Ale takové drama jako loni, kdy jsem musel čelit pokusu o uloupení bicyklu, mě nepostihlo. Povedlo se popojet na dvakrát až za Ždár nad Sázavou – do Křižanova. Posledních 40 kiláků už lehce zvládnu po ránu.
Honza Vlasák
