Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Jan Vlasák: Obkratka od Korče do Frašaru

5.1.2012 15:59

Kvečeru jsme přijeli k jezeru Gjancit a rozbili tábor na známém poloostrůvku. Kamarádi se rozplývají nad poetickou krásou tohoto kempiště. Pokud nezačne foukat, věřím, že rána se dožijeme. Ve stráni nad jezerem stojí opuštěný dům, kam je možné ustoupit, kdyby zadul větříček. Kvůli deštíkům jsme se uchýlili s večeří pod jeho střechu. Fakt je to tu dobrý bivak plac.

Bookmark and Share

Čtvrtek 12. května. Přesně v šest začal Tom mlátit do ešusu a vřeštět „budíčééék!“ A obcházet stany s butelkou kořalky. V pořádku. I dnešní etapa bude dlouhá a stmívá se již před půl devátou. Včerejší bouřky se rozplynuly a odplynuly. Nebe je modré jako moje tepláky. Než dojíme zbytky od večeře – 7 kg knedlí se zelím - bude osm.

 

Dnes je v plánu proniknout od Korče do střediskové obce v lůnu hor – do Frašaru (piš Frashër). Ta zkratka padne na mapě do oka. Zamířili jsme sem hned na mém prvním výletu do Albanie v r. 2004. S Patricií i s jejím nalomeným zápěstím jsme to tenkrát vzali od jihu, od města Permet na řece Vjose. Nejeli jsme po hlavní, nýbrž přes vesnice Gostiviště a Ogren. Cesta do Frašaru nám zabrala dva dny. Poznali jsme úžasné scenérie. Probírám to v knize „V ALBANII NEJSOU LVI“. Před Gostivištěm jsme tenkrát uviděli postavu jet proti nám… Není to známá firma Vašek Balšánek? Je to známá firma Vašek Balšánek! No toto… Jede od Korče a cesta je tam prej naprosto strašně příšerná. Tož my se na to asi určitě vykašlem a z Frašaru sjedem po hlavní zpět k Vjose. Takhle to bylo před sedmi lety.


Momentálně jsme plni elánu a optimismu. Nějak to určitě dopadne. Na každé ze čtyř map vedou cesty jinak, přes jinačí vesnice. Ale začátek výletu je jednoznačný. Objíždíme jezero po severozápadním břehu, vjíždíme na „hlavní“ a po ní kodrcáme k jihozápadu, ke vsi Luboňa. Tady v cafe-baru došlo včera odpoledne k vyvrcholení Jindrovy průzkumné vyjížďky. Domorodci ho ujistili, že cesta dále na Frašar existuje. Doufáme že se nepotvrdí teorie o typickém Balkánci, kterej ti chce udělat radost, tak řekne, že ano, i kdyby bylo všechno úplně jinak.


Podle mapy World-mapping project tady cesta končí. Podle té z tiranské trafiky pokračuje cesta k jihu, do vsi. Mapa je tištěna tak mizerně, že název nerozluštím… zřejmě je to Bošaň… a pak se napojuje na žlutou silnici, kterou pravděpodobně jel Balšánek, a určitě parta motocyklistů v roce 2008. Aspoň to tak píšou na svých stránkách. Na jedné z map od Freytaga&Berndta není v těchto končinách vůbec žádná cesta, z jiné jejich mapy vyplývá, že do Luboně se z této strany vůbec nedostaneme. Na staré ruské speciálce vede z Luboně na jih hodně tenká čárkovaná čárečka.


Ještě před Luboní jsme potkali dva pěší poutníky s nevelkými batůžky, kompas pověšený na krku – mladé Francouze. Jdou z Frašaru a cesta je prej nou problém. Bezva. My do Luboně nezajedem. Na krčmu je ještě brzo. Urazili jsme teprve 10 kiláků. Pokračujeme k jihu kultivovanou prérijní krajinou, proloženou políčky. Křoviska jsou samý trn. Odnesl to Jindra. Změkly mu hned obě kola. Opravu máme nacvičenou. Potkáváme několik stád koz a ovcí s pastýři. Vždycky je v dohledu někdo, koho se můžeme zeptat na cestu. Dva kiláky za Luboní se dát na rozcestí doleva. Ono to člověka napadne – zvolit dlážděnou cestu. Pod pojmem dlažba si ale nepředstavujte něco na způsob středoevropské silnice. Albánská dlažba vypadá úplně jinak. Po dalších 3 km zvolit pravou cestu. Ještě kilometr a jsme ve vsi. Hned se nás ujali občané a provedli nás skrz vesnici. Měli jsme před dědinou jet doprava – ne ke hřbitovu.


Posunujeme se mírně zvlněnou krajinou ve výšce od 900 do 1100 metrů. Přejíždíme další kamenitý hřbet řídce porostlý neduživými borovičkami. Za ním je ves Klirim. Hospodu identifikujeme přímo na větrné návsi. Je 11 hodin a máme za sebou 23 kilometrů. Oběd zabral hodinu. Nahoře za vsí je křižovatka s monumentálním pozůstatkem ňákého budovatelsko – bojovnického bilboardu. Tahle křižovatka je dobře patrná na satelitní mapě. Musíme doleva. Tady google fakt pomohl. Tož baj baj civilizace, helou divočina. Ještě trošku nahoru a pak dlouze klikatě sjíždíme 500 výškových metrů k řece Osum. Protější stráň s klikatou cestou, kterou se budeme pinožit znovu nahoru, máme jako na dlani. Starobylý most přes řeku je široko daleko jediný. Jeden oblouk je zřícený, opravený kusem železniční tratě - kolejnicemi i s pražci, na to dát krátké klády napříč, nahoru přitlouct fošny jako podlahu. Albánci mají prostě zlaté ručičky. Legendární kaňon je kdesi daleko dole po proudu.

 

Mezi řekou Osum a Frašarem je hřeben vysoký přes 1400 metrů. To je skoro o 800 metrů výš. V tušení velkého kopce dáme dlouhou regenerační pauzu. Je tu pusto a klid. Nikde žádný CAFE-BAR, tak pojíme a popijeme z vlastních zásob. Motocyklisti tady u řeky nocovali. Je tu fakt příjemně. Už jsou tři hodiny. Utíká to.


Energie jsme vstřebali jak to šlo nejvíc, ale i tak nahoru více jdeme pěšky než jedeme. Těšíme se, že shora to bude až dolů prakticky pořád s kopce. Ves v půlce kopce je zklamáním... totálně opuštěná. Občas vidíme na cestě stopy motocyklových drapáků. Vypadá to na ňáké dobrodruhy na endurech. O kousek výš vjíždíme do opravdického lesa vysokých stromů. Tak to jsme se dostali hodně daleko od civilizace. Ke vší smůle si Bratránek stěžuje na prázdné přední kolo. Je to dnes už čtvrtý defekt. Třetí dala Vlaďka při sjezdu k Osumu. Tušíme, že ani dnešní den nebude krátký.

 

Octli jsme se na rozcestí v sedýlku postranního hřbetu. Hřeben, který musíme překročit, je ještě před námi, ale o moc výš už bysme stoupat neměli. Kudy?! To je oč tu běží. Rovně za nosem vede cesta do kopce. I kompas říká, že směr je to správný. Tož vzhůru, vpřed. Znovu se noříme do lesa a po půlhodině pachtění cestou necestou – tou hlavně – vycházíme na hřeben, jenže cesta tu chybí. Zkoušíme to doleva, doprava... tady už dlouho nikdo nebyl, jestli tu vůbec někdy někdo byl. Vlaďka uviděla hluboko pod námi cestu. Tam je potřeba se dostat. Les vypadá průchozí... nicméně, rozvážnější prosadili řešení vrátit se po svých stopách do toho sedýlka a vzít to doleva – k jihu, mírně dolů – suťovým svahem s náznakem, že tudy někdy mohla vést cesta. Po levé ruce máme volný prostor – výhled na pusté hory až po obzor. Stopy motocyklů jsou před námi. Snad jedeme dobře. Ty stopy jsou určitě letošní.

 

Cesta – jen kozí stopa a stopa motorky - teď traverzuje strmý sypký svah. Tož to byli profíci, co tudy projeli. Sestupujeme skalní soutěskou na loučku s opuštěným stavením. Řekl bych, že někde tady nocovali motocyklisti z reportu na internetu, co tu byli před třemi roky. Od mostu na řece Osum se dostali od rána jen sem. Přes hluboké rygoly a velké balvany se líp přenáší bicykl než motorka. Kdyby jich na to přenášení nebylo zhruba deset, pochybuju, že by tudy vůbec pronikli.


Přejeli jsme další hřbítek a o kus dál, za žebrem, se zjevil Frašar na protější stráni s rybníkem napravo od dědiny. Sláva, zachráněni. Cesta, po které jsme přijeli tenkrát s Patricií, přichází ke vsi zleva, od Ogrenu. Ještě kousek dolů, a od mostu přes roklinu s potokem (950 m n.m.) nahoru do vsi. Ten Bar-Café, kde kolemjdoucí zvěrolékař vyšetřil Patriciinu zlomenou ruku (jeho verdikt: je potřeba s tím na rentgen) je opuštěný, zarostlý bejlím, napolo rozpadlý. Asi se odstěhovali někam do Švýcarska zarobit peníze. Tenkrát to tu žilo. Kromě hospody mělo podnikavé děvče v zadním traktu baráčku prosperující výrobnu sýrů.


Velký udržovaný dům na konci vsi je snad ňáké muzeum. Slunce se kloní k západu a kraj se barví do červena. Teď bysme měli vystoupat pár metrů a pak definitivně dolů. „Počítám, že dojedeme dom ještě za světla“, pravím, za kolektivní bouře nevole. A skutečně. Další cesta je nekonečná. Stylem kus nahoru, kousíček dolů, jsme se dostali až do 1300 metrů. Teď už snad fakt jen dolů... houby. Dolů jen kousek, a zas výrazné stoupání. Je to možný, že si tu cestu tak mizerně pamatuju?! Bajo, byl jsem tady s Patricií a v hlavě mně utkvěly holt jiné vjemy. Ale teď už musíme být fakticky nahoře. Brána do rezervace Bredh Hotove – my z ní vyjíždíme – je o kousek níž. Už je to jisté. Dnes už budem jen klesat. Náš kemp na dně údolí je v 350 metrech nad mořem, teda skoro o kilometr níž. Tak dlouhý sjezd taky není žádný potěšení. Obzvlášť potmě. Odpočinek při opravování obou Eviných píchlých kol přišel docela vhod. Tyhle píchance – pátý a šestý - byly dnes poslední. Všechno trny. (Já jsem letos ani loni nepíchl vůbec... zvláštní.)


Konečně se objevuje naše loučka. Ufff... ta úleva. Dnes to bylo necelých 80 kilometrů, nastoupali jsme necelé dva kiláky. Honza s autem natočili okolo pohoří celých 142 kiláků.

 

Honza Vlasák

foto: autor a jeho spolujezdci

Diskusní fórum pro: "Jan Vlasák: Obkratka od Korče do Frašaru"

Názor Autor Datum a čas
RE: Jan Vlasák: Obkr... Honza 17. 1. 2012, 12:18
RE: Jan Vlasák: Obkratka od Korče do Frašaru
ď.....ještě by měly vyjít dva články...
RE: Jan Vlasák: Obkr... Radim 15. 1. 2012, 06:53

Odkazy

Žádné odkazy

Reklama



Tipy pro Vás

SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 - 2024 Cykloserver.cz |