- Jak jsem se k tomu dostal a o co jde
O extrémním nonstop závodu Loudání českou krajinou jsem se dozvěděl od kamaráda Vaška. Ten se o dokončení tohoto náročného podniku pokoušel už dvakrát a dvakrát musel ze zdravotních důvodů odstoupit. Vloni dokonce 30 km před cílem odstupoval z těžce vydřeného prvního místa. Informace jsem tedy měl z první ruky a po pár letech mi tenhle podnik pomalu přestal připadat naprosto šílený, a naopak jsem zahořel zvědavostí vyzkoušet, jak bych se s nástrahami trasy dokázal poměřit já.
O co vlastně jde? Padesátka kolem nakažených bajkerů se během 3 minut zaregistruje na webu – o účast je rok co rok větší zájem. Za pár měsíců od bleskové registrace dorazí každý bajker k zimnímu stadionu ve Slaném, plně sbalený na několik dnů ježdění a tlačení kola cestou necestou vesměs po turistických značkách v kopcovitých částech naší vlasti. Trasa je neznámá, pro větší nažhavení pořadatelé utrousí na webu www.loudani.cz jen několik indícií spolu s tradičním vzkazem: „Trasa je dlouhá xxx kilometrů, buď připraven tlačit kolo xxx kilometrů. Už jen prosté dokončení závodu je velkým, především osobním, vítězstvím a zcela jistě zážitkem na celý život.“
- Moje příprava na závod
K Loudání jsem měl celkem respekt. MTB maratony sice jezdím již mnoho let, absolvoval jsem i tři etapáky. Dvakrát skoro týdenní Bikechallenge a vloni Beskidy Trophy. Dosud jsem na kole až na jednu (silniční) výjimku nešlapal déle než 10 hodin a sbaleno přitom sebou mívám jen to nejpotřebnější, co se vleze do malého camelbagu. Taky s mapou na řidítkách jsem nikdy nejel, MTBO mi nic neříká.
Zhruba v dubnu mi pořadatelé překvapivě potvrdili start – registraci jsem samozřejmě promeškal a v účast coby dodatečně registrovaný jsem příliš nedoufal. Pln nadšení a obav jsem plánoval alespoň jeden noční dálkový výjezd s plnou polní, jenže jako vždy zvítězila moje lenost a výmluvy na práci a nedostatek času. Tahal jsem alespoň rozumy od známých, především Vaška a Teepeexe a půjčoval si věci (mapník, solární nabíječku).
Původní záměr vyrazit na mém seniorním hardtailu mi naštěstí rozmluvili. Na ježdění do práce je super, ale neumím si představit, jak bych s jeho vyviklanou 60 mm Bomber vidlicí zdolával kostrbatou trasu plnou výmolů, případně s ojetými ráfkovými brzdami včas zabrzdit před sjezdy do propastí nad Orlickou přehradou. Devětadvacítkový karbonový full Santa Cruz Tallboy se ukázala jako výborná volba. Tenhle můj závoďák je i po roce intenzivního ježdění stále technicky v pohodě. Ovšem pár věcí bylo třeba pořešit.
Především jsem po letošním Králi Šumavy (letos můj 6. absolvovaný maraton) musel vyměnit brzdové destičky a z důvodu natahování řetězu na nejmenší převodník vyměnit i ten. Po dobré zkušenosti padla volba znovu na devítkovou Campu. Předchozí mi vydržela celý rok a přes tisíc závodně jetých km. To bylo na kazetu trochu moc, a tak muselo na výměnu i zadní Shimano XT. Ale znáte to. S novou kazetou začal nový řetěz střílet i na převodnících. Nejvíce tedy ten prostřední. Do startu zbýval necelý týden a já nebyl v nejlepší finanční situaci. Prohodil jsem tedy převodníky i s klikami ze zimáka. Prostřední převodník OK, ale střílela zase velká pila a lepil se nejmenší převodník. Noc před startem jsem namísto plánovaného delšího spánku tak strávil montáží nové sady převodníků zakoupených navečer od kamaráda.
konečně sbaleno, 23 hodin do startu
Kromě kola jsem chystal i další pro mě neobvyklé věci. Například světla. Mám pár let super-tuper párek světel Blackburn X8 SL, které jsem spolu s masivní akubaterií koupil ojeté po jedné 24 hodincovce. Jenže kromě jedné noční vyjížďky, jsem je nevyzkoušel. Noční testy s výdrží (abych se nevyčerpal, tak jen doma v dílně) dopadly celkem dobře. Na plné kule sice vydržely svítit jen 2,5 hodiny, ale dost světla vydávala i jedna lampa, nastavená na poloviční výkon, a v tomto uspořádání světlo svítilo 12 hodin. To mi přišlo dostatečné na dvě noci a pro jistotu jsem si vzal i nabíječku pro dobití někde při obědě v hospodě. Také jsem vymyslel uchycení světel na vidlici, protože na řidítkách jsem úspěšně otestoval upnutí spacáku pomocí gumicukového pavouka. V podsedlové taštičce tradičně vozím multiklíčovou sadu, montpáku, lepení a náhradní duši. Cyklokomputer Garmin Edge 700 (ano GPS byla povolena, ale stejně jsem ho skoro nepoužil) jsem přichytil namísto řidítek na rám.
Zbytek věcí, obnášející náhradní tričko, větrovku, pláštěnku, teplejší ponožky, dlouhé cyklokalhoty, náhradní brýle, prstové cyklorukavice, nabíječku pro mobil a světla a (zbytečně masivní) zámek na kolo jsem uložil do baťohu. Batohy jsem tedy zkoušel postupně balit tři a vybral si středně malou velikost Alpinepro s hydrovakem. Naplněný vážil asi 5 kg, z toho 2 kg dělala voda ve vaku. Moc jsem toho fakt nevezl, pár tyčinek jsem nastrkal jen do postraních kapes, pro větší zásobu se našlo místo až když jsem během závodu cyklokalhoty přibalil dopředu ke spacáku. Na poslední chvíli jsem krátce po půlnoci v den startu naštěstí přibalil i malou olejničku na řetěz Finish line. Varianta wet do extremních podmínek se následně velmi osvědčila.
- Ve Slaným před startem
Po práci jsem se doma naposledy dobře nadlábnul rizota k večeři a před devátou jsem již vystupoval z auta před zimákem ve Slaném. Tam se již rojilo pár desítek týpků, kteří byli napohled cyklistikou ještě více postižení než já. Projevovalo se to originálně sbalenými postroji na kolech, šlachovitými postavami a podivným tikem v očích, který prozrazoval stav největšího napětí před startem závodu, na který se tolik těšili.
Podvečerní obloha i předpověď nevěštily nic dobrého, a tak se předstartovní porada odehrála uvnitř zimáku před místním kioskem, odkud si ti méně soutěživí nosili pivo. Já se k nim přidal, abych trochu zahnal nervozitu. S pivkem v ruce jsem nejprve mručením (tleskat jsem nemohl) ocenil loňského vítěze, který si na půl minuty mohl otěžkat ne příliš krásnou, ale o to originálnější putovní trofej. Následovalo krátké a vtipné shrnutí soutěžního řádu a hlavních pravidel. Poté jsme nafasovali mapy a Loudací glejt. Ten dokáže namísto utahaných a psychicky vyřízených závodníků vysvětlit majitelům ubytoven a hospod ideu závodu. Glejt prokazuje důležitý fakt, že závodníci jsou sice zcela pošahaní, ale projevuje se to jen v oblasti sportu, jinak že jsou přes svůj odpudivý vzhled a vůni celkem neškodní.
Mapy jsme směli otevřít až po představení a vyfocení posledního závodníka (postupovalo se dle abecedy). Potom jsme měli možnost 20 minut mapy studovat a vrátit se s případnými dotazy k trase. Já zamířil k autu a namísto čtení 45 map A4 v měřítku klasických turistických map od SHOCartu jsem se převlékal a skládal kolo. Kolem sebe jsem nicméně slyšel nadšené, ale i ustarané výkřiky typu: „Já to věděl! Šumava!“, „Libín“, „Volary“, „Svatojánské proudy“, „Tý vole, Černé jezero i Pancíř“. Ještě namontovat vypůjčený mapník na řidítka a už musím na druhý předstartovní briefing.
Průvodní řeč organizátorů závodu
Na briefingu jsem se již nic zásadního nedozvěděl, tedy kromě zásadní věci, že coby důkaz projetí trasy mám vyfotit každý z 88 kontrolních bodů, případně odevzdat plný GPS log z celé trasy. Nevyfocení nebo neprojetí kontrolního bodu znamená hodinovou penalizaci. Alespoň jsem si během rozpravy stihnul prolistovat mapy a zkontrolovat, že žádný list nechybí.
- Startujeme, první kilometry
Po briefingu zbývala do startu již jen čtvrthodinka a venku se mezitím setmělo. Větší část doby do startu jsme vyplnili společným focením. Zbytek dolaďováním upevnění výbavy. Mně se podařilo vše dokončit přesně ve 22:00. Než jsem vložil mapy do mapníku, schoval do úplně nacpaného baťohu klíčky od auta a upevnil pod helmu čelovku, už byla většina jezdců na cestě.
Vydávám se za rojem blikajících zadních svítilen. Jede se velmi svižně a až za Slaným narážím na své známé. Vašek s Blackym jedou úplnou pohodu, zvolňuji tedy taky a snažím se zapnout světla. Svítím jen čelovkou a po chvíli se mi povede nahodit jednoho z Blackburnů, svítí však nějak mimo přímý směr, tak s ním dlouho laboruji. Taky vesele konverzujeme a říkáme si, co má kdo sbaleno. V tom mi dochází, že jsem si od Vaška nevyzvednul ionťák, na kterém jsme se dohodli. No super. Na pár set kilometrů před sebou mám kromě již namíchaných 2 litrů v hydrovaku zásobu jen na jednu dávku nápoje. Přitom na nic jiného než na ionťák běžně nejezdím. Zkouším Vaška přemluvit, ale vracet se těch 5 ujetých kilometrů samozřejmě nechce. No nic, jedu dál, jen obavy o další průběh jsou větší.
Výrazně se zvyšují, když mi při rovnání směru světla za jízdy praská umělohmotná objímka a hlavní světlo mi zůstává v ruce. Slézám a dávám si ho za postraní síťku do baťohu. Naštěstí zjišťuji, že druhé světlo nesvítí z primitivní příčiny – v autě se mi rozpojil přívodní kabel k baterce. Tak jo, po vyzkoušení mám naštěstí stále ještě světla k dispozici dost. Skáču do sedla snažím se dojet kámoše. Po sedmi kilometrech se mi to daří až v Lodenicích, kde je na hrázi první checkpoint. Fotíme si strom s dvěma turistickými značkami. V itineráři máme nadepsáno vyfotit turistický rozcestník. Ještě, že jedeme ve skupině, jinak bych tady objížděl a hledal rozcestník – pokyny v itineráři je třeba brát trochu volněji a s nadhledem.
Na Lodenické hrázi jsme docvakli Teepexe, který za to od startu vzal více než my, má odfocíno a vyráží dál. Přidává se k němu Blacky a zbytek závodu odjede tato zkušená dvojka v podstatě spolu a přede mnou. Není se co divit, že jsem jim nestačil. Letos už mají najeto nejspíše dvoj či trojnásobek mého letošního objemu (před Loudáním jsem měl 2300 km). Vašek mi je co se týče kilometráže mnohem blíže, takže si ho po pár kilometrech docvakávám, jedu mu takticky v závěsu a snažím se odchytit způsob a taktiku jízdy za tmy v neznámém terénu.
Při objíždění rybníka v Kamenných Žehrovicích ho dokonce upozorním, že jsme sjeli z trasy. Tohle zakufrování patřilo k mým nejkratším, ale i ten ztracený kilometr nás posouvá o minimálně desítku pozic dozadu. Dochází mi, že správné mapování má na výsledek zásadní význam a snažím se na mapu dívat častěji než zpočátku. Bohužel jsem však mapařský greenhorn a zvládám z ní číst opravdu jen ty nejzákladnější údaje typu barva turistické značky, silnice a názvy měst a vesnic. To se projevuje v Doksech, kam dorážím osamoceně poté, co jsem si v předchozím prudkém stoupání v lese sundával dlouhé triko pod větrovkou. Ztrácím červenou turistickou značku, a než na ni našoulám o kilometr dále, ztrácím blouděním deset minut.
Následně se na silnici opírám do pedálů co to dá, abych někoho dojel a nehrozilo opakování kufrovacího debaklu. Skupinku tří Loudalů dojíždím na třetím checkpointu v Dolním Bezděkově. V rychlosti fotím ceduli obce coby důkaz a vyrážím za nimi do tmy. Bohužel zjišťuji, že i ostatní dělají navigační chyby. Odbočku z hlavní silnice míjíme a ostatní ji nalézají až po dalších dlouhých minutách hledání. Ale aspoň se dozvídám další podstatnou věc. A to, že v mapách je důležité sledovat přejíždění řek a potoků. Schovaná odbočka červené byla dohledatelná právě v místě překonání říčky Lodenice.
.jpg)
CP8 Malá Amerika - 58 km, zde jsem byl údajně stále 15 minut za prvním na 8. místě
Po lesních zabahněných stezkách se ostatním střídavě vzdaluji a střídavě mě dojíždějí v okamžiku, kdy stojím a s čelovkou zkoumám mapník na řidítkách před sebou. Už tolik nebloudím a nepřejíždím, ale zase mi trvá delší čas nalezení správné trasy a směru. Ostatní to mají i díky mé blikačce o dost jednodužší. V Malých Kyšicích mě naštěstí dojíždí Jarda Semík, loňský vítěz. Také v závěsu za vodičem přejel odbočku. Teď značně rozladěný letí nocí po srnčích stezkách, bleskově naviguje a předjíždí jednoho Loudala za druhým, aby se dostal zpátky na čelo. Držím se ho ze všech sil. V silničním stoupání za Loděnicemi jdu dokonce před něho, stejně jako v prudších výjezdech, ale v orientaci na něho nemám ani náhodou. Jeho rozhodování a rychlé kontrolování mapy za jízdy je pro mě neuvěřitelná škola.
Postupně společně míjíme odbočku u Solvayových mlýnů a před Bubovickými vodopády dojíždím Václava. Jedná se o nebezpečný úsek, kdy se kolo vede po kluzkých kamenech, přes které sem tam protéká bystřina. Počasí, ikdyž je vlhko, naštěstí jakž takž drží a navzdory hluboké noci je teplo. Ve stoupání za Kubrychtovou boudou Vaškovi ujíždíme a Semíka uvisím až k lomům Malá a Velká Amerika. Tady byl schovaný fotograf, který pořizuje noční průjezdové momentky. Prohodím s ním sotva 3 věty a dozvídám se, že jedu na osmém místě jen 15 minut za prvním Milčou Silným. Mezitím mi však Semík nekompromisně mizí ve tmě, a tak po sjezdu do Mořiny opět chvíli bloudím a hledám odbočku na modrou turistickou značku.
Díky tomu mě před Karlíkem dojíždí Vašek, a tak jedu pár dalších kiláků v pohodě s ním. Bohužel těch kilometrů bylo málo. Vašek okolí Dobřichovic znal dokonale a jízda s ním by byla bez navigačních problémů, ale ve stoupání za Dobřichovicemi ohlásil, že jde spát.
- Bloudění a nepříjemná ztráta
Bylo ráno půl čtvrté, v nohách 70 km obtížného terénu, ale i přes málo naspaných hodin v předchozí noci jsem nějakou totální únavu necítil. Vašek asi taky ne, ale coby rutinér nechtěl nic podcenit, a že si na dvě hodinky dáchne v teple lesa pod velým kopcem. Já naopak cítil možnost vylepšit si pořadí, a tak jsem stoupal dál po modré k desátému checkpointu na hlavním hřebenu Brdů „U šraňků“.
Nad údolím Kocáby
To se ukázalo jako dost problematická volba. Coby Loudal samotář jsem opět v kopci zabloudil. A několikrát jsem se vracel pár set metrů z prudkého kopce, dlouho mapoval a hledal ztracenou značku, kterou tam kreslil někdo opravdu hodně nedůsledný. Také pracovala únava, nemyslelo mi to a dělal jsem chybu za chybou. Když už jsem konečně vylezl na kopec, zjistil jsem, že jsem z rámu ztratil cykloměřák s navigací Garmin Edge. Pět let starý přístroj pro mě představoval značnou zrátu, a tak jsem strávil další půlhodinu marným hledáním a prodíráním již jednou zdolanými houštinami a křovím.Zdolání dvoukilometrového kopce mi tedy zabralo přes hodinu a čtvrt. Nakonec jsem to vzdal a organizátorům a Vaškovi poslal SMS s žádostí o pomoc při dalším hledání od dalších Loudalů, kteří by přístroj snad za lepšího světla mohli zahlédnout (samozřejmě, že se již nenašel).
Naštvání ze ztráty zahnalo hromadící se únavu, navíc pomohl nebezpečný sjezd z trojmezí dolů k Řitce. Trasa přes Líšnici, Bojov a Hvozdnici nebyla lehká, ale oproti následujícímu úseku to byla jen rozjížděčka. Nejprve jsem si tedy vychutnal sjezdík údolím Kocáby přes malebně znějící trampské osady Havran, Luisiana, Maják a Kansas a ve Štěchovicích se vyfotil s elektrárnou v zádech. To už se zvedla ranní mlha a krátce před šestou jsem najel na technicky velmi náročnou naučnou stezku Svatojánské proudy. Tady již svoji pozemskou cestu ukončilo několik cyklistů a itinerář nabádal k opatrnosti a upřednostnění vedení kola v nebezpečných úsecích nad strmými skalami. Vzhledem k znalosti trasy a poměrně lehkému nákladu jsem 90 % náročného úseku za necelou hodinu v pohodě přejel a před sedmou jsem již posílal tuto SMS: „svatojanské proudy zdolany. Po 100kn dosel iontak a mam zizu. Uz aby otevreli hospody“.
Štěchovická elektrárna za zády
Přes mnoho nováčkovských chyb a premiérovém Loudání v noci mi překvapivě patřilo sedmé místo (z 52 Loudalů) a čekal mě první nesmírně náročný den, ale o tom si řekneme až v dalším díle.
Pavel Macháček
