Nejtěžší část závodu máme před sebou. „Jestli se pojede Loudání tímhle tempem, tak vyhraje Honza Vlasák… Ostatním totiž dojde dovolená,“ poznamenal vtipně kdosi. Ještě lepší než pláštěnka je dobrá pláštěnka. Mazan nemá žádnou. Jedeme v dešti po rovince. Prsty mi podvědomě sahají po řadících páčkách, zbytečně. Přehazovat nemůžu. Mírné kopečky se snažím tahat silou a v obavách čekám, který sval vypoví službu jako první. V lese je bláto snad úplně všude. Krásná trailová stezka plná louží. Prudký boční vítr nadzvedává pláštěnky. Šelda, Mazan, Pepé a já jsme vytvořili čtyřčlennou skupinku. Psychiatři říkají, že každá čtvrtá osoba má nějakou mentální poruchu. Sleduji po očku kluky a nic zvláštního na nich nepozoruji. Vypadá to, že magorem jsem v téhle skupince já.
Příjemná cyklistika je v momentě, kdy svítí slunce a lesní stezka je krásně přehledná. Příjemnou cyklistiku neprožíváme. Prší, je mlha, větrno a v lese desítky sem a tam rozježděných lesáckých cest. Najít správný směr cesty je kulantně řečeno kurewskej problém. I když je počasí jeden velký chuchvalec nepohody, nepohybujeme se po zdejších zablácených lesích sami. Na turistickém rozcestí potkáváme chlápka, balícího se do pláštěnky. Mimochodem pláštěnka je dobrá i proti zimě. Chlápkovi je 67 let, už je sedmý den na cestě a v nohách má 160 kilometrů pěší chůze. A to všechno kvůli sázce s kamarády. Kopíruje česko-slovenské hranice od severu k jihu. Má náš obdiv. „Tak to je slušnej extrém! Sem rozumnej kluk, do toho bych se sám nepustil.“ „Hm, seš rozumnej kluk, to je jasný. Proto tady teď stojíš s kolem v dešti zablácenej i za ušima a 650 kiláků do cíle.“
„Ogaři, odkud idete? Ste zasraní víc než já, když idu z roboty.“ Dobírá si nás chlápek ve Svatém Štěpánu. „Na Slovensko nejezděte, tam jsou povodně,“ varuje nás výčepní v bufetu, zatímco nás venku předjíždí hodně početná skupina Loudalů.
Můj single speed zlobí. Zadní kolo se mi při jednom ze záběrů do kopce posunulo ke straně a začalo dřít o brzdové destičky a rám kola. Odstranění závady je nutné. Šelda s Mazanem jedou napřed. Pepé jako správný mechanik zůstává. Mám ohnutou osu rychloupínáku. Kde jsem k tomu přišel? Rychloupínák narovnat nedokážeme, závada je tím pádem neodstranitelná. Přibyla další pakárna. Vždy po určité době jízdy se mi zadní kolo samovolně posunuje ke straně. Je třeba zastavit, otočit rám vzhůru nohama, rychloupínák lépe usadit a utáhnout. Intervaly mezi jednotlivými opravami se neustále zkracují a výhledově tomu nebude jinak. Drahocenný čas tak ztrácíme neustálým štelováním zadního kola.
Cesta, kopírující hranice se Slovenskem, je neustále nahoru a dolů. I přes značné potíže dojíždíme skupinku Loudalů. Převážně mlčí, obličeje ztrápené. Typoval bych je, že za nejbližším rohem ze závodu odstoupí. My s Pepém jsme na tom úplně stejně. Všechno je mokré a zablácené. Nohy ve studených botách mají barvu smrtelné běloby. Jakékoliv smítko, drobek či jehličí v botě se vmačkává do rozmáčené kůže na chodidle a bolestivě pálí. Poučení pro příště, chce to silnější ponožky. „Kdyby ti teď chtěl někdo strnout nehet na noze, utrhne ti ho i s palcem,“ vystihnul trefně Volfíno. Vzápětí nám skupinka Loudalů do kopce ujíždí.
Znovu se mi posunulo zadní kolo, už se nedaří nasadit řetěz zpátky na prostřední převod. Zkoušíme pokřivený rychloupínák podložit, místo podložky používáme korunu i dvoukorunu. Nefungujte. Od této chvíle musím šlapat druhý nejlehčí převod, na jiném se řetěz nedrží. Jenže zkuste to. Šlapete na kole, máte pocit, že běžíte a při tom jste se skoro nehnuli z místa. „No vidíš, aspoň se ti bude líp jezdit do kopců,“ neztrácí optimismus Pepé.
Neustálé opravování kola a jeho obracení vzhůru nohama a zpátky sebou nese skryté úskalí. Přišel jsem na něj v zápětí ve sjezdu. Překážka přede mnou, mačkám brzdy a nic, asi se tím neustálým otáčením rámu zavzdušnily. Jdu přes řidítka do mokré trávy. Začíná to přesně jako v tanečních, pata, špička, pak to ale pokračuje netradičně, koleno, rameno, bok, záda. Vstávám ze země nezraněn. Sláva. Pepé, jedoucí za mnou, má plné ruce práce. Jeho brzdové špalíky dávno padly za vlast kdesi na trase a teď se málem rozbil o můj ležící bicykl.
Začíná se smrákat. Předjíždí nás další tříčlenná skupinka Loudalů. Pozvolna se propadáme startovním polem na jeho konec. To člověku na optimismu nepřidá. Začínám přemýšlet o tom, že zítra ráno skončím. Setmělo se. Začalo znovu pršet. Ani nevíme, jestli jedeme správným směrem. Do toho zvoní telefon, volá Šelda. „Až přijedete do Střelné, sjeďte asi sedum kiláků z trasy do Francovy Lhoty. Sehnali jsme tady ubytování i pro vás.“ Dobrá zpráva ve špatnou chvíli. V mobilu slyším kromě Šeldy i hluk restaurace. Kluci už vykoupaní a najedení pohodlně sedí v teple a suchu hospody a popíjejí pivko. My klepeme kosu ve tmě, po kotníky v blátě, obklopeni lesem a nevíme kudy se dát. Do Střelné nám zbývají snad čtyři kilometry. Jak deprimující.
Před námi ohradník. Je pod proudem? Pepé dostává pecku. Ano, je pod proudem. Otevírám zátaras, plastové rukojeti hřejí do rukou. Dráty se dotýkají mokré země a létají jiskry. „To by mě zajímalo, co v tak velkém výběhu žije za zvířata,“ přemýšlí Pepé nahlas. Později jsme se to dozvěděli. V takhle velkém výběhu žije plemenný býk. Výstražnou ceduli u ohrady jsme v noční tmě prostě přehlédli. Moje čelovka vydává světýlko jak v zákristii a při prudších otřesech vynechává úplně. Jedeme krokem, abychom nenajeli do ohradníku na druhé straně ohrady. Chčije a chčije. Úžasná dovolená.
Konečně jsme ve Střelné, konečně jsme v civilizaci. Na schodech před hospodou sedí Loudal v helmě. Kdyby nebyl tak opuchlý v obličeji, řekl bych, že je to Míra Hynek. Ano, je to Míra Hynek. Říká, že si vyhodil koleno a zítra ráno odstupuje. Odpovídám mu, že zítra ráno taky končím, protože nemám na čem jet. Nabízí mi své kolo. Jak šlechetné. Já ale nechci jeho kolo! Já chci skončit!
Do Francovy Lhoty je to po silnici asi sedm kilometrů. Celou cestu se odrážím nohou jako na koloběžce. Je to rychlejší než točit pedály na převodu, který mi zbyl. Ke konci mě Pepé chvíli i táhne za ruku. Hodinu po půlnoci jsme konečně na našem vysněném místě v hotelu Ranč u Zvonu. Lokál je prázdný, všichni Loudalové už dávno spí. Hostinská má pokladnu dávno spočítanou a uzavřenou. Čeká už jen na nás. Zpočátku je celkem wostrá, když ale vidí, jak vypadáme, jihne. Každému nám točí pivo a k večeři dává balíček slaných tyčinek. Nic jiného nemá. V nohách máme najeto 126 kilometrů.
Sprcha s teplou vodou je skvělý vynález. Všechny ťupky, které voda nesmyla, jsou klíšťata. Bude se operovat. Šelda vedle na posteli už spokojeně chrápe. Já jsem už 43 hodin nespal. Teď ležím ve spacáku a nemůžu usnout. Hlavou se mi honí všechny možné myšlenky. Zítra ráno potupně odstoupím ze závodu. Mám rozbité kolo, a to je důvod. Nemám na čem pokračovat. Co kdybych zajel do nějaké opravny, aby mi dali kolo do kupy? To by šlo. Co když tady ale žádná cykloopravna není? To je dobře, já vlastně nechci opravit kolo. Jsem unavený, promrzlý, hladový, bolí mě chodidla a jediné, co opravdu chci, je odstoupit ze závodu. Jsem rozhodnutý. Zítra ráno sednu na vlak a jedu domů. Problém mám vyřešený, víčka se klíží, pomaličku usínám.
Zprávy z trati nejsou nijak veselé. Patrik Procházka ulomil přehazovačku. „Došel sem pěšky 22 kilometrů zpátky na start do Veselí a opravil kolo. Teď to doháním a sem úplně v prdeli.“
Na 40. kilometru odstoupil ze závodu Martin „Murphy“ Klimeš, jediný lehokolista mezi startujícími. „Rozhodl jsem se zachránit alespoň zbytky materiálu. Myslím, že nový řetěz je po dvaceti kilometrech v terénu na vyhození, střílí. Při dlouhém sjezdu z Velké Javořiny jsem obrousil destičky až na kov. Rád bych viděl, jak budou vypadat koloběžky, na kterých přijedou ostatní.“ Kvůli natažené achilovce odstoupil Petr Balek z Blatné. Škoda, podle místa bydliště mu terén možná svědčil. Na 65. kilometru odstoupil Zdeněk Suchan a Ondřej Štván, který důvody popsal „Mokré boty a bahno mě dostaly, tak snad za rok na startu. Zabalili jsme to po sjezdu z Velkého Lopeníku. Včera jsme po jídle v motorestu Rasová se Zdeňkem sjeli dolů do Bojkovic s tím, že přespíme někde v teple, usušíme věci a ráno vyrazíme plni sil na trať. Ráno jsem ale zjistil, že jsem destičky probrzdil až na kov a zrušil i kotouč. Telefon nefunkční, tretry mokré, peníze žádné, tak jsem se přidal ke Zdeňkovi a po složité cestě vlakem s výlukami dojel do Brna. Tak příští rok, až si pořeším nepromokavé boty, by mohlo být pěkně.“
Bez nich by to nešlo...
Na 86. kilometru to zabalila Tereza Skřičková. „Nemůžu chodit, selhalo koleno. Bulím a končím. A to jsem se tak těšila na Moravský kras a okolí. Loudání zdar.“ Podobný osud měli i kluci s podobným jménem. Petr Vavřinek a Pavel Vavřina. Nejprve Petr: „Jsem bez brzd. Večer jedu do servisu. Na zbytek horské etapy bych si musel koupit nové kolo. Chci tímto poděkovat organizátorům za organizaci a výběr trasy. Z časových a zdravotních důvodů jsem si zkrátil horskou etapu a pokračoval po trase z Kroměříže, a celkem si to užil. Jak začátek, tak i konec. V půlce července vyrážíme na kolech shodou okolností ze Starého Hrozenkova na sever, a tak se už těším na úsek, který jsem teď vynechal. Těším se na start příští rok.“ A Pavel dodal: „Moje kolo po servisu v pohodě, protože jsem ho jenom vodil a nosil.“
Závod ukončil i Vít „Čenda“ Čenovský. „Hlásím odstoupení a zkrácení trasy z časových důvodů. Je to masakr. Kolo je zde často jen zcela zbytečnou přítěží cestou nahoru i dolu. Příští rok si nechám časovou rezervu, která letos chyběla, a dojedu. Už se těším a soupeři, třeste se. Přeji pohodový dojezd domů všem Loudalům.“
Páteční ráno moudřejší čtvrtečního včera. Kolem páté hodiny ranní už je na chodbě živo. Šelda poletuje jako mol po pokoji, balí věci a vyráží společně s ostatním do svěžího ranního blátíčka na trasu. Průběh včerejšího dne krásně vystihnul Míra „Amito“ Heczko. „Když ujedu za pět hodin deset kilometrů, tak je tady něco divného.“ Dneska tomu určitě nebude jinak. Jak já těm klukům závidím. Strašně rád bych jel s nimi a nemám na čem. A vůbec, už jsem se rozhodnul, že jedu domů, tak nad čím to přemýšlím? V teple postele zůstal jen Pepé, Mazan a já. Pepé dopoledne zkusí v nějakém cykloservisu koupit brzdové špalíky, aby mohl pokračovat v závodě. Mazan, nahlodán mým rozhodnutím, se rozhodl ze závodu také odstoupit.
Vyspán, pěkně do růžova, posílám domů zprávu, že ze závodu odstupuji. „Kdepak, jen to pěkně dojeď až do cíle,“ přišla mi obratem odpověď. Jak rád bych dojel, ale nemám na čem. Zasílám na koordinátora závodu zprávu o tom, že v nejbližší chvíli potupně odstoupím. Oblékám na sebe zbylé kousky čistého prádla, abych ve vlaku nesmrděl, a jdu za ranč osprchovat kolo, aby mi ho do vlaku vzali. Pepé to vidí jinak, prý sprchuji kolo, abych ho do opravny předal čisté. Ten jeho věčný optimismus je až nakažlivý.
Naše počínání sleduje boubelatý chlápek, pod nosem zrzavý knírek jak drátěný kartáč. Myslíme si, že je správcem ranče, ale vyvádí nás z omylu. „Včera jsem měl pohřeb, dneska mám volno. Já jsem totiž profesionální hrobař.“ Udělal maličkou pauzu, abychom stihli vstřebat význam profese a s vážnou tváří dodal: „A nejraději pohřbívám do oblouku.“ Nechápeme. „No ruce dolu, nohy dolu a prdel, aby zůstala koukat ven,“ a začal se smát, až se mu břicho natřásalo. Povyprávěli jsme mu o Loudání a potížích na trase, načež pronesl: „Pojeďte se mnou, zbavím vás problémů.“ Je zvláštní slyšet tuhle větu z úst hrobaře. Zapálil si cigaretu, nasedl na své skládací kolo a vyjel. My s Pepém za ním. S převodem, který mi na kole zbyl, nestíhám držet jeho pomalé tempo.
Naštěstí nejedeme daleko a objevuje se před námi „Veloservis Kamler.“ Hodiny ukazují 8:30. Mám přehazovačku Sram, která není tolik rozšířená jako Shimano. Nevěřím, že ji zrovna tady ve Francově Lhotě budou mít. Krámek je plný kol a zákazníků, přesto mě hned upoutává prosklená vitrína, ze které se na mě blyští „moje“ přehazovačka. Vyhráno ale ještě není. „Dobrý den, mohl byste mi opravit kolo, ulomil sem přehazovačku.“ „Nó to nevím, na to nemám vůbec čas. Podívejte, kolik tady mám lidí, pán před vámi chce taky opravit kolo.“ Nevypadá to vůbec růžově, přesto se nevzdávám a začínám vyprávět o Loudání, o tom, jak jsem v noci ulomil přehazovačku, o tom, jak se už 80 kilometrů trápím bez možnosti přehazování. A pan František Kamler má srdce na správném místě. „Tak mi to tady nechte a stavte se po obědě.“ Teď je půl deváté ráno.
Pokračování příště...
Milan Silný
foto: autor, Lukáš Kozák, Josef Janča a Tomáš Urban
