Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Loudání těžší, než se čekalo, 4.

27.10.2011 12:05

I přes předsevzetí, že pojedeme nonstop celou noc, nás únava dostala. Kousek za silnicí v Makovském průsmyku rozbalujeme spacáky do měkkého jehličí. Všechny případné šelmy v okolí snad blízkost silnice odradí. Pepé ještě na mobilu kontroluje situaci na trase.

Bookmark and Share

Skončil bojovník Patrik Procházka. „Končím na 86. kilometru. Najeto mám 118. Na kole se jede dobře, ale při tlačení do kopců mě od včerejška píchá v koleni a tlačení bude ještě dost. Škoda. Zrovna když do mě nějakej traktorista nalil pár slivovic a zvednul mi náladu.
Na 112. kilometru odstoupil Míra Hynek. „Rozbité koleno, nepojízdné kolo. Jako chodecký závody dobrý. Gratuluji všem, co se dostali dále než já. Byl jsem připravený na déšť, ale na tlačení nikoliv. Hlava by jela, ale nohy ne. Už jsem jen skučel a ronil slzy. Nahoru to ještě šlo, ale po cestě jsem kolo používal jako berli. Koleno nešlo ani ohnout a při každém pohybu mi vystřelovala bolest po celém těle". Po Mírovi skončil i jeho brácha Michal Hynek. „Končím, totální zklamání. Jelikož mám na víkend lautr hovno co dělat, jedu po silnici na Vsetín. Pozdravuju všechny.“ Skončil i Míra Amito Hezcko. „Game-over. Počasí super, kolo funguje, ale biker-chodec toho má plný zuby.


Jsou čtyři hodiny ráno. Z trasy jsme dnes odkrojili 48 kilometrů. Svítá. Zalézáme do spacáků, a ač jsme na samém chvostu startovního pole, nemáme vůbec špatné pocity. Jsme pořád na trase a stále tak máme, na rozdíl od jiných, šanci na dokončení závodu. Dohodli jsme se, že nařídím budíka na sedmou hodinu. Závodíme, i když spíme, a proto nespíme. Věren tomuto heslu nařizuji budíka už na šestou. Dvě hodiny spánku nám musí stačit. Pepému samozřejmě ani muk.


Teď s odstupem času vím, že jsme udělali chybu. Měli jsme si jít lehnout ještě za tmy, už třeba ve dvě hodiny. Ve čtyři začíná svítat a my tak mohli za světla pokračovat vyšší rychlostí dál. Takhle jsme se šourali pomalu tmou až do čtyř a v momentě svítání ulehli. Okradli jsme se tak o několik hodin jízdy za denního světla. Na druhou stranu při spánku někde „tam“ by nám třeba olizoval zadky medvěd. Tady po nás při spánku polezou jenom mravenci, protože jsme přehlédli velké mraveniště vlevo i vpravo od nás a ustali si přímo na mravenčí dálnici.

Do sobotního rána se probouzíme s mravenci ve spacáku, s opuchlýma očima, s prochladlými palci na nohou, přesto s úsměvem na rtu. Je sice chladno, ale pořád jsme v závodě a vypadá to, že dnes bude krásný den. Opouštíme Javorníky, začínají nástrahy Vsetínských vrchů. Na Čartáku, u jedné z nejmladších rozhleden zdejšího kraje, v nadmořské výšce 952 metrů svlékáme zimní doplňky a nasazujeme letní cvičební úbor. Dohnali jsme Jiřinku Lípovou a Honzu Vlasáka v jeho nepřehlédnutelné flanelové košili. Ve sjezdu jsme je spatřili a za chvíli byli u nich. „Kde se tady berete? Nám říkali, že jsme poslední!“ Podivil se Honza svým měkkým moravským přízvukem. „Tak, teď už ste!“ Máme radost, že jsme konečně někoho předjeli.


Je Vysoká dostatečně vysoká? Přestože je Vysoká s nadmořskou výškou 1024 metrů nejvyšší horu Vsetínských vrchů, je o pár metrů nižší než Vysoká (1034 m.n.m.) v Novohradských horách a o dost nižší než Vysoká (2560 m.n.m.) ve Vysokých Tatrách. Na druhou stranu je zase o dost vyšší než Vysoká (754 m.n.m.) v Malých Karpatech. Ať je to, jak je to, jsme tlačíce pěšky na Vysoké, nejvyšší hoře Vsetínských vrchů a kde nic tu nic. Jen skupinka počasím okouzlených turistů má radící náladu. Snaží se nám vysvětlit a poradit, kde všude je krásně a kam bychom se měli ještě zajet podívat. Možná to zní neslušně, ale zdržují nás.


Cesta se příjemně v lesním stínu houpe po hřebeni až do horského sedla Soláň. Pepé v restauraci dobíjí energii nefalšovaně pravým valašským frgálem. Optimismu má pořád na rozdávání, ale sil mu ubývá. Krásně krásná servírka je jakýmsi bonusem navíc. Nejšpinavější kola na výletní zahrádce před restaurací jsou bezkonkurenčně ta naše. Po žádném jiném hostovi nejdou mouchy tolik, jako po nás. Standardní záležitost, nepřekvapuje nás to.


Stoupáme lesní cestou, plnou ořezaných větví na Vsackou Tanečnici, kde ve stínu stromu sedí dva trempové. Pevné boty, dlouhé vlasy a velké batohy na zádech. Chvíli nás mlčky pozorují a pak jeden z nich spustil. „Tak vono se letos Loudání jede tudy jo?“ Vypadá to, že závod už získal v české kotlině ten správný zvuk. „Kámoš z Ostravy se na to jednou přihlásil a prej už nikdy více. Strašně rád na kole jezdí, ale nosit na zádech se mu ho nechce.“ dostává se nám vysvětlení, odkud vítr vane.


Vsacká Tanečnice s nadmořskou výškou 911 metrů byla prý od pradávna místem kultovních rituálů. Pověst vypráví, že v chalupě pod horou bydlela mladá dívka. Matka se o svou jedinou dceru velmi bála a držela ji zkrátka. Jednoho zimního večera mladá krásná dcera utekla na tancovačku do vedlejší vesnice. V noci se spustila chumelenice, ve které dívka cestou domů zabloudila. Marně ji následující dny všichni horalé hledali. Dívku našli až pozdního jara dřevorubci právě na vrcholu kopce, nyní nazývaného Vsacká Tanečnice. Smutné to místo.


Slunce pálí, my jsme schováni ve stínu lesní stezky. V nohách je cítit síla a ujeté kilometry přibývají. Ideální čas na sobotní chvilku poezie. „Jedu si tak čile v čele, když nastavil jsem čelo včele. Však lepší čelo plné boulí, než dostat žihadlo do … tam co se mé mužství choulí.“ Nekvalitní asfalt na silnici měkne horkem a dělají se na něm bublinky. Opustili jsme stín lesa a sluneční paprsky nám jdou rázem lačně po krku. Nabíráme ve sjezdu rychlost. Opouštíme horské výšiny a klesáme do Vsetína, do údolí řeky Bečvy.


I Vsetín se zapisuje do historie letošního ročníku Loudání. Právě ve Vsetíně máme najeto přesně 200 kilometrů od startu závodu. Už včera dopoledne se tady ve Vsetíně dotáhl Vašek Brož z druhého místa na zatím vedoucího Jardu Semíka. A dnes, dvě hodiny před naším příjezdem, odstoupil ve Vsetíně ze závodu Dan Hora. „Na hovno. Končim tady ve Vsetíně. Díky všem za podporu. Zbytku na trati držím palce.“ Tak to je surovost. Po 200 kilometrech závodu už nás je na trase jen 23 z celkového počtu 40 startujících.


Obědváme ve stínu restaurační zahrádky a vzduch na náměstí se tetelí horkem. Že by udeřila tropická vedra? Pepé potřebuje dokoupit novou sadu brzdových špalíků. Ty jeho stávající nějak špatně snáší náročnost závodu a mizí téměř před očima. Jezdíme po Vsetíně od servisu k servisu od čerta k ďáblu a úspěch žádný. I když si Pepé s majitelem jednoho krámku telefonicky domluvil, že na něj prodavač počká a špalíky prodá, nestalo se tak. Majitel míní a prodavač mění. Nečekal, zavřel, zamknul a šel domů.

 

Naše cyklistická okružní pouť po vsetínských cykloshopech sebou přináší trošku kyselé ovoce. Předjel nás Honza Vlasák s Jiřinkou Lípovou. Už jsme zase poslední. „Takhle to nejde! Nemůžeme se tady s nima přece přetahovat vo posledního fleka. Musíme jim uject.“ „Jasně. Závodíme, i když spíme, proto nespíme. Tak jedem.“ V prvním stoupání za Vsetínem necháváme Honzu s Jiřinkou daleko za námi. Snad už nás nedojedou.


Moje babička chodí o berlích, takže se mezi lidi moc nedostane. Většinu informací tak získává a vstřebává z televize, zejména pak z televizních zpráv. Možná díky tomu nabyla dojmu, že všichni lidé jsou zlí a nebezpečí číhá na každém rohu. Moje dosavadní zkušenosti z Loudání jsou pravým opakem. Všichni nebo skoro všichni lidé, se kterými jsme se na trase setkali, se nám snažili všemožně pomoci a ulehčit nám tím útrapy extrémního závodu. Vždy ale existuje výjimka, potvrzující pravidlo. A ta naše výjimka čekala v Semetíně. Modrá turistická značka tady vede nezvykle v těsné blízkosti rodinného domku. Vede přímo přes zahrádku, těsně kolem vchodových dveří. Moc nechybí k tomu, abychom vjeli do obýváku. My za to ale nemůžeme, my jsme stezku neplánovali, jen se po ní pohybujeme. Chlápek stojí na zápraží a není příjemný. „Tak pánové,“ zpustil zostra jako lampasák při prvním nástupu roty. „Pohybujete se po turistické stezce. Dolu z těch kol!“ Zavelel. „To víte, pěšky se dostanete všude, ale s kolem ne!“ Mít v ruce lopatu, tak nás snad přetáhne po zádech. Nemáme sílu ani čas se s ním hádat. Stejně by nepochopil, že i s kolem se dá dostat všude.


Opustili jsme Vsetínské vrchy a padli do otevřené náruče vrchů Hostýnských. Cesta vede dlouho po vrstevnici lesem smíšeným a je co deset metrů proložena hlubokou louží či blátivým rigolem. Objet se nedají. Vůbec to neubývá. Les je pořád stejný. Člověk má pocit, že se motá v kruhu.

Bez nich by to nešlo...


Všichni lidé jsou v podstatě stejní, přesto je každý člověk úplně jiný. Co člověk, to jiné myšlenkové pochody, to jiné fyzické předpoklady. Ten umí to a ten zas tohle. Každé lidské tělo je úplně jinak fungující fabrika. V tuhle chvíli ta moje funguje lépe než ta Pepého. I při malém množství přísunu energie dokážu na kole ujet docela dlouhé vzdálenosti. Pepé je na tom momentálně přesně naopak. Vůbec mu to nejede a pořád by jedl. Nevynechá příležitost, aby si nekoupil valašský koláč frgál. Když frgály přestaly zabírat, stavíme v Hošťálkové na pizzu velkou jako volant od autobusu. Ztrácíme spoustu času a opět nás předjíždí Honza Vlasák s Jiřinkou Lípovou. Po kolikáté už? Znovu je dojíždíme a znovu si dáváme předsevzetí, že jim ujedeme. Má to ale jedno ale. Pepé je pořád pozitivně naladěný, pořád srší optimismem, ale energie z něj mizí ještě rychleji než voda z Aralského jezera. S tím člověk nenadělá nic. Přesto se suneme vpřed a Honzovi s Jiřinkou mizíme v Hostýnských vrších.


Jízda Hostýnskými vrchy je po všech těch doposud zdolaných kopcích docela příjemným svezením. Vůbec nevadí, že se začíná smrákat. Nasazujeme čelovky a míříme na Hostýn.
Hostýn s nadmořskou výškou 736 metrů sice není nejvyšší horou Hostýnských vrchů, zato je jedním z nejpamátnějších a nejnavštěvovanějších poutních míst v celé České republice. Výšlap na vrchol lehčí, než jsme očekávali. Panuje tady noční klid, po silničce mezi potemnělou rozhlednou a nasvíceným poutním chrámem se motáme úplně sami. O co byla jednodušší cesta k vrcholu, o to je náročnější cesta z vrcholu. Nejprve snášíme kola po nekonečných schodech a pak únavně dlouho bezradně bloudíme pěšinami po lese. Všude kameny nebo potok. Navzájem jsme se sobě ztratili. Volat do noční lesní tmy nemá absolutně smysl. Šumící potok veškerou snahu hravě přehluší. Šťastně se nacházíme až na okraji Bystřice pod Hostýnem před restaurací na samém okraji města.


Blíží se půlnoc. Dál už nepojedeme. Tady před restaurací si uděláme půlnoční piknik. Do útrob restaurace se nehrneme, kvůli ozónu, který se kolem nás zvolna šíří. Na čerstvém vzduchu to bude lepší. „Co si dáte?“ přiběhla za námi ven ochotná servírka. „Můžete mi říct, co je dneska za den?“ Vypadlo ze mě chraplavým hlasem místo odpovědi. „Sobota,“ vyhrkla překvapeně a po chvilce váhání dodala „a je červen, kdyby vás to zajímalo.“ Než jsme dopili pivo a dojedli pytlík slaných brambůrků, přišla znovu. „Tak, teď už máme neděli.


Sedíme dlouho do noci před restaurací. Touha po spánku se nedostavuje. Pepého jsem nikdy předtím neznal, ale díky společným intenzivním prožitkům posledních několika dní, mám pocit, že ho znám od malička. Myslím, že to cítí úplně stejně. Letošní Loudání určitě nevyhraju, možná ho ani nedokončím. Přesto nelituji. Poznal jsem Pepého, získal jsem výborného kamaráda. Dnešní večer je tak trochu rozlučkový. Oba víme, že zítra už pojedeme každý sám, a tak se na stole kromě piva objevuje i malý panáček fernetu.


Ke spánku jsme se svalili do prvního roští kousek od silnice. Dnes jsme ujeli 85 kilometrů a poprvé na trase neusínáme na samém chvostu už dosti prořídlého startovního pole. Chvilka nočního klidu není vůbec klidná. Jen co jsme ulehli do spacáků, začalo se k nám tmou pozvolna přibližovat tiché cupitání. Když už začaly praskat slabé větvičky v bezprostřední blízkosti, nevydržel jsem a posvítil do těch míst čelovkou. Cupitání se úprkem vzdálilo a nezahlédl jsem ničehož. Že by myši? Jakmile jsem čelovku zhasnul, cupitání se začalo přibližovat znovu. A znovu svítím čelovkou a drobní vetřelci znovu mizí ve tmě. Spánek mě přemohl až po třetím kole rozsvěcení. Snad nás myši moc neohryžou.

 

Pokračování příště...

 

Milan Silný

foto: autor, Josef Janča, Lukáš Kozák

P.S.: přihlášky na další ročník Loudání spustíme na našich stránkách 11.11.2011 v 11:11 hod.

Diskusní fórum pro: "Loudání těžší, než se čekalo, 4."

Názor Autor Datum a čas
RE: Loudání těžší, n... Honza V. 30. 10. 2011, 17:30
RE: Loudání těžší, n... Karlos 29. 10. 2011, 15:15
RE: Loudání těžší, n... Honza V. 29. 10. 2011, 10:00

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Žádné odkazy

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 - 2024 Cykloserver.cz |