10 bodů může představovat 10 minut? Bylo by fajn na něj těch 10 minut najet. Z výše uvedeného vyplývá, že to není moc pravděpodobné. Navíc je domácí a zřejmě svůj výkon stupňuje směrem ke Králi, výsledky tomu nasvědčují. Pak by ještě musel někdo před ním nedojet a byla by z toho top 10. V ní jsou pevně usazeni Kolíkáč a Mišutka. Kromě Šlapek má v Top 10 dva jezdce již jen „poloprofesinální formace“ All training. Naopak zezadu se dotahuje Jaroslav Feist z Jiskry Jaroměř Potocký. Ten mě těsně předstihl na Krušnotonu, předtím prohrál v Tatrách, na Beskydu a Mamutu a vyhrál na Rampušáku. Zhodnocení všech závodů z mé strany je na konci reportu. Sportovní cíle jsou tedy jasně nastaveny – optimálně se posunout na 11. místo, se souhrou mnoha šťastných náhod dokonce na 10 nebo alespoň udržet místo 12. :-)
Do Klatov poprvé jedu den předem spolu s Kolíkáčem a Léňou týmovým „mikrobusem“. Moji bojovou náladu a celkovou pohodu vážně narušila zpráva o nehodě paralympionika Michala Starka (www.michalstark.cz) při tréninku, která ho vyřadila ze startu na Mistrovství světa v Dánsku. Během „tiskovky“ se sejde celý tým – takových 20 lidí. Všichni se těší, jen ta předpověď je taková nějaká divná. Několik lidí přesvědčuji, že se zítra jede krátké - krátké bez moiry, protože, když se závodí, tak je teplo – mnozí mne za to později jistě prokleli... Horko je i celou noc. Možná přes 30. Spíme nad sálem, kde řádí místní kapela, takže horko a hluk mají za následek, že se moc nevyspíme.
Po páté se scházíme na chodbě. Kolíkáč potvrzuje teplotu 20 stupňů, což jen potvrzuje, že je třeba jet krátké-krátké. Bohužel teplota pak už jen klesala, aby se během dne zastavila někde na 8 stupních. Snídám housky se sýrem, které jsme si včera koupil, namísto předstartovní kaše. To asi nebylo úplně správně. Na náměstí pak ještě doplňuji Carboloader. Máme vyjetou z loňska první vlnu, takže se do ní řadíme.
A je odstartováno. Oddělené starty jsou super. Nikdo se nikam nežene, nikdo nic zběsile nesjíždí. Než přijedeme do prvního kopce, jsem v úniku. To nenechá chladného Míru Zbuzka, který si mne docvakne, asi usoudil, že by můj „útok“ mohl být nebezpečný. Nebyl. V kopci se propadám na své místo. Jedeme skupinu, mj, právě s Mirkem až pod Maloničák. To je tedy kopec zabiják, alespoň pro mne. Široký, přehledný, nevypadá nijak prudce, ale vůbec to v něm nejede. Jedu své (ne)tempo a spíš se propadám. Navíc zjišťuji, že mi, jako už letos několikrát, neúplně přesně řadí přehazovačka. Během jízdy doštelovávám, částečně i při sjezdu, takže mi to ujede ještě o kousek a o pár jezdců. Postupně se přesto stanu členem asi 12-členné skupinky, hlavně těch, co na mne doletí zezadu. Poznávám borce z Koloshopu, se kterým jsem jel závěr Rampušáka a ředitele Krušnotonu v témže dresu. Docela nám to jede. Když v dálce zahlédneme skupinu, podaří se zorganizovat i čtyřčlenný kolotoč a skupinu docvaknout i přes kolonu aut. Ve skupině je Míra Zbuzek i Milan Brandejs a hlavně Jaroslav Feist. Takže jsme tam, kde jsme byli. Ta stíhačka stála trochu sil, ale vrátili jsme se.
Pěkně to odsypává až na Šimánov, Šumavskou perlu, co se týče strmosti. Tady si musí každý hrábnout, ale zůstávám s čelem skupiny. Jsou tu i mí souputníci z předchozích závodů mimo již jiných a již zmíněných i červenobílý borec z Olomouce. Perfektní silnice, zima, zima, zima a občas kape. Ale jedeme kompaktně. Javorník vyjedeme společně a bez problémů, ani si ho nevšimneme, nahoře kousek kostky a pěkný sjezd. Teplota stále klesá.
A už je tu Svojše – Zhůří – Horská Kvilda. Skupina se natahuje. Volím tempo „na jistotu“ a jsem někde ve středu. Střídám sedlo i ze sedla (jako Contador :-), občas trochu přitlačím, abych se zase vrátil do úsporného režimu. Tepovka kolísá kolem 160 tepů. Mirek Zbuzek a Tomáš Bartoš jsou na špici spolu s „Jaroměřským“ , ale na dohled. Je to nejdelší stoupání na trati, připadá mi nekonečné, ale nakonec jsem i já nahoře. Začíná být opravdu zima. Na Horské Kvildě to rozjíždíme a na občerstvovačce máme Mirka i Tomáše i mého soupeře zase mezi sebou. Někde vytrácíme Milana Brandejse. Je to opravdu silná skupina, jsem rád, že jsem s nimi, vše vypadá fajn.
Po pár „vlnách“ přes Pláně sjíždíme do Zdíkova, ve sjezdu ztrácíme i borce z Jaroměře, kterému praskl drát. Tady to na mne přijde. Z ničeho nic a bez varování. Pohled na „dálnici do nebe“ ze mne vysává síly a když „chytím díru“ na čelo, nemám vůbec žádnou energii ani motivaci ho dojíždět. Přestávám závodit. Ten kopec vyjedu ani nevím jak, pak se na následujících vlnách jen tak „potácím“ mezi jednotlivci , pár mne jich předjíždí, nechávají mne chladným a ignoruji je. Jsem ve svém uzavřeném světě, je zima, občas kápne.
Ani nevím jak dlouho to trvalo. Pak za sebou slyším veselé: „Diablo, pojeď s Mářou.“ Tomáš Mařík, jedoucí střední je tu. Ptá se: „Jak se ti jede.“ Odvětím (a zdá se mi to vtipné ): „Vidíš, ne, jsem v p...“. Asi mu to určitě vtipné nepřipadá, ale nenechá se odradit a ptá se, zda něco nepotřebuji, třeba banán. Po chvíli váhání si ho od něj beru. Stoupáme na Kvildu. Se skupinou přijel i „můj soupeř“ Jaroslav Feist. Mám opravdu dost, skupina je silná a jede svižně, vypadá to, že mne tu nechají. Mářa to ale nevzdává, vidí že nejsem úplně ok a říká: „Zmáčkni se na horizont, tam už to bude dobrý.“ Ani nevím, kolik tam těch horizontů bylo. V jednom stoupání mne zezadu docela dlouho potlačí, zlatej kluk! Teď už to nesmím vzdát, poskytnutá pomoc zavazuje. A hele, ono to jde. Že by to opravdu bylo i v hlavě? Držím se v čelní části skupiny, ožil jsem. Je tu i Eda Pinkava. I on mi nabízí banán. Mockrát díky, teď už musím jet s nimi. Jsem zpátky na závodní vlně. Cpu do sebe ještě jeden banán od Edy. Na bufetu Srní plníme bidony a nabíráme banány. Povzbuje tam i „VLK“ z CKKV. Moc do řeči mi stále není, ale potěšilo to.
Kostky v Prášilech peloton rozdělily. Na prvních jsem to hnal na druhém fleku za borcem na Roubaix, na těch druhých, větších, hlubších, křivějších za to vzal Eda Pinkava na Pinarellu. Tempo jel pekelné, ale můj Roubaix to zvládl hned za ním. Za kostkama jsme ve čtyřech ujetí, postupně nás dojíždí zbytek skupiny.
Blížíme se k dalšímu rozdělení tras. Začíná seriozně pršet, teplota je na 8 stupních Většina skupiny pokračuje doprava na střední. Loučím se s Edou i Mářou, moc mi pomohli a budou mi chybět. Ve čtyřech jedeme dál směr Železná Ruda, kde čeká poslední větší stoupání na Špičák. Teď už hustě prší. Spolu se zimou to je drsná kombinace. Míjíme lanovku na Pancíř, projíždíme obcí Špičák a začínáme stoupat. Najednou zase „klik“ a závodní mód je vypnut. Nějak očekávám, že je to stoupání dlouhé jako Svojše. Jsem překvapen, když jsem po pár serpentinách nahoře. Skupina je ale pryč. Tenhle kopec jsem prostě vypustil. Ve sjezdu málem zmrznu.
Jsem sám. Je zima, mokro, tma. Přemýšlím o zaparkování v některém z hotelů či restaurací a ukončení letošní serie. Snažím se vzpomenout na ta nejsprostší slova, co znám a nahlas je říkám. Pomáhá to? Opravdu, nevím. Nic lepšího můj vysátý mozek nevymyslel. Jedu jako na vyjížďku, jen kdyby nebyla ta kosa. Znovu a znovu přemýšlím o „zahnutí“ do hotelu. Teď tu naštěstí žádný není. Najednou žlutý stan se stoly – občerstvovačka. Je tu i Pavel Prchal a můj tradiční soupeř z Jaroměře. Ptám se po horkém čaji. Říkám, klidně mi tu ruku polejte, jinak ten kelímek nechytnu, klepu se tak, že půlku vyleju. Tak beru další, další a další. K tomu chleba se sádlem a cibulí. A další a další a další. Teplý čaj do bidonu. Jaroslav Feist odjíždí, Pavel Prchal zůstává, jsme tam snad 15-20minut. Kolem projíždí další jezdci, někteří krátce zastaví, někteří ne. Nechce se nám pryč. S odstupem vím, že jsem tam ten čas „zbytečně“ ztratil, ale v tu chvíli to prostě bylo o přežití, znovu rozjetí a dojetí, ne o závodění. Celkové pořadí mne opravdu nezajímalo, byť se asi dalo bránit. Na „útok“ do desítky to ale stejně nevypadalo.
Nakonec loudavě vyrážím směr Klatovy. Odjíždíme s Pavlem Prchalem, ale jeho deprese je asi ještě větší než moje, protože za chvíli zůstává daleko za mnou. Párkrát dojedu, předjedu a naopak jsem předjet jedním z dalších „sólistů“. Terén se vlní, stále je tma, zima, mokro.
Konečně najíždím na hlavní směr Klatovy - společný úsek pro všechny trasy. Stále prší, teď se jede jen pro rovině a s kopce. Chvíli jedu s Tomášem Hlaváčkem, který jede některou z kratších tratí. Pak koukám, že to snad vyjde pod 10 hodin (plán byl 9 -( ) a vydávám se stíhat skupinky přede mnou. Obvykle kolem nich jen profrčím a jdu po další. V jedné ze skupinek pod pláštěnkou vidím náš dres. Ivča. Nechám ji chytit hák a jedem směr Klatovy. Ve skupině je ještě jeden jezdec a jezdkyně. Kontroluji s Ivčou, že to není soupeřka, prý ne (později pohledem do výsledků se ukazuje, že to byla jezdkyně ze stejné trati, ale jiná kategorie, takže soupeřka tak napůl. Nakonec Ivču „skočila“ v cílové rovince. Drobná chybka v týmové strategii :-D). Tak tahám bez jakýchkoli taktických úvah. Jedeme svižně, Iva je na tom evidentně dobře. Holčinu si vezeme sebou, jezdec odpadl. Za chvíli jsme v Klatovech. Pár zatáček, kruháků a spurtík do nafukovačky. Iva vyhrává svou kategorii. Já jsem aspoň do stovky. Foto v cíli a rychle s čipem a na rizoto. Teplo v jídelně je fajn, ale teprve horká sprcha vyhání z těla třesavku. S týmem si užijeme i vyhlášení vítězů. Kromě Ivči se na podium dostal i Kapr, i navzdory pádu.
Tak se mi podařilo dokončit serii 53x11. Popravdě, očekával jsem méně problémů. Bylo to jak na houpačce. Mamut celkem dobrý, zaváhání v závěru. Sudety stresující hromadný start, po ztrátě ve sjezdu slušný výkon. Rampušák po nemoci slabý výkon s dobrým závěrem, Beskyd oproti loňsku i Rampušáku zlepšení, Tatry katastrofální počasí, výborný začátek, pokažený konec. Krušnoton stejně těžký jako loni, dobrý výkon, ale čekal jsem zlepšení. Král s příliš mnoha „jalovými“ místy, ale pěkné vzepětí kolem Kvildy a Prášil. Jel jsem bohužel “ještě“ pomaleji než loni s defektem a k výkonu z roku 2005 jsem se zdaleka nepřiblížil. Celkově je důvodem k radosti a spokojenosti, že se podařilo objet celou serii. Snad vydrží zdraví, aby se to dalo někdy zopakovat. Když šlapu, tak žiju! :-)
P.S.: 12. místo celkově v 53x11 jsem nakonec udržel, náskok z předchozích závodů byl dost velký, nečekaně zaútočil Jirus Jirka Zárybnický, ale nestačilo to. V prví třicítce celkově pak skončilo 5 Vinohradských šlapek, 3x Alltraining, 2x Kolokrám Svijany a 2x CK Valašské království, což je „jednoznačný triumf a dominance Oranjes na domácí open maratonské scéně“!
Pavel "Diablo" Zach
