Dnes máme před sebou rozhodující moment výpravy, pokusíme se vyjet na vrchol Bezděz. A nezačíná to moc zvesela. Pepé má prázdné přední kolo. Asi včera přeci jen nějaký ten trn trefil. Pepé je věčný optimista, i teď to vidí jako štěstí v neštěstí. V teple penzionu vymění děravou duši mnohem snáz, než třeba včera po tmě někde na mrazu v lese. Defekt odstraněn. Navlékáme na sebe stejně jako včera spoustu vrstev funkčního i nefunkčního oblečení, abychom někde cestou po chvíli „nekosili.“ „Člověče, mám pocit, jako když sme na horách a chystáme se na svah lyžovat.“ Před opuštěním penzionu si nás přišel prohlédnout i pan Svatoš. „Musím se podívat, jak vypadají čistokrevní blázni.“ Kroutí hlavou a dodává „No, odvážní muži na létajících strojích, to zní líp,“ a kření se od ucha k uchu.
Defekt. Štěstí v neštěstí.
V noci sněžilo. Venku je všude bílo. Slabá sněhová pokrývka na silnici se ve slunečních paprscích zlatavě třpytí. Stoupáme silničkou vzhůru, vesnička Bezděz vypadá liduprázdně, jen sem tam z komína stoupá stužka dýmu. Kdyby na zasněžené hrázi u nádržky seděl zelený vodníček a zašíval si boty, asi bych ho očekával, než že bych byl překvapen. Nejsem daleko pocitu, že jsem sublimoval do zimních obrázků Josefa Lady. Jenže skutečnost je jiná. Přímo nad našimi hlavami se neohroženě, až opovržlivě tyčí kopec Bezděz se stejnojmenným hradem na vrcholu. Jak tam na kolech vyjedeme, nemám tušení. Teď totiž nevím, že tam nevyjedeme.
Přesné datum založení hradu není známo, snad někdy v letech 1265 až 1278. Nechal jej postavit Přemysl Otakar II., který založil i stejnojmenné městečko v podhradí. Bezděz byl postaven jako pevnost a reprezentativní sídlo krále, tudíž zde nenajdeme žádné hospodářské budovy. Přemysl Otakar se ze svého hradu ale neradoval dlouho, protože už roku 1278 padl v bitvě na Moravském poli. Ironií osudu se pak stal Bezděz nedobrovolným vězením pro jeho ženu Kunhutu a syna, sedmiletého Václava, budoucího krále. Tajně je tam uvěznil jeho poručník Ota Braniborský. Královně se podařilo zanedlouho z hradu uprchnout. Mladý Václav však zůstal na hradě vězněn dál. Teprve po čtyřech letech roku 1283 navrátil věznitel budoucího panovníka vlasti. Ovšem nebylo to jen tak. Nechal si vyplatit královské výkupné v podobě patnácti tisíc hřiven stříbra a několika hradů. Měl to čerchmant Otík Braniborskejch pěkně spočítané.
Konečná, dál to na kole nejde.
Projeli jsme stoupání vesnicí, začal les. Cesta je neudržovaná. Pod nánosem čerstvého sněhu se zákeřně schovávají namrzlé nerovnosti. Zákaz vjezdu a dopravní značka „Cyklisto sesedni z kola“ je tady celkem zbytečná. Jet na tom nejde, nejde ani pořádně jít. K vrcholu bychom se sápali pěšky bez kol kdoví jak dlouho. Cílem naší výpravy bylo udolat Bezděz s koly. To se nám nepodaří. Výprava bude tedy neúspěšná. Stojíme tady, koukáme po sobě a nevíme, co dál. K vrcholu nemůžeme a zpátky se nám moc nechce. Nakonec v nás rozhodnutí dozrává. „No co, na vrchol K2 taky nelezou horolezci každej den.“
Vydáváme se na cestu k domovu. Vrchol Bezděz zůstává naší přítomností neposkvrněn. Alespoň máme důvod se sem ještě někdy vrátit. A teď zpátky do Slaného. Čeká nás přes 80 ledových kilometrů jízdy.
Dnes ráno byla snídaně velice skromná. Kafe, čaj a jedna tatranka, nic jiného nebylo k dispozici. Pro případ krizového řešení energetického strádání vezu v brašně nepatrnou kalorickou bombu, sladkou tyčinku s názvem Co So San Xuat Son Lam, místo výroby vietnamský Hanoj. Raději na ni spoléhat nebudeme a najíme se v první hospodě, na kterou narazíme.
Těsně před tím, než nás pohlcuje les, míjíme jakousi letní občerstvovnu s názvem Šantán u houbaře. Logicky je teď v zimě zavřená. V lese zešedlém mrazem panuje ticho a klid. K dokonalosti divočiny chybí, už jen aby se mezi stromy mihnul medvěd. „Jo, kamaráde, medvěda tady neuvidíme. Možná chytneme vlka.“ Sníh zmizel ze silnice i z okolních polí a Pepé dostal hlad. Vpřed ho žene představa špeku, slaniny a vajíček. Jak mu ubývá sil, přibývá ingrediencí. Postupně svou představu ještě obohacuje o olivy a dobré víno.
Při lesním stoupání do Nosálova a dále do Libovice už je silnice znovu plná sněhu a ledu. Pneumatiky na ledě vržou standardním způsobem. V Nosálově je hospůdka U nás, ale nevaří. Ráj je místem, kam se těšíme. Ráj je vesnička na začátku Kokořínského dolu. V Ráji je restaurace, kde se vaří. Uvnitř útulně teplo, obsluha příjemná, boršč vynikající. Jsme tady jediní hosté. „Tak nám dejte eště ten krajíc chleba se sádlem a cibulí. Vždyť, kdy se nám příště poštěstí být v Ráji sami?“
V Kokořínském dole.
Kokořínský důl je krásný v létě a zajímavý v zimě. Silnička se klikatí sevřená z obou stran pískovcovými skalami a lesem. Všechny rybníčky jsou zamrzlé a většinu z nich okupují bruslaři. Působíme mezi nimi tak nějak nepatřičně. Ve vzduchu začínají poletovat sněhové vločky a stádo srnek neslyšně korzuje na louce nedaleko silničky.
Řeka Labe u Mělníka je zamrzlá jen křehce jako krajka. V motorestu u Obříství se podává znovu boršč a nás čeká dlouhá cesta po rovinách. Snížek bílý poletuje a kolem nás pole tu je. Pepého rychlost jízdy klesá, se silami je u konce. Už nejede na pomerančovou šťávu, už nejede ani na dužinu či pomerančové slupky. Pepé už to drtí v před pouze na pecky. V ulicích Kralup nad Vltavou si to s ním na kole rozdal asi osmiletý klučina a vyhrál. Není zbytí, v Kralupech stavíme ve stejné hospodě jako včera. Výčepní si nás pamatuje. Znovu si můžeme vzít kola sebou do výčepu. Pepé si na posilnění dopřává kávu a sype do ní pět cukrů, což je celkem dost. „A to normálně kafe vůbec nesladim,“ přiznává bez mučení. „Cukry budou potřeba, snad mi to pomůže.“
Posledních dvacet kilometrů výpravy jedeme znovu za svitu čelovek. Jen trpělivě vpřed, za kuželem světla. Pepé už znovu básní o špeku, slanině a vejcích. Buď přestalo mrznout, nebo jsme se konečně na zimu aklimatizovali. Kdepak, byl to jen chvilkový záchvěv klamu. Pořád mrzne, až praští. Kapky ledu mám namrzlé na rukávech bundy i ve strništi na bradě. Pepému zamrzá uzávěr camelbacku a já si v bidonu místo vody vezu velkou kostku ledu. V 19:28 hodin jsem ve Slaném u cíle výpravy. Dnes jsme najeli 90 kilometrů.
Výprava, během které jsme v součtu ujeli 172 kilometrů, byla neúspěšná. Vrcholu Bezdězu jsme nedosáhli, ale to není podstatné. Důležité je, že jsme se o to v těch třeskutých mrazech alespoň pokusili. Třeba nám to vyjde příště.
Zatímco zvolna rozmrzám ve vaně a mé přirození je malé až nepřirozeně, přišla od Pepého zpráva. „Sláva, špek, slaninu, vejce, olivy, víno mám a za pět minut jsem doma. Bylo to fajn.“ Ano, přesně tak, bylo to fajn. Byla bezvadná, i když trošku promrzlá zkušenost.
Existují ale ještě promrzlejší zkušenosti. Dočetl jsem se o nich několik dní po návratu z Bezdězu. Moderátorka britské televizní show pro děti Blue Peter Helen Skeltonová se v prvních lednových dnech letošního roku vydala na 805 kilometrů dlouhou cestu k jižnímu pólu na speciálně upraveném kole. Na jižním pólu před ní stála celá řada lidí, ale Skeltonová si jako první zvolila za dopravní prostředek kolo. Spolu se svým kolegou z Norska Niklasem Normanem používají na cestě speciálně upravená kola, vážící dvacet kilo. Nejdůležitější jsou asi velmi široké gumové pneumatiky bez duší a jednoduché brzdy, upravené tak, aby byly schopné odolávat mrazu. Denně by moderátorka se svým norským kolegou měla být na cestě čtrnáct hodin, za které by měla urazit od 13 do 64 kilometrů. Za sebou táhne saně s 82 kilogramy nákladu. Cestou k cíli musí překonat převýšení okolo třech tisíc metrů.
Chtít pokořit jižní pól na kole musí být pro každého odvážlivce, který se toho odváží, slušně adrenalinová výzva. Tak jen směle do toho. Ať se daří.
Milan Silný
