„Koukám, že si taková živá legenda Loudání,“ glosuje Pepé. „Něco jako Honza Kopka, ale v menšim, takovej Bonsaikopka.“ Tolik podpory od kamarádů jsem nečekal. Tak dobrá, pokusím se udělat všechno proto, abych Loudání dokončil. Nejen kvůli manželce a kamarádům, ale hlavně kvůli sobě a pocitu, že jsem to přes všechny nástrahy dokázal. Nevím, jak dlouho by mě doma žralo, že jsem vzdal.
Mazan na to má jiný pohled a přesvědčit se nenechá. V hlavě přehodil výhybku myšlenkám na cestu domů a vrátit se zpátky na trať už nechce. „Končím, byl to pro mě takový červnový omyl. Mám rád, když to pod koly šustí a tady to jenom mlaskalo.“ S ohledem na Loudání udělal Mazan ještě dvě záslužné věci. Nejprve mi daroval nové baterky do čelovky, abych se v noci po tmě netrápil. A pak složil na parťáka Šeldu báseň:
V kalhotech má Šelda vložku,
na otlaky pomůže.
Stačí ale vlhka trošku,
sednout už si nemůže.
Zákulí má v jednom ohni,
v batohu má mast.
Na prdel si trošku mázne,
to je potom slast.
Nepodceňuj hygiénu,
pokud jedeš kolmo.
Jinak si dáš od sportu
dlouhodobé volno.
Ve 12:00 jsme nedočkavě nastoupeni před servisem, ale pan Kamler náš optimismus chladí. „Na té přehazovačce je poškozeno tolik věcí, že jsem ji opravit nedokázal. Vy jste někde vytrhnul tenhle šroubek i s tou umělohmotnou výplní okolo. To vůbec nevím, jak se vám povedlo, a proto se pak přehazovačka namotala. Narovnat se mi ji nepovedlo. Navíc tady máte uvnitř i zalomený šroubek, to také nevím, jak se mohlo stát. Zastavte se za hodinu, do té doby to musím nějak vyřešit, protože v jednu hodinu zavírám a musím na pohřeb.“ Červík pochybností zase hlodá, budu moci vůbec pokračovat dál? Pepé neztrácí optimismus. „Neboj, ten to určitě opraví. Zatím si můžeme dát ještě jeden oběd.“
Ve 13:00 hodin, přesně podle pokynů, návštěva servisu pokračuje. „Přehazovačku jsem opravit nedokázal, tak jsem vám tam dal novou,“ začíná pan Kamler. Sláva! Přeci jen budu v Loudání pokračovat. „Jenže jak jste měl zadní kolo nakřivo, úplně jste obrousil brzdové destičky a ty vaše skladem nemám, takže je mi líto. Dělal jsem všechno, co jsem mohl, ale víc už pro vás udělat nemůžu. Musím na pohřeb. Tady se to strašně dodržuje, i do kostela se chodí. Navíc je to úmrtí v rodině, takže tam zkrátka musím. To by mi nikdo neodpustil.“ Tak to je konec, rezignuji. V hlavě mám najednou úplně prázdno. Pojedu domů stejně jako Mazan.
Pepé ale neztrácí naději. „Tak zkuste na nějaký cykloservis zavolat, třeba budou mít destičky tam. Určitě se tady všichni znáte.“ „To je právě to, oni mě nemají moc rádi, protože dokážu opravit věci, o kterých oni tvrdí, že opravit nejdou a pak mě mají za blbce,“ vysvětluje pan Kamler. V tom se na chvíli zarazil, jakoby ho něco napadlo. „Dejte mi na sebe telefon a to kolo mi tu nechte, až se vrátím z pohřbu, tak vám zavolám.“ Třetí návštěva servisu je u konce. Vybalujeme na trávě před servisem spacáky a jdeme spát.
Chvíli po sedmnácté hodině mi zvoní mobil. Čtvrtá návštěva servisu začíná. Pan Kamler má dlouhé vlasy, brejličky a vzezřením vypadá spíš jako houslový virtuos než cyklistický servisman. Ruce má ale stejně šikovné jako ten nejúchvatnější houslista. Vzal nejvhodnější brzdové destičky a ořezal je podle tvaru těch mých a provizorně drátem namontoval. „Do konce závodu by měly v pohodě vydržet,“ a ještě se omlouvá, že mu to tak dlouho trvalo. Neuvěřitelně obětavý a dobrosrdečný je tenhle šikovný pan Kamler. Vždyť co bych si bez něj počal. Loučíme se, přeje nám šťastnou cestu. „Buďte zdrávi,“ loučí se s námi podáním ruky i hrobař. Je to zvláštní pocit, podávat si ruku s profesionálním hrobařem.
Dychtivě vyrážíme na trať. Zrada nastává po pěti stech metrech. Veškerá pozornost byla do teď soustředěna na defekt v zadní části kola. Jenže v háji jsou i brzdové destičky na předním kole. Volám zpátky panu Kamlerovi. Výborně, ještě neodjel vyzvednout manželku s dětmi na pohřební sešlost. Pátá návštěva servisu je zahájena. Pan Kamler už v černém smutečním saku s kravatou volá manželce, že je přijede vyzvednout o něco později. „Dejte mi ty destičky, teď už vím jak na to, teď už to bude rychlé.“ Neuvěřitelné. Taková obětavost a ochota. „Když naši kluci jezdívali závody ve sjezdu, tak jsem kolikrát celou noc nespal, aby měli kola ráno připravené na závod,“ naznačuje pan Kamler, že je pro spokojenost cyklisty ochoten obětovat daleko víc. S mým kolem se včetně pauzy na pohřeb mordoval přes osm hodin, a to i v době, kdy už měl ve svém veloservisu zavřeno. Takže pane Kamlere, moc Vám děkuji.
V 18:00 jsme definitivně znovu na trati. Je třeba Loudání dokončit i kvůli takovým lidem jako je pan Kamler z Francovy Lhoty. Francova Lhota byla založena snad někdy ve 13. století. Svým položením při hranici vždy velmi trpěla. V průběhu věků si procházela obdobím turkotatarských vpádů i vleklých pohraničních sporů mezi moravskými a uherskými panstvími. Z důvodů špatných ekonomických a sociálních poměrů se dokonce v letech 1860 až 1914 přes 330 zdejších obyvatel odstěhovalo do Ameriky. Naopak my s Pepém tady prožíváme naše cyklistické znovuzrození. Jsme krásně odpočatí. Všechny brzdy brzdí, přehazovačky přehazují, řetěz se točí tiše jako pěna. Jedinou nevýhodou je, že jsme úplně poslední a máme přes třináct hodin ztráty na nejbližší bikery před námi.
Přehazuji si jen tak pro radost. Je to nádhera, když člověk přehazovat může. Opojeni návratem na trasu stoupáme vzhůru na Čubův kopec, s nadmořskou výškou 720 metrů nejvyšší bod lesního hřebene nad Francovou Lhotou. Kontrolním bodem je rozhledna na vrcholu.
Slunce na rozdíl od včerejška svítí, i to bláto už není, co bývalo. Navzájem se s Pepém ujišťujeme, že pojedeme celou noc, abychom odkrojili z trasy co největší díl. „Závodíme, i když spíme, proto nespíme,“ tahá Pepé z rukávu agitační heslo. Je nám krásně na těle i na duchu. Další těžký kopec na trase nás čeká až po deseti kilometrech.
Míjíme Kobzovu lípu, obrovský strom, jehož kmen je dutý a vejde se do něj několik dospělých lidí. Dutina prý vznikla od ohně, který u lípy v roce 1665 založili Tataři, aby z její koruny vystrnadili ukryté lidi a pak je mohli pohodlně na zemi pozabíjet. Byla to tehdy divná doba.
Opouštíme rozbitou silničku. Pohodová jízda končí. Na stromě velká cedule s nepřehlédnutelným nápisem „Oblast výskytu chráněných šelem.“ Nad textem dominuje vyobrazená hlava medvěda, ani vlk a rys však nejsou k přehlédnutí. „To je v pohodě, mám sebou plašičku na medvědy,“ neztrácí optimismus Pepé. Plašičkou na medvědy myslí rolničku připevněnou na brašně na řidítkách.
Stoupání na Makytu je nejetelná tlačenka. Čím blíže vrcholu, tím je stoupání prudší. Závěrečná část je plná kořenů. Má to svou výhodu. Kořeny zčásti nahrazují schody a nohy v blátě alespoň neujíždějí. Makyta na samotných hranicích České a Slovenské republiky je s nadmořskou výškou 923 metrů nejvyšším a nejmasivnějším vrcholem západní části Javorníků. Odborné prameny uvádějí, že se zde opravdu hojně vyskytují medvědi. Bohužel, nebo lépe bohudík, žádného nepotkáváme. Následné klesání do Papajského sedla (691 m.n.m.) je jen jakýmsi vydechnutím před dalším brutálně brutálním stoupáním. Před námi se tyčí lesní stěna s názvem, který naprosto přesně vystihuje povahu stoupání - Krkostěna s nadmořskou výškou 880 metrů. Kdo dal někdy s bicyklem po boku Krkostěnu, ten už nikdy nezapomene. Ač už je pozdní odpoledne a žádné vedro, naše dresy bychom na vrcholu mohli ždímat. Výstupem na Krkostěnu snad skončilo utrpení. Jsme na hřebeni Javorníků a stezka už se bude jen příjemně houpat až do nadmořské výšky 1071 metrů nad mořem.
V měkkém podkladu stezky je možné rozeznat spoustu stop od kol a jednu od motocyklu. Že by snad někdo z Loudalů švindloval? Krvavý západ slunce ze hřebene Javorníků je nezapomenutelnou podívanou. Na samém rozhraní dne a noci stoupáme štěrkovou cestou vzhůru na horskou chatu Kohútka. Na vrcholu stoupání plápolá oheň. Od alkoholem opojených přísedících se nám dostává potlesku na otevřené scéně, asi proto, že jsme vyjeli a neslezli. Jsme 913 metrů vysoko. Je chladno, začíná poprchávat. Závodíme, i když spíme, proto nespíme. V chatě nabereme trochu tepla a doplníme energii na noční přejezd Javorníků.
Uvnitř chaty je náramně útulno. „A hele cyklista. Jé a ještě jeden. Cyklisté poďte si sednout k nám.“ Láká nás hlasitě ke stolu rozverně bujará partička osmi žen ve věku od třiceti do padesáti let. „Kdepák, my se jen posilníme a jedeme dál.“ „Kam byste teď na noc jezdili, zůstaňte tady s námi. Bude fajn.“ Máme v tom s Pepém jasno. Jedeme extrémní cyklistický závod, ale kdybychom tady zůstali na noc, čekaly by nás naprosto jiné, ale rovněž extrémní zážitky.
Servírka s námi cítí. „Vy taky jedete ten divnej závod? Ten co tudy projížděl včera, byl třetí, ale teď už je snad první. Druhý v pořadí odstoupil a prvního předjel,“ dostáváme od ní dosti podrobnou informaci o dění na čele závodu. Přeloženo do češtiny to znamená, že Vašek Brož předstihl dosud vedoucího Jardu Semíka a doposud skvěle jedoucí Jirka Doksanský z druhého místa ze závodu odstoupil. Pro nás to znamená jediné, jsme sice pořád poslední, ale posunuli jsme se o jedno místo vpřed. S odstoupením Jirky Doksanského je to skutečně pravda. „Dámy a pánové, zde na 442. kilometru házím můj ručník. Než ale dopadne, chci poděkovat všem organizátorům tohoto masochistického závodu. Přeji všem Loudalům mnoho šťastných kilometrů a snad příští rok na startu nashledanou.“
Za svitu čelovek pokračujeme dále. Zima není, šlapáním se zahříváme. Snad nebude v noci pršet, obloha se tváří všelijak. Půl hodiny před půlnocí překonáváme Malý Javorník, který je s nadmořskou výškou 1019 metrů nejvyšší horou Javorníků na české straně. Opouštíme blátivé stezky české a vjíždíme na blátivé stezky slovenské. Stále zvolna nabíráme výšku.
Půlnoční Stratenec (1055 m.n.m.) je jako vystřižený z hororu. Měsíc svítí, temná mračna na obloze přímo letí a tři zde stojící kříže nepůsobí vůbec optimisticky. Přesně takhle si představuji, že to vypadá „na márách.“ Smutné a stísněné pocity, které jsem na Stratenci měl, si pamatuji ještě dnes. Nemá cenu se příliš zdržovat. Ploužíme se dál vzhůru, na nejvyšší bod celého letošního Loudání a tím je Velký Javorník, s nadmořskou výškou 1071 metrů nejvyšší hora celých Javorníků.
Bez nich by to nešlo...
Na oslavu pokoření nejvyššího bodu Loudání si děláme pozdní noční piknik, pohodlně uvelebeni na suchém jehličí pod větvemi statného smrku. Jsme v závětří a mrholení sem na nás nemůže. Pepé vytahuje pytel sušeného masa, které prokládáme kouzelnými pilulkami od manželky. Odněkud z nedaleké dálky k nám doléhá rámus slovenského karaoke. Slováci se baví naplno. Podle textu je možné chvílemi rozpoznat písně Michala Davida.
Ve svitu čelovek se suneme pětikilometrovou rychlostí vpřed v domnění, že máme od brutálních kopců na delší dobu klid. Jak bláhové. Duši, plíce, srdce i ostatní vnitřnosti můžeme vypustit při pěším bloudivém tlačení na vrch Lemešná. Zafunění a propocení na vrchu v nadmořské výšce 950 metrů odpočíváme, ale odpočinek nemá příliš dlouhého trvání. Během chvíle nám zuby drkotají zimou.
Na jedné z lesních křižovatek nevíme, kudy se přesně dát. Zabodávám světelný kužel čelovky do mapy, abychom si udělali jasno. Z přemýšlení mě vytrhuje lehce nedočkavý hlas Pepého. „Dělej, dělej, jedem. Támhle z křoví na nás něco kouká a vůbec se to nebojí.“ A tak jsme vyrazili. Samozřejmě špatným směrem, jak jsme brzy zjistili. „Co myslíš, že v tom křoví bylo?“ Rozebíráme situaci už v bezpečí silnice v Makovském průsmyku. „Na medvěda to nevypadalo, ten by neměl oči tak nízko nad zemí.“ „Takže vlk nebo rys?“ „Opravdu nevim. Určitě to ale nebyl člověk, kterej by tam ve křoví sral.“ „A co když to byl medvěd a klečel?“
Pokračování příště...
Milan Silný
foto: Lukáš Kozák, Tomáš Urban
