Nejjednodušší a zároveň nejspravedlivější bylo doporučit svoji vlastní tréninkovou trasu. A tady je! Např. pro mistrovství XC byl okruh ztížený na úroveň „silový trénink duben“. Naopak pro Okolovarů jsme očesali všechny vrcholy na úroveň „holky jedou s náma“. Přesto, když přijel komisař na kontrolu tratě Okolovarů (den před závodem) a vyslal svého emisara trať zkontrolovat, tak emisar (poměrně nadupaný borec) přijel s jazykem na vestě už po absolování jednoho kola - 25 km. Jeho první reakce tehdy pobavila celé naše sdružení: „Ty vole nedá se to ještě nějak zploštit? Dyť je to zabijácký!“ Odpověď byla nasnadě: „ Ale jistě že dá, můžeme jet všichni průvodem podél Ohře do Chebu na jedno, nebo do Klášterce na druhou stranu a zpět, to je jediná rovina v okolí Varů:) Ty vole pánové, rozhlédněte se, tady jste v údolí řeky sevřené horami, tady je všechno do kopce!“
Od té doby je Okolovarů tak trochu nestandardním závodem seriálu. Jednoduše řečeno: extrémně těžký, plný singlů, náročných sjezdů i výjezdů a hlavně téměř výhradně v terénu. Přestože jsme očesali všechny vrcholy (Diana, Karel IV, Vítkovka), pořád je to úctyhodné převýšení.
Na start letošního ročníku se postavilo na dlouhé trati 140 borců a na krátké dalších 100. Na první pohled to není mnoho, ale pro účastníky to bylo požehnání. Trať je místy až nebezpečná, a pokud by se na ni nahrnuly davy jako na Králi Šumavy a s podobnými jezdeckými schopnostmi, tak by nám asi jezdily sanitky s pomlácenými účastníky ještě teď!
Hned po startu se jede kolem galerie a pak brutálním stoupáním do terénu. Toto místo je jedinou slabinou celé trati. Spousta závodníků není schopna vyjet takovýhle masakr a hned po startu dochází k pěším pochodům a špuntování. Dál už je trať naprosto parádní a mě se vlastně ani nechce se honit za lepším časem. Užívám si, že jsem zpět doma, ve svých lesích, kde mám naběhány stovky a naježděny tisíce kilometrů. Prostředí lázeňských lesů je neopakovatelné a kdo jednou přijede bikovat, rád se vrací.
Kategorii elita letos ovládl Ježek před Dlaskem a Fábou. Jedině tihle tři se dokázali těsně vejít pod dvě hodiny a propast za nimi byla desetiminutová! Já jsem si trať vychutnával téměř o 50 min déle. Na svoji obhajobu musím podotknout, že za prvé: servis, kam jsem si dal kolo opravit, se opravdu předvedl (dalo se jet jen na pokrývače nebo na pilu), za druhé: nechal jsem na kole sjezdové pláště 2.4“ (kolo mělo tudíž asi 16 kg, navíc umístěných na nejpitomějším místě, tedy na obvodu kola) a za třetí: jako co bych se honil, když se na kolo utrhnu z práce jednou za uherák.
Na závěr trochu propagace Karlových Varů a okolí. Vary jsou prostě boží! Lázeňské lesy jsou boží. Krušné hory jsou taky boží. Vy, kteří jste byli na Okolovarů, už to víte. Ti co se o tom chtějí přesvědčit, mají šanci přijet na AM Bike koncem srpna.
Jindra Volný
