Tentokrát jsem nezaváhal a dostavil jsem se na start celkem včas. Alespoň při pohledu přes rameno jsem nedohlédl konce. Někde v dálce u startu už cvakají nášlapy a profíci vyrážejí do lesů. Za pět minut dojde i na nás v druhé vlně. Prach si ještě nestačil sednout a už se drbeme i my vzhůru na hřeben. Nikdo nepadá ani nenadává. Pravda někdo tlačí už tady, pokud do cíle dojedou i tito chodci , smekám před nimi. Následuje krátký výdech ve sjezdu k Černolicím a potom zase nahoru. Tady i díky tlačenici je poměr obrácený. Jede jen ten, kdo se dokáže protáhnout procesím bez zaváhání.
Tady potkávám Michala Starka, našeho paralympionika... Také nejede. Opírá se o kolo a poskoky po jedné noze se posouvá vzhůru. A to je jenom začátek nepříjemných úseků. Jak odpoledne na pódiu ještě potvrdí, není to dnes opravdu žádná sranda. Za nějakou chvilku jsme na hřebenovce a svištíme s větrem o závod. Počasí je spíše srpnové. Už se také ukazuje, že jsem se ve snaze vypadat cool trochu moc navlékl. Triko a freeridové kapsáče těžko zahodím . Ani do „kejmlu“ je nenaperu. Tož, otužuji se na letní sezónu. Trať je spíše nezvykle suchá. Kořeny i kamení ztratilo svou obvyklou záludnou klouzavost. Jede se mi dobře, daří se mi vždycky proniknout do formující se skupinky a s ní se chvíli svézt.
První občerstvovačka, dobrá organizace, žádné zdržení, tak to má být. Následují však klasické pocity slabosti. Jako by si tělo to několikasekundové vybočení z rytmu a přísun tekutin a energie vysvětlilo po svém. Následuje série prověrek morálně volních vlastností . No a a a vo tom to je...
Konečně se za základnou překulíme na druhou stranu pohoří. Tady je teprve to správné ořechové. Mimochodem celá trasa je perfektně popsána na webu závodu. Dopoučuji všem, kdo chtějí někdy TB zkusit, dobře prostudovat i tyto podklady. Chvilkama je to i parádní svezení z kopečka. Kromě posledního sjezdu z Babky k Berounce však vždycky následuje krutý trest v podobě nekonečných krpálů.
Na konci jednoho povedeného sjezdu míjíme chlapíka se zkrvaveným obličejem, zkrouceného nad kolem. Odpověd na dotaz „ Dobrý?“ nezněla zrovna přesvědčivě. Sesedám a zkoumám jej z blízka. Následuje několik marných pokusů dovolat se zdravotníků. Borec pořád má tendenci někam jít, jdu tedy s ním a opakuji pokusy přivolat pomoc. Bylo to v Drahlovickém kopci. Kolem nás se často s vypětím všech sil sunula kvanta bikerů směrem k blízké druhé občerstvovačce. Konečně přijíždí záchranářská čtyřkolka a přebírá si zraněného závodníka. Připadám si jako na pochodu smrti, během chvíle se u záchranářů zastaví několik evidentně dehydratovaných jezdců. Z tichých proseb o trochu vody mě až mrazí. No, i to je zkušenost z podobných podniků.
Poté, co jsem takto pěšky překonal nenáviděný kopec, se vydávám do poslední třetiny závodu. Kupodivu odpočinek mi vůbec nepřidal. Chytají mne křeče pod obě kolena najednou. Daří se mi to sice rozjet a udržet tempo, ale moc příjemné to není. Díky těm 25 minutám, strávených procházkou, se dostávám mezi skupinu, ve které mám přece jen spíše navrch. Je to vlastně taková malá odměna. Následuje Babka, lesní divadlo a dolů k řece. Menší křeč při výběhu schůdků u mostu, a jsem na louce v Letech. Byl to pro mne docela zvláštní závod. Rozhodně ale stojí za to, jít do toho příští rok znova. Nebo ještě lépe hned na podzim mohu doporučit Winter Trans Brdy.
Výsledky a mnoho dalších informací včetně možnosti najít zajímavé fotografie přináší stránky Kola pro život. Jinak kromě perfektní organizace chválím i zasílání mailů s osobními výsledky jednotlivým závodníkům.
Vít Pokorný
