Apropos Gjirokastr. Jedno z malebnějších albánských měst. Je docela udržované, neboť je to rodiště Envera Hodži. Prokorzovali jsme je včera. Byla to příjemná změna proti neustálému bicyklování. Spali jsme u říčky Suha severně od přehradního jezera, které se na mapě z tiranské trafiky jmenuje Doftisa. Na mapě world mapping projectu nemá jméno. To jezero je tu zřejmě už dlouho, když je nakreslené i na staré ruské speciálce. Na mapách od Freytaga&Berndta však není.
Dnešní etapa bude poslední velehorská. Zítra se přesuneme k moři. Vystoupali jsme do vsi Suha a vnořili se do úzkého divokého údolí. Cesta je příjemně sjízdná, ale zatraceně členitá. Hore, dole, hore, dole. Nepochybně nabíráme výšku, protože jedeme proti proudu. Taky že jo. Proti našemu táboru ve 230 metrech jich má Polican 780. Už chápu, proč su tak znaven.
Ves je nezvykle upravená. Úplně chybí odpadky kolem domů. Dvojjazyčné silniční cedule jsou bez nadsázky jako nové. Na řeckou hranici to máme vzdušnou čarou zhruba 12 kilometrů. K celnici bychom okolo hor natočili nejmíň 50.
Hospodu nenecháme bez povšimnutí. Kdoví, kdy bude další. Po nezbytném doplnění uhlohydrátů a dalších bazmeků, důležitých pro vývoj organismu, do břicha, pokračujeme do lůna hor. Místní policajti jsou příjemní a vstřícní, jak je v kraji zvykem. Ujistili nás, že cesta, naznačená na mapě World mapping project (a taky na té z Tirany) existuje a traktor po ní projede. Příjemná to zpráva. Je větrno, chladno, občas zahalí nebe ponurý mrak. Jináč jen modré nebe. Tož do sedel! Jedeme úbočím; dno rozlehlého údolí je hluboko pod náma. Nikam nestoupáme. Naopak. Strmě skrz ves – měla by to být Nderan - sjíždíme na dno, a hned nahoru do protější stráně. Cesta uličkami je z nerovného betonu, stejně jako to bývá v Řecku. Po levé ruce máme horský hřeben vysoký kolem 2100 metrů. Vyhlížíme průsmyk, kterým se dostanem na druhou stranu – ke Gjirokastru.
Na další vesnici – mohla by to být Topova – už je poznat, že do města je to fakt hodně daleko. U kamenných domků se na estetiku nehledí. Střechy jsou plechové, z barelů. Ale obrovský platan na návsi je ozajstný krasavec. Doplnit vodu v kašně, a valíme dál. Cesta se začíná výrazněji zvedat. Až tak, že jdeme chvílemi pěšky. Cesta je škaredější a škaredější, až je to jen koryto vyryté buldozerem, plné velikých balvanů. A jsme nahoře, ve 1200 metrech.
Čekali jsme pohled do nížiny na malebné město Gjirokastr se středověkým hradem na kopci, leč vidíme jen vysokohorskou prérii, obehnanou věncem špičatých kopců. Skutečné sedlo je na druhé straně toho kotle. Vidíme cestu, jak se tam klikatí. Cesta loukou je jen stopa v trávě, ale pod kopcem začíná široká rozestavěná silnice, která výš přechází v opravdickou fungl novou asfaltku! Čeho my se ještě v téhle Albanii nenadějem! Nahoře je několik mohutných silničářských mašin a obézní Rom, opírající se o lopatu.
Z pěkně zvelebeného pramenu nabíráme vodu a asfaltkou začínáme sjíždět, teď už skutečně, ke Gjirokastru. Asfalt brzo končí. Pokračujeme po štěrkovaném podkladu. Nedá se jet rychleji než třicítkou. Hledíme do údolí, zahaleného tmavým stínem, jako z eroplánu. Tady prudce praží slunce, než se mrak posune nad nás. Oslněn bílou cestou málem dostávám závrať. Máme perfekt čas. Je teprve 15 hodin. Ale hospody byly už jen dvě. První ve vísce ještě vysoko nad nížinou je učiněné orlí hnízdo. Další čeká dole při hlavní silnici.
Kempujem na stejném místě, takže doprovodný automobil dnes urazil nulu. My cyklisti máme na kontě 83 kilometrů, nastoupali jsme 1800 metrů.
Další fota v GALERII >>
Honza Vlasák
foto: autor a jeho spoluvýletníci
