- Příprava a start
Na celém závodě byla pro nás nejnáročnější prezentace. Ne že by něco haprovalo, ale pro nás více vzdálené není páteční zavíračka výdeje čísel ve 21 h příliš ideální. Zácpy na dálnicích vykonaly své a problémů se vzájemným vyzvedáním čísel jsme si vygenerovali až až. Nebudu to rozmazávat, jen dodám, že to byla naše chyba a ráno se vše podařilo dořešit.
Ráno kolem půl osmé jsme zaparkovali na louce pod hradem. Hned jsme narazili na několik známých a probírali počasí a přípravu. Vzhledem k čisté obloze nebylo co řešit. Krátké-krátké byla dobrá volba, jen ten řetěz jsem si asi měl promazat víc. Zkompletovali jsme kola a výstroj a sjeli dolů do Lipníku na start. Na náměstí vládne pohoda a přátelská atmosféra plná očekávání prvního velkého maratonu sezony.
Vpředu probíhají rozhovory s favority závodu, kteří pomýšlí na titul mistra republiky. Trochu stranou natáčejí interview s Honzou Hruškou, který nedávno ohlásil konec kariéry a je to tedy jeho poslední pokus jak vyhrát Šelu. S kamarády taky rozumujem o všem možném. V druhé vlně se dojídáme nafasovanými tyčinkami, ale i chutným pečivem, které bylo možné koupit na náměstí kousek od začátku startovního pole. Po dvaceti minutách čekání je tu start. V 9:00 však vyjíždí jen první vlna eliťáků. Druhá vlna vyráží o sedm minut později. S kamarády kolem si potřeseme rukama, popřejeme mnoho zdaru a tradá na trať.
- První kilometry, první trablíky
Roztáčím naplno pedály, na kruháči to klopím do zatáčky a hned za ním předjíždím Vítka. Rychle se posunuji startovním polem kupředu. Jedeme něco přes 40 km/h až ke kamenolomu. Tam se vjíždí do terénu a jsou zde první zpomalení. Naštěstí jsem už celkem vepředu, takže nedochází k frontám jako v pořadí za mnou.
Po úzké cestě stoupáme ve dvou pruzích. Předjíždět se nedá, ale hlavně že se netlačí. Najedeme na asfaltku, řítíme se k Hlinsku a pak prvním teréním sjezdem dolů ke Kudlovu. To už mě dojíždí kamarád Tomáš a vesele konstatuje, že to stádo pěkně ženeme před sebou. Chvíli se ho držím, ale po nájezdu do kopců mi poodjíždí a už se mu nikdy nepřiblížím.
V blátivých sjezdech beru zavděk svým samodomo Blender blatníčkem. Následují krásné, ale náročné singly, vedoucí lesem ku hradu. Skoro všechno lze vyjet, ale ty větší kopečky raději vyjdu. V jednom z nich, kousek pod hradem, vyjímečně šlapu v sedle a dojíždím kamaráda Roberta. Měl neskutečnou smůlu, dva ze tří šroubků, držících převodník, ulétly a převodník se mu zohýbal. Takže Robert už z toho má jen pochoďák na hrad a já abych šlapal dál.
- Průjezd hradem a singlový ráj
Naštěstí se blíží hrad a silničky se rozšiřují, takže se lépe předjíždí a z kopců si trošku vylepšuji pozici. Ve výjezdech ji zase ztrácím, ale držím se. Vrchařskou premii pár set metrů před hradem samozřejmě jen tlačím. Zbytek už dávám v sedle, ikdyž na kašpara. Průjezd hradem má parádní atmosféru – spousta diváků, komentátor, muzika, netradiční závodní kulisy středověkého hradu. Za měřením mezičasu přebírám kelímek s ionťákem. Jsem ale tak zadýchaný, že mi zaskočí a skoro všechen ho v slzách vykašlávám. Lapaje po dechu pak projedu brankou na třetím nádvoří a šup do hravých sjezdíků podél hradeb.
Po krátkém sjezdu z Helfštýna se opět stoupá. Vlastně se střídají stoupání na širokých cestách s pěknými singly. Zvláště úseky před 30. km jsou výborně vyladěné a'la Rychlebské stezky. Nebýt občasného průjezdu hlubokým mazlavým blátem, tak by to bylo úplně bez chyby.
- Občerstvení, tunely a nepříjemné roviny
Chybu pak neměla ani třetí občerstvovačka Auto Rybáře na 42. km. Zde poprvé zastavuji, nabírám pití do camelu, dopřávám si dobroty a nechávám si olejem nastříkat zcela zablácený řetěz. Strava povzbudila, ale řetěz jsem moc nevylepšil a čím dál tím více se mi „lepí“ při jízdě na nejmenší převodník. A ten je občas zapotřebí i na silně probahněné rovině mezi poli.
Někde v půlce závodu na nás čekají dva tunely. Nejprve tedy jeden krátký pod státní silnicí. Zde tradičně uplatňuji techniku (a nerozum) a projíždím ho na metr úzkém pruhu pod klopeným obloukem, zatímco většina jezdců zde tlačí. Druhý tunel už je atrakcí i pro jezdce z krátké 58 km trasy, která se před ním připojuje. Průjezd dlouhým tunelem z dob mocnářství, osvětleným mnoha světly, je ještě umocněn šlapavou muzikou, která povzbuzuje a zvedá náladu.
O optimismus však rychle přicházíme v následujícím marastu při nekonečné jízdě po polní cestě. Ty necelé čtyři kilometry cesty za Slavíčí byly pro mě osobně největší překážkou z celé trasy. K pohodě nepřispíval ani značný počet výrazně pomalejších jezdců z krátké trasy, kteří mě brzdili. Ovšem zdaleka největším problémem byl mazlavý povrch, který rychlost snižoval pod 10 km/h i na rovině a do mírných kopečků zde někteří zabahněná kola tlačili..
- Kopce v tempu
Tady je třeba zapnout morál a šlapat a šlapat až k nájezdu na širokou asfaltku. Z ní už se sjíždí vpravo do kopce-strmiláku. Kupodivu v táhlých lesních stoupáních chytám slušné tempo. Náladu mi však kazí několikráte zaseknutý řetěz, který se mi navíjí na nejmenší převodník. Raději tam řadím prostřední a jedu strmější úseky ve stoje. Zvládl jsem to a předjel nějakých pět závodníků. Následuje krásný panoramatický přejezd hřebenu, prudké sjezdy a krátké stoupání do Uhřínova.
Tam je výborná občerstvovací stanice, kde mi konečně hadicí umyjí kazetu a řetěz poctivě naolejují. Já si mezitím dopřávám nejen rozinek a banánů, ale i sponzorské pivo Zubr. Řetěz si pomlaskával a Zubr dodal sílu, takže následující kopec po okraji sjezdovky dávám v pohodě. Ten následující, po kamenité cestě mezi poli, už je horší, ale na kašpara dám i ten. Super, 250 m převýšení je za mnou a já si můžu vychutnat dlouhé a klikaté sjezdy, před zásadním kopcem, příhodně nazvaným Peklo.
Peklo po šedesáti kilometrech každého důkladně prověří. Mně se tentokrát jede parádně, řadím prostřední placku a předjíždím nějakých patnáct pomalu uvadajících zoufalců. Nahoře krátký sjezd po pěšině, nájezd na asfaltku, něco přes kilometr dalšího stoupání a konečně je tu poslední občerstvovací stanice ve Slavkově, v nejvyšším bodě závodu (přes 500 mnm).
Zdejší občerstvovačka je opět výborná, ale já jsem nějak při síle, vše mi funguje i na kole, a tak jen za jízdy vezmu pár banánů a sypu si to dál.
- Fičák pod hrad
Po táhlých sjezdech, kde si odpočinu a trochu si zapředjíždím v prudkých zatáčkách, najíždíme před Loučkou na rovné státní silnice. V tu chvíli jde přede mne borec a hrne to v protivětru přes 40 km/h. Zrychluji, chytám hák a skrytý před větrem za jeho zády projíždím táhlé roviny až k Bečvě. Tam mu střídám a on kupodivu odpadá. Pravidelným tempem dojíždím menší skupinky, tvořené vesměs jezdci z krátké trasy, která se opět napojila.
Podél Bečvy dojíždíme k poslednímu mostu. Ten dvakrát podjedeme hravým hrbolatým terénem těsně pod mostní klembou. Poslední rovinka a už je tu závěrečné stoupání. Tady se rozhodlo. Tedy ne v mém případě, já v nejprudších úsecích spíše tlačil, ale mezi vedoucími jezdci. Kulhavý zde nastoupil a na Boudu najel 23 s, Hruška ztratil dalších 10 vteřin.
Po tlačení projedeme sadem a najíždíme na známou příjezdovou cestu, která vede až na hrad. Závodníky za sebou si držím na bezpečný distanc, ale naopak se nikomu vpředu ani přes značnou snahu neblížím. Prostě mi došly síly, a tak to má na konci maratonu být! Spokojený s průběhem závodu a především s výkonem v druhé půlce si vychutnám průjezd kamennou bránou a nafukovacím vítězným obloukem. Ještě setrvačností vyjet dřevěnou rampu A JE TO ZA MNOU.
- Výsledky a pohoda v cíli
Chvilku funím, pak popíjím isodrink, který nám v lahvích podávají organizátorky a čekám na kamarády. Na digitální tabuli jsem měl čas 5:57 a 272. flek. No, mohlo to být lepší, ale i tak jsem nadělil tryskomyšákovi Vítkovi čtvrthodinu a ostatním známým hodinu a víc. Jarda Kulhavý se stal Mistrem republiky v čase 3:46:59, ale ani pro něho to prý nebylo snadné – z počátku se hodně trápil. Pavla Šulcová (4:45:13) dojela se solidním sedmiminutovým náskokem před Pavlou Havlíkovou. Kompletní výsledky naleznete zde.
A v cíli dál panuje pohoda, na sluníčku si lebedíme a pomalu z nás odpadává bláto. Po spotřebovaných ionťácích je třeba zklidnit žaludek. Několik pivních zubrů a těstoviny na palouku tuto potřebu hravě uspokojí. Pokecáme se známými o trase, ježdění, životě a ták. Většina se zdrží jen na vyhlášení výsledků a do tomboly. Před kulturním programem odcházíme i my. Charlie Straight však prý byli výborní. Stejně jako perfektně klapající organizace, kterou pro 1307 jezdců na třech trasách (93, 58 km MTB a 71 km cross) zajišťovala armáda 357 pořadatelů. Těm všem patří dík za skvělý závod a určitě i za skvělé počasí.
Pavel Macháček
