- Sólo jízda, žízeň a hlad
V nohách stovka a něco kilometrů, 9 hodin jízdy náročným terénem a 24 hodin beze spánku. Mám odfocíno a krátce před sedmou ráno vyrážím z hráze podél Slapské přehrady a načínám tak nekonečné celodenní objíždění Vltavské kaskády.
Začínám stoupat nejprve po asfaltu, z kterého krátce za přehradou odbočuji na modrou a prudkým kopcem šlapu kašpárka, posléze tlačím směrem k Rabyni. Trasu tam znám i ze svých jarních tréninků na silničce. Lze tam dojet po rozbité asfaltce a určitě o dost rychleji. Zaháním nečestné myšlenky a raději tlačím vpřed. Před Rabyní mi po camelbagu dochází poslední trocha ionťáku i v bidonu. Koukám po domech a snažím se narazit na nějaký obchůdek či domek s domorodci ochotnými dolít vodu, ale marně. Za Rabyní se dávám na zelenou značku a přes Stromeč stoupáme horem dolem do Měřína. Tam nejprve žíznivě obhlížím zahradní hadici za plotem domu, ale branka je zamčená. Chvilku tedy tlačím dál a pak konečně narážím na ochotného pána, který mi ze zavlažovací hadice dolévá vodu do camelu i bidonu. Řádně napojen pořídím další fotky checkpointu Měřín-vojenská zotavovna u hladiny přehrady a několikrát vyšlapu prudká stoupání s převýšením 150-200 m.
Další kontrolní bod míjím bez povšimnutí. Uvědomuji si to až po dalších dvou kilometrech, poté, co jsem vyjel prudké stoupání k rozcestníku Bakoš. Chvilku váhám, ale při vědomí hodinové penalizace za nevyfocený checkpoint naštvaně sjíždím kopec a až dole nacházím vynechaný rozcestník Kotlánka. Kupodivu mě nikdo i přes čtvrthodinové zpoždění nedojel, takže již klidnější zdolávám podruhé kopec k Bakošovi a mířím na Nahoruby. Cestou chytám hlaďák, těch pár tyčinek jsem už schroustal a jediný gel si raději nechávám na opravdovou krizi. Hospoda v Nahorubech však otevírá až navečer, stejně jako ta další v Dublinách. Naštěstí mi zde mladá paní znovu doplňuje camelbag a sděluje mi, že v Radíči je funkční obchod hned u silnice.
A taky jo. Klasické vesnické smíšené zboží s ochotnou prodavačkou. Kupuji pět křupavých rohlíčků, dva hermelíny a 15 dkg šunkového. K tomu spořádám dvě pivečka a vodu v camelu i bidonu nahradím 2l Coca Coly. Rozvalím se na lavičce před prodejnou a konverzuji. První prý do prodejny vletěl krátce po otvíračce, nacpal do sebe dva šátečky, hrknul dvě plechovky koly a frčel dál. Dvojice přede mnou byla prý naopak v pohodě a věnovala prodejně (případně místním bezdomovcům) karimatku, která Teepexovi odpadávala z nosiče. Vypadá to, že se zde stavil přede mnou každý, po mě možná také.
- Znovu kolem Vltavy
Krátce před polednem vyrážím dobře napapán a vybaven pitím a müsli tyčinkami dál zpátky k Vltavské kaskádě. Sluníčko začíná pěkně zatápět a na mě jde na asfaltce spaní. Za Nalžovicemi přejíždím odbočku a uvědomuji si to až po kilometru. Vracím se. Pro změnu opět do kopce.
Před Zvíroticemi si fotím checkpoint – odbočku vlevo na modrou do Bučil. Tuhle fotku však za pár dní z telefonu nevydoluju a hrozí mi tak penalizace. Následující checkpoint v Bučilech míjím po lesním sjezdíku opět bez toho, aniž bych si uvědomil, že jsem měl fotit. Jsem z toho fakt odvařený, ale z jízdy v horku po drncavé cestičce mezi kopřivami jsem tak zničený, že se rozhoduji potřetí se již nevracet a riskovat penalizaci. Coby důkaz dodržení trasy alespoň fotím rozcestí ve Zrůbku a pokračuji dál ke Kamýku, kde potkávám trojku Šelda, Radek Láska a Pavla. Jedou rozvážně, zato se dvěma GPSkami a Šeldovými zkušenostmi jsou v navigaci mnohem dále než já. To se projevuje tím, že je během dalších 10 km předjíždím snad 4x a nakonec mi stejně cuknou.
Bombónkem klidnějšího úseku trasy byla tlačka u obce Struhy, hrozným bordelem plným kopřiv, popínavých trnů a hmyzí havěti. Zdolání si vyžádalo hodně nervů a sebezapření, ale aspoň jsem se probral a nahoře jsem byl odměněn panoramatickými výhledy.
V Solenicích jsem přejel přehradu pod hrází a na hráz Orlické přehrady si to vyšlápnul po nekonečných schodech po žluté. Za přehradní hrází malý kiosek a u něho, kde se vzala tu se vzala, moje předjížděcí trojka Šelda, Zdeněk a Radek. Nechtěl jsem být nespolečenský, a tak jsem přisednul a dal si s nimi dvě pivka a páreček párků v rohlíku. Kluci mi oznamují, že i tenokráte má Vašek Brož smůlu a citují mi jeho SMS: „Neopravitelný defekt na kole (únava materiálu, šroub v zadní stavbě). Sháním jiné kolo. To je pech, no to jo.“ Společně špekulujeme, co za těmi Vaškovými opakovanými neúspěchy je, každý jsme móc chytrej, ale univerzální odpověď na tento každoročně opakující se jev nemáme. Vašek je smolař a my jsme rádi, že nás zatím problémy míjí.
Po slabé půlhoďce se zvedáme a jede se dál. Já opět přepit a napapán trochu ztrácím, ale po kilometrovém stoupání si trojku docvakávám a chvíli těžím z jejich navigačního umění. Pak mě to přestává bavit, šlápnu do pedálů a… znovu několikrát zabloudím na lesních cestách. Tím pádem dorážím na checkpoint u Žďákovského mostu na 180. km 25 minut za trojicí a na osmém místě. Organizátorům i svým fanouškům doma posílám následující SMS: „Chvilku ve skupine, ted uz zase dlouho solo. U Zdakovskeho mostu ujeto 200 km. Dochazeji sily a boty tlaci, dneska pujdu urcite spat, na jizdu v noci nemam sily ani moral.“
- Rudé peklo kolem Orlíku
Je půl šesté a do tmy daleko, mám v plánu objet Orlickou přehradu. Jenže tady začíná něco, co jsem si pracovně nazval Rudé peklo. Následujících 20 km jsem jel a šel tak nějak v poměru 2:1, ale neustále jsem ztrácel červenou značku. Ta vytrvale kličkovala. Jednou ke skalnaté hraně přehrady s nádhernými, ale těžce vydřenými výhledy. Pak zase značka odbočuje někam přes kopce do lesa a zpátky. V mnoha kličkách bylo značkování přerušené, případně pokračovalo nečekanými směry napříč houštinami. Učím se hledat značky ve stylu kroužícího ohaře, jen přitom tolik nečmuchám, abych náhodou neucítil sám sebe.
Má frustrace dosáhla vrcholu někde na 188. km před checkpointem Jickovický potok. Tehdy jsem dojel k nějaké oplocence, skrz kterou dříve vedla značka. Oplocení nebylo možné bez ztráty (části) ošacení zdolat. Plot jsem tedy po ohařsku pěšky obkroužil v husté trávě a kopřivách snad třikrát, ale značka furt nikde. Po čtvrthodinovém uklidňujícím studiu mapy, kdy mě uklidňovalo jak intenzivní mlžení brýlí, tak vytrvale blahodárné bodání hmyzu, jsem se rozhodl prorazit mlázím ven z lesa směrem pole-louky vstříc vzdálenějšímu JZD Jickovice. Tam jsem narazil na asfaltku, kterou jsem sjel zpátky na trasu a vydal se vtipně nazpátek v protisměru a po kilometru a půl jsem konečně sestoupal k Jickovickému potoku, ústícímu do přehrady. Hodně vydřená fotka mi přinesla obrovskou satisfakci a já pokračoval dále rychlostí hluboko pod 10 km/h. Znovu mi došlo pití a otlačené nohy v tretrách bolely víc a víc.
- Konečně odpočinek
Potřebuji doplnit tekutiny i zásoby jídla (tyčinky už došly). Po sjezdu někde za Zvíkovským podhradím odbočuji z trasy po hlavní silnici a po kilometru a půl pohodového šlapání dojíždím do obce Kučeř.
Nacházím zde ucházející hospodu a za slušnou cenu piju slušné pivo a za nekřesťanský peníz si kupuji 2 litry koly a leju ho před udivenými hosty do camelbacku. Při pití pivka študuji trasu. Je po osmé a já se rozhoduji natáhnout to až na konec Rudého pekla. Tam, vzdálený 12 km, je Temešvár, kde jsem kdysi byl a mám utkvělý pocit, že se tam dá někde přespat v pensionu. Po pekle takový vysněný ráj.
Plán je to logický a skvělý, ale já jsem strašně prošitej. V nohách přes 230 km a 22 hodin bez sundaných bot. Přitom kolem vidím venkovskou siestu a na mapě sakra náročnou trasu (a to jsem ještě nevěděl, co mě čeká). A tehdy mě osvítil duch svatý a já směrem k místňákům ve čtvrt na devět pronesl památnou větu „Chlapi, dá se tady někde přespat?“. Nejprve mě posílají do „blízkého“ 5 km vzdáleného městyse, ale pak si kupodivu místňák vzpomene, že jakási Farma pod ořechovým stromem je 50 m od hospody.
A to byla trefa do černého. Mladá paní, která na moje zvonění na zvonec vyšla ven, se při pohledu na mě jen divně usmívala. Po mém dotazu „Je tu možné přespat?“ se trochu divila, že dneska jsem už třetí „cyklista s mapičkami“, který se ptá. Navnadil jsem ji tím, že za mnou možná ještě jede dalších 40 podobných špinavců a šance na několik dnů trvající byznys je tak velmi reálná.
Slovo dalo slovo, já vyfasoval slušný čtyřlůžák v podkroví, ustájil věrného Santu k dvěma motorkářským mašinám (nečekaně přijeli i Holanďané) a spěchal zpátky do hospody najíst se, než zavřou. Po pár pivečkách, dvou nakládaných hermoších a utopencovi jsem se dal do řeči s místními pivosportovci, kteří se dost divili, jak tomu špinavci šmakuje. Stručně je seznamuji, s kým mají tu čest a proč vypadám, jak vypadám a žeru, jak žeru. Přes veškeré vysvětlování moc nechápou, jak jako můžu jet ze Slanýho a proč hodlám zítra před pátou ranní pokračovat dál na Šumavu. Raději si s nimi dávám třetí pivko a jdu spát.
- Pocity před usnutím
Cestou se stavuji na pokoji, kde se svítí, a skutečně tam nacházím dva Loudaly. Jeden z nich byl na Žďákovským mostě pátý, druhý asi pár minut za mnou, ale oba vedou smuteční řeči o deštivé předpovědi a konci svého učinkování v tomto dobrodružství. Trošku je hecuji, ale i já začínám mít obavy.
Raději se jdu konečně osprchovat, lehnu do postele a před spaním SMSkuji s kámoši na trati. Vašek píše: „Klučenice, kousek z trasy kvůli večeři. Tak asi 174. km. Je to na... 6 h jsem řešil výměnu Santa za Pell's, zlomené futro v zadní stavbě, neopravitelné bez orig. dílu. Před chvílí jsem zlomil patku, jeden drát a tak trochu hazku. Zprovoznil jsem to včetně díry do pásky (bezduše) tak za 30 min a teď jsem v hospodě. Nevím, jestli to dám. Moc potíží.“
Těsně před usnutím se ho snažím povzbudit: „To dáš. Jako vždycky; -) Jsem v Kučeři kolem 200 km. Zatím bez těch.problémů i bez pádu, ale spousta kufrovani. S mapou moc neumím a ztratil jsem cyklomerak. Spím v prima penzionu a zítra zkusím držet tempo, dnes mi po noci nonstop dost docházelo.“
Před jedenáctou usínám, venku už prší, ale přes veškeré obavy se moc těším na druhý bajkařský den, o kterém vám napíšu zase příště.
Pavel Macháček
