Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Loudání těžší, než se čekalo, 1.

18.10.2011 14:22

Z pera tvůrce jednoho z nejtěžších "putovních" závodů u nás, Loudání českou krajinou, a zároveň přímého účastníka, přetiskujeme na pokračování zevrubnou reportáž.

Bookmark and Share

Cape Epic se jezdí v Jihoafrické republice a jedná se o jeden z nejznámějších a nejslavnějších cyklistických závodů. O „Epiku“ určitě každý správný biker už slyšel. Trasa je dlouhá 707 kilometrů, převýšení 14 550 metrů, startovné činí 75 000 korun a doba trvání závodu je 8 dní. Tak jako mají v Jihoafrické republice Cape Epic, u nás v české kotlině máme Loudání. To však v podvědomí bikerů tolik rozšířené není. Letošní trasa v pořadí již čtvrtého ročníku je dlouhá 713 kilometrů, převýšení 15 610 metrů, startovné činí 350 korun a nejrychlejší závodníci jsou v cíli za 5 dní. Co do parametrů je tedy Loudání náročnější Epiku.


Loudání vede především po turistických stezkách a lesních cestách. Trasa je bez jakéhokoliv zajištění pořadatelů. Cílená cizí pomoc na trase je zakázaná, účastníci si musí všechny nejnutnější věci pro „přežití“ vézt s sebou. V propozicích závodu je velmi důležitá poznámka: „Trasa je dlouhá 713 kilometrů, buď připraven tlačit kolo 713 kilometrů.“ A aby toho všeho nebylo málo, je trasa do poslední chvíle tajná. Závodníci se ji dozvědí až dvě hodiny před startem. Do poslední chvíle tedy netuší, co je čeká a musejí být připraveni snad úplně na všechno. Obtížnost závodu zaručena, dobrodružství zajištěno.


Několik měsíců před startem se na internetu rozhořela diskuze: „Copak se dá na Loudání nějak natrénovat? Nejsem si tím jistý! Tolik faktorů, co se může pokazit, proč se to nemusí podařit...“ „Návod, jak se dokonale připravit na Loudání je jednoduchý. Sednete si doma naboso v mokrejch ponožkách v mrazáku na rotoped. Místo sedla brusli, místo pedálů drátěné kartáče. Zavážete si oči a začnete vsedě tvrdě šlapat. Čas od času vás první asistent polije ledovou vodou z kýblu a druhý asistent bude permanentně šlehat gumovou hadicí přes holeně a předloktí, sem tam přes obličej. Po osmi hodinách jízdy sníte tři dny starý rohlík, na hodinu si lehnete na dlažbu před barákem a znovu půjdete na rotoped. Tenhle cyklus absolvujete 5x a jste na Loudání připraveni.“ „Já bych si k tomu vzal ještě dvacetikilový ranec na záda.“ „A k tomu tréninku ještě pustit horské sluníčko na max a nechat se píchat jehlou místo komárů.“


Ať je to s přípravou na Loudání jakkoliv, pravdou je, že hodinu a půl po zahájení přihlašování byl limit 45 startujících naplněn, přičemž o účast projevilo zájem 77 borců. Jak se blížil termín startu, odhodlání účastníků se začalo pozvolna vydrolovat. Ať už z pracovních, rodinných, či jiných důvodů se nakonec počet startujících ustálil na čísle 40, z toho tři ženy. Nejstarším startujícím je známý cyklotremp a dobrodruh Honza Vlasák, kterému už je nějaký ten pátek přes šedesát let, nejmladším účastníkem je pak ještě ani ne plnoletý Adam Záviška z Prahy.


Počet dnů do startu každou půlnocí pravidelně ubývá, ale už samo předstartovní období má své smutné hrdiny. Pavel Horálek na Loudání trénoval tak moc, až si přivodil zánět achilovky a místo startovního povelu dostal nohu do sádry. Kamarád Jarda Babangida při tréninku nejprve ve zdraví přečkal srážku s mobilní dopravní značkou. Ta se ohnula a šla k zemi. Babangida se sice také poroučel z kola, ale bez zranění se zase, na rozdíl od značky, postavil sám na nohy. Osudným se mu stal až zajíc, který mu deset dní před startem vběhl do cesty. Potrhané vazy v rameni a následná operace Jardu na start nepustily.

  • Středa 8. června 2011

Konečně den startu. Všichni účastníci se scházíme ve Slaném, kde nás i s koly nakládá autobus a veze kamsi na neznámé místo. I přesto, že je výstupní stanice zatím neznámá, panuje v autobuse dobrá nálada. Volfíno dává do placu historku z jedné cyklistické výpravy. „Byl sem schovanej v suchu, ale kolo byl venku a celou noc na něj šíleně pršelo. Ráno řetěz zrezlej a já neměl mazání. Vzal sem teda kus špeku od snídaně a řetěz tím parádně promazal.“ Mazan přidává k dobru, jak se jeho kolega z práce vydal na kole na Milešovku, na nejvyšší horu Českého Středohoří. „Celej upocenej se s kolem vyškrábal na horu a tam číšníkovi před hospodou říká: Natoč mi rychle jedno dobře vychlazený. Jenže číšník odpověděl: Já nejsem žádnej výčepní, já jsem hydrometeorolog a tohle není žádná hospoda, ale hydrometeorologická stanice.“


Odstartováno bude za dvě hodiny. Rozdávají se mapy, veselí v autobuse ustává. Místem startu bude městečko Veselí nad Moravou. Trasa nás postupně zavede na hřebeny Bílých Karpat, Javorníků, Vsetínských vrchů a Hostýnských vrchů. Pak si na chvíli vydechneme při průjezdu Moravským krasem a přijdou na řadu Žďárské vrchy a poklidné údolí řeky Sázavy. Kopců na trase plný kýbl, a když přitlačím, tak kýble dva. Mistrovství České republiky v tlačení kol. Přesto se autobusem nesou údernická hesla. „Do cíle dojedu v neděli, i kdyby to mělo vyjít na úterý.“


Loudání není jen o tom, kdo je jaký cyklista, kdo má jaké svaly, či kdo má kolik najeto. Loudání je především o hlavě. Kdo chce úspěšně dokončit, musí mu být všechno na trase tak nějak jedno. Zpívají o tom Fešáci „...ani déšť, ani stín, ani pláč, ani mráz, ani déšť, ani sníh, ani řev, ani prach, ani hrrr, ani prrr…na Fešáky neplatí…“ Zpívají o tom i Kabáti „…vážení, jsem totálně klidnej, zdá se mi úplně vyrovnanej. Mně nevadí zima, mně nevadí hic možná je to divný, mně nevadí nic...“ Zkrátka na to, aby člověk Loudání úspěšně dokončil, potřebuje pevnou víru ve vlastní schopnosti a dostatečně vyloudanou hlavu.


S napětím očekáváme, až hodiny ukážou čas 22:00. V tu chvíli bude odstartováno. Každý z nás překypuje energií, i adrenalinem. Jeden chodí sem a tam, další v jednom kuse plive na zem, jiný se prohrabuje v rozkroku. Nervozita! Památeční společné foto všech účastníků. Nikdy jindy už takhle pohromadě nebudeme, na trase se nejspíš nepotkáme. Start! No konečně! Ještě na prvních kilometrech věřím své strategii. „Každý den dám dvě stě kiláků a v neděli na oběd budu v cíli.“ Jak bláhové...


Znám několik pranostik o Medardovi, ale žádná se neslučuje s krásným počasím. Dnes je Medarda. Hned první kilometry jsou zkouškou psychické odolnosti. Už je noc, čelovky a blikačky máme zapnuté a směrem, kterým míříme, hromy divo bijů. Na hřebenech Bílých Karpat létají blesky, bouří a určitě hustě prší. „I kdyby mi Loudání už nic další nepřineslo, budu si navždy pamatovat, kde leží vesnice Kozojídky,“ neztrácí Mazan optimismus při průjezdu prvním kontrolním bodem. Začíná pršet i tady. Je lepší se schovat nebo pokračovat dál? Všichni váhají, někdo pokračuje, někdo ne. Držím se na čele v asi desetičlenné skupince. Nevím pořádně, kdo je kdo. Jen samé čelovky a blikačky. Opouštíme silnici, opouštíme cestu. Tráva je vysoká a mokrá, stezka neprošlapaná. „Kurva někde jsem ztratil pumpičku,“ podle hlasu poznávám Volfína. Vrací se, aby ji našel. Nikdo nečeká. Převážně listnatým lesem nabíráme zvolna výšku. Už neprší, ale všechno kolem je od deště mokré, my nejsme výjimkou.


Rychlejší čelovky zmizely ve tmě vpředu, pomalejší čelovky zůstaly ve tmě vzadu a my s Pepou Jančou uprostřed nočního lesa osiřeli. Není to nijak plánované, vůbec se neznáme, jen jsme na sebe prostě zbyli. Uvidíme, jak dlouho spolu vydržíme.


Půlnoc překulila středu do čtvrtka a my tuto změnu slavíme nočním blouděním po lese a hledáním správného směru. Stoupání na Velkou Javořinu, první kopec na trase, je v závěru hodně prudké, tlačíme. Mlha začíná houstnout, je vidět tak na metr. Tlačíme i po rovině. Náhle se přede mnou objevuje obrovská temná postava na bílém pozadí. Lekl jsem se. Nic se neděje, to jen Pepé posvítil čelovkou mým směrem a já viděl svůj vlastní stín na pozadí husté mlhy. Už vím, co jsem podcenil, Pepého čelovka na rozdíl od té mé skutečně svítí.
Velká Javořina je s nadmořskou výškou 970 metrů nejvyšším vrcholem Bílých Karpat a už od roku 1848 je jakýmsi symbolem československé vzájemnosti. Na vrcholu stojí přes 130 metrů vysoký vysílač. Není v té mlze vůbec vidět. Fouká ledový vítr a není si pomalu vidět na špičku nosu. Nemáme proč se zdržovat, rychle pryč.


Ve sjezdu jsem v chabém svitu čelovky špatně odhadl hloubku bláta a vjel mu přímo do chřtánu. Opírám se ze všech sil do pedálů, abych projel. „Chrrr-trrrng,“ ozvalo se zlověstně kdesi za mnou. Stojím v blátě, nejedu a koukám na tu spoušť. Někdo tam nahoře zatáhnul za splachovadlo a já jsem rázem v hajzlu. Přehazovačka trčí netradičně směrem vzhůru zapasovaná do výpletu kola a ze všeho nejvíc mi připomíná vývrtku na víno. Jsou tři hodiny ráno, z Loudání jsem odkrojil necelých 40 kilometrů a s tímhle už víc neodkrojím. „Tak to mě poser.“ Jenže je tady se mnou Pepé, zřejmě nezlomný optimista. Mohl mě politovat a pokračovat v cestě, neměl bych mu to za zlé. Jenže on staví a chvíli vývrtku prohlíží. „Neboj, to opravíme.“ Nevěřím! S osmdesáti až stopadesáti procentní jistotou vím, že tohle bych sám neopravil. Pepé díky. Po hodině oprav se výsledek dostavil, ulomila se patka od přehazovačky. Tak to je konečná. „No vidíš, až se bude vyhlašovat soutěž o nejčistší přehazovačku, tak vyhraješ, když si ji celou cestu povezeš v batohu na zádech,“ neztrácí optimismus Pepé.

Bez nich by to nešlo...

 

Ruce se mi zimou třesou tak, že bych mohl být okresním přeborníkem ve vysílání morseovky. Nevím, jak by to dopadlo, kdybych šel teď čůrat. Začíná se rozednívat a ptáčkové štěbetají o překot. Musíme zkrátit řetěz, abych mohl pokračovat jako na single speedu dál. Bláta je všude kolem tolik, že není kam položit batoh, natož drobnou součástku řetězu. Stačí jeden nepozorný krok a součástka je nenávratně ztracena. Nakonec se přeci jen dostavuje úspěch a já mohu bez možnosti přehazování pokračovat dál. Řetěz mám nastaven na prostřední převod a po rovině se v pohodě dá jet. Loudání pro mě v tu chvíli dostává jiné rozměry. Ambice na dobré umístění se rázem mění na ambice alespoň dojet. A já dojedu! Vždyť ani to není v takovémto závodě zrovna málo. Hlavou se mi prohnala myšlenka na ruského hrdinu Meresjeva, který v zimě bez nohou přeplazil válečnou frontu.


Definitivně se rozednilo. Kluzkou pěšinkou v prudkém klesání musíme lezením a přenášením překonávat obrovské kmeny padlých stromů, o velikosti baobabů, jak Pepé trefně poznamenává. Přehlédnutá zlomená větev se mi zapichuje do stehna. Prodíráme se houštinou křoví, všechno mokré. Bláto se lepí všude. Netušíme, že bude ještě hůř. „Marast auf den Spielplatz,“ komentuje Pepé dokonalou němčinou situaci. „Ich habe da zu keine Zeit, ich werden Frisöse – nemám čas, chci se stát kadeřnicí,“ dodává se smíchem. „A tím moje německá slovní zásoba končí.


V dubnu 1945 prý na Velkém Lopeníku zahynulo na 250 sovětských vojáků a během odstraňování min pak dalších deset. Velký Lopeník s nadmořskou výškou 911 metrů je nejvyšší horou Lopenické hornatiny, druhým nejvyšším vrcholem Bílých Karpat a další brutální překážkou na trase. Tlačím kolo pěšky blátem vzhůru po zelené turistické značce a v mých úvahách kopec postupně mění název. Nejprve se z Lopeníku stává Lopotník a po chvíli se z Velkého stává Zasranej.


Kousek od vrcholové rozhledny je altánek, ideální místo na schování se před větrem. Lehce mží. Podle informací z trati jsem na šestém místě. To, že nemohu přehazovat, mě zatím nijak neomezuje. Většinu kopců nahoru i dolu kola stejně jenom tlačíme. V čele jede obhájce loňského vítězství Jarda Semík, za ním Jirka Doksanský, kterému šlape na paty Vašek Brož, smolař loňského ročníku, kdy musel odstoupit pro zranění.


Od manželky jsem na cestu dostal kouzelné pilulky proti únavě. Složení: 88% hroznový cukr, 6% extrakt z guarany, 5% extrakt z kávy. Mohu si jich prý brát denně, kolik chci. Na příbalovém letáku je ale poznámka „Objeví-li se třes rukou, dávky nezvyšujte.“ Na vrchol dochází Pepé. O co víc začal foukat vítr, o to víc začalo pršet. Ideální místo. Tyhle kouzelné pilulky testujeme společně. Dochází nás i Šelda a Mazan. Vítr fouká pořád stejně, ale už neprší. Lopeník opouštíme všichni čtyři pohromadě.


Jak jsme vjeli na asfalt, Šelda píchnul přední kolo. Jak ho sundal z vidlí, začal zlomyslný slejvák jako prase. Do motorestu Rasová přijíždíme skrz na skrz promoklí a promrzlí. Voda z nás kape na zem i na stůl. Raději se obsluhy ptáme, jestli můžeme vstoupit. Není problém, doprovázený úsměvem. Zahříváme se teplou polévkou a studeným pivem. Přijíždí druhá i třetí početná skupinka Loudalů. Jsou skrz na skrz promoklí a promrzlí. Voda z nich kape na zem i na stůl. Tohle už známe. Obsluha se tváří kysele, úsměv chybí a je problém. Tohle neznáme.

 

Pokračování příště...


Milan Silný

foto: autor, Lukáš Kozák, Tomáš Urban

Diskusní fórum pro: "Loudání těžší, než se čekalo, 1."

Názor Autor Datum a čas
RE: Loudání těžší, n... Karlos 19. 10. 2011, 19:26
RE: Loudání těžší, n... pepa hebr 19. 10. 2011, 19:07

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Žádné odkazy

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 - 2024 Cykloserver.cz |