Aktuality

• Pozdní odjezd a tajemství hotelových mejdlíček

Zaspal jsem. Proloupnu oči, kouknu na hodinky a ono je po šesté! Podvědomí nezafungovalo a budík na mobilu se zvukově neprosadil proti dvěma dekám, kterými jsem se bránil proti sychravé zimě v pokoji. Ztuhlý lezu z postele a potácím se k oknu. „Chčije a chčije“, řekl by klasik, já jsem pronesl ještě něco sprostšího a svalil se do křesla k nachystané snídani, kterou jsem si večer připravil ze zásobních tyčinek a tatranek. Nasoukal jsem do sebe 3 kousky, zapil to kolou z camelu a přečetl si noční SMS:

Ivan 8.6.2012 23:52:43: Super, drzis se dobře! Až dojedes pořádně to oslavíme. Všichni na 5 patře sledují jak jsi na tom. Hodně štěstí, ať ty i kolo vydržíte! Ivan
Nikola 9.6.2012 0:27:03: Pavliku, spanek je pro decka, nocni loudani pro ptaky, namaz si zadek a jedem! Za chvili razim na 24h, aby mi to Hau ukazal. Kdo jede, ten jede
Broz vasek 9.6.2012 5:11:29: Opět vzdávám. Rozpletené kolo, Neopravitelná hazka. Smůla nebo osud. Tak to dejte alespoň vy, kurva!
 

Tak Vašek napotřetí nedokončil! Pro technické potíže a já za chvíli málem kvůli zatracené hygieně... Posháněl jsem všechny vybalené věci. Všechny kousky cyklooblečení byly od večera krásně ručně vyprané a skoro i vysušené od přímotopu, který jsem zneužil v koupelně. K odbahnění a k částečnému odšpinění jsem využil tekoucí vodu a hotelových mejdlíček, které jsem posbíral ze všech postýlek na čtyřpokojáčku. Na závěr jsem dle dohody prozvonil provozovatele penzionu a společně se starším pánem sešel před vchod. Tam jsem při promazávání zarezlého řetězu vyslechl doporučení stále aktivního harlejáře ohledně volby brýlí do deště. Investoval prý pár tisíc do kvality a nestěžuje si. Já tedy ano, čiré jsem ztratil předešlou noc a v těch tmavých jsem včera v lese příliš neviděl, dnes v dešti to bude ještě horší. Ale nešť, alespoň mám vypráno, chladu a dešti čelím několika vrstvami a pláštěnkou, která se včera osvědčila při průtrži mračen u Libínského sedla.

Deset minut před sedmou konečně skáču na oře a vyrážím po cyklostezce přes Knížecí pláně na Modravu. Pár kilometrů za Strážným najednou silné štípání na zádech. Škrábu se a po pár minutách musím zastavit a vyzkoumat, co mě tam tak silně svědí. Ano, uhádli jste, tajemství hotelových mejdlíček je odhaleno. Všecho prádlo, vyprané mejdlíčky, po zahřátí organismu nesnesitelně svědí a nebojím se to napsat, kurevsky kouše! Takže dolů šla nejprve pláštěnka. To abych více větral. Potom větrovka, dres a nakonec jedu chvíli naholo, abych se opláchnul. Po prochladnutí (teplota byla kolem pěti stupňů) jsem konečně logicky zauvažoval, ze dna baťohu vyhrabal jediné nevyprané tričko a na něho navlékl dres a větrovku. Trochu to štípalo pořád, ale už jsem to skousnul.

• Menší potíže, ale i probuzení na trase

Včera Radek, Šelda a Zdeněk zůstali na spaní ve Volarech, já to natáhnul o nějakých 20 km dál a najel na ně hodinu. Kvůli zaspání jsem však určitě tu uspořenou hodinku promrhal. O to větší je mé překvapení, když Radka dojíždím v prudkém stoupání před Knížecími pláněmi. Seděl mimo cestu a masíroval si nohy a zejména kolena, kterého prý zlobí a bolí. Když jsem ho minul, hned skáče do sedla a po chvíli se mi vzdaluje. Hlavně kvůli mé zastávce na rozcestí před Bučinou kvůli dořešení technického problému. Ve stoupání mi stále silněji chrčí přehazovačka. Evidentně jsem ji při řazení do kopce trochu ohnul. Zkouším to ladit nastavením šroubků u bovdenů na řidítkách, ale nepomáhá to. Raději si tedy zvykám řadit přes dva stupně nahoru a jeden hned zpět dolů. Však ono si to nějak sedne.

Mezitím jsme se dostali do nejvyšších partií Šumavy. Kopec Stráž s 1300 nadmořskými metry ještě míjím, ale po sjetí k Pramenům Vltavy a následném stoupáku na Černou Horu jsem tak okouzlen krajinou i svým sportovním výkonem, že slézám a fotím si rozcestník, ikdyž to není checkpoint. Čistě jen proto, abych si pamatoval, jaké to tam bylo. Bylo hnusně, mlha, chlad, drobně pršelo a foukal vítr, ale přes to všechno jsem se cítil výborně a moc se mi tam líbilo. Věděl jsem, že dneska bude můj skvělý Loudací den a že ty kluky přede mnou prostě dám.

• Předjížděcí souboj s oblíbenou trojkou

Po sjezdu z Černé hory odbočujeme vlevo na Stezku divočinou a dáváme si ji tam a zpátky k Březníku – jednosměrnou silničkou k turistické chalupě umístěné jak jinak, než na pořádném kopci. Těsně před vjetím na Stezku proti mně profrčí Šelda se Zdeňkem, Březník mají už za sebou a uhání na Modravu. Kouknu na hodinky kvůli výpočtu ztráty, podřadím a stoupám podél Modravského potoka. Těsně před chalupou vidím Radka Lásku, jak láskyplně a hlavně velmi opatrně ke svým sedacím partiím nasedá na svého oře a spouští se proti mně dolů z kopce. K chalupě se došplhám za nějaké tři minuty, co jí opustil, rychle fotím a frčím 50-60 km/h za ním a za nimi. U odbočky jsem naměřil ztrátu 16 minut na Šeldu a Zdenála.

Z kopců to pouštím a tam, kde je menší sklon, šlapu nejtěžší převod. Radka míjím po chvilce, kluky dojíždím těsně před Modravou. Jenže tam musím odložit soutěživost a rozumně se rozhodnout pro dokoupení zásob – došlo mi pití a zbývá jediný (a tedy poslední) gel, který si nechávám na krizi. Je krátce po deváté a místňáci mě posílají do obchodu půl kilometru od trasy závodu. Nakupuji ve velkém horalky, čokoládky a tradiční dva litry kolaloky. Slupnu dvě snikrsky a za dvacet minut jsem znovu na trase.

Nejprve jedu po červené přes Rybárnu k Javořímu potoku, dávám se po modré vpravo a můžu si vychutnat dvoukilometrové stoupání k Vaňkově cestě. To už jsem zase ve výšce nad 1200 m n.m. Sjedu k Předělu a odtud stoupám k 54. checkpointu Poledník. Ten je se svými 1315 m n. m. nejvyším vrcholem celého Loudání. Od Předělu na Poledník jsou to 2 km opravdu ostrého stoupání a jede se tam i zpět stejná trasa. Takže si opět můžu změřit ztrátu na trojici přede mnou. Kluci mě míjejí kupodivu až skoro po polovině stoupání. A překvapivě chybí Radek. Toho nenajdu ani při vyjetí kopce, takže jsem ho nejspíše minul v Modravě nebo při nějakém jeho rozmasírovávání noh při trati.

Poledník byl za studené války sídlem výzvědné služby a protivzdušné obrany. Nyní je zde rozhledna, galerie a občerstvení a vůbec je to zřejmě místní atrakce. Jenže když se tam doškrábu, tak je tam akorát „Regen und nebel“ a nikde ani noha. Fotím první dva výškové metry rozhledny, které jdou v mlze vidět a raději i rozcestník, abych měl důkaz projetí. Organizítorům a známým posílám bojovnou SMS: “Hlasim se z Poledniku 1315 m n.m. Zatim dobry, zenu je pred sebou, az je uzenu. Margl jede!!!" A jedu.

Až skoro dole potkávám Radka Lásku, který toho má evidentně plné zuby, ale bojuje statečně. U Předělu si měřím ztrátu na dvojici přede mnou – dvacet minut je vzhledem k mému nakupování v Modravě slušný odstup a evidentně se jim blížím, takže to v následných sjezdech pouštím co to dá a na rovinkách šlapu jako o závod a ne jako na Loudání. Jezero Laka si ani moc neprohlédnu a stoupám k hrobce rodiny Abelů, kde dvojici na 56. checkpointu potkávám. Minuli jsme se snad o 30 m, ale po vyfocení rozcestníku je naháním do kopce další dva kilometry. No a když už je dojedu a jdu před ně, tak mi vypadávají z mapníku mapy, protože spěchám a mapy jsem chtěl vyměnit za jízdy.

Ještěže následuje dlouhý sjezd do Železné Rudy. Při něm sice mrznu, ale bez problémů klukům ujíždím. No jo, ale před Rudou zase přejedu odbočku vpravo a všímám si toho až po půl kilometru na hlavní silnici. Než bych se vracel, tak si raději zajedu ten kilometr a půl navíc po státovce a před Rudou si můžu dokopupit další tyčinky a kolu na benzínce. Je po poledni a i přes úspěšný nákup pochutin se rozhoduji pro poctivý oběd. Ale kde ho v téhle prohraniční, neřestí prolezlé obci, splašit? Rozhoduji se nezajíždět do města a zkouším něco najít ve stoupání na Špičák. Jedna taková provařená dederónská restaurace se mi zalíbila, protože měla zahrádku hnedle u silnice, tam bylo možné opřít kolo a sednout si k oknu hned nad ním.

• Vrchařská kachnička

Usazený jako velkomožný pán sám v prázdném lokále listuji jídelákem a nakonec si objednávám decentní polévku s játrovými knedlíčky a k tomu pokorně zapečené těstoviny, přestože mě více lákají úplně jiné a profláklejší specialitky. Mé předsevzetí však bere za své, když mi číšník oznamuje, že těstoviny budou hotové až za 25 minut. To je osud! Měním objednávku na pečenou kachničku se zelím a objednávám si druhou plzíňku. Po přinesení vidím i cítím, že jsem volil dobře a okamžitě se nechávám zvěčnit na fotku s donesenou pochoutkou. S porcí jsem se nakonec vypořádal po bajkařsku – snědl jsem ji rychlým a vytrvalým stylem.

Narvaný k prasknutí jsem se vyvalil ven zrovna v okamžiku, kdy kolem předzahrádky projeli Šelda se Zdeňkem. Pozdravili jsme se vážnými pohledy, vzájemně odhadujícími své možnosti. Tyhle kluky naháním už druhý den a zrovna teď se necítím ve vrcholné vrchařské formě. Nedá se však nic dělat. Balím mapy, sedám na bajka a s dvěstěmetrovým odstupem stoupám za svojí oblíbenou dvojicí další kilometr a půl do sedla Špičáku. Odstup jsem ve stoupání stáhnul jen minimálně, zrychlil jsem až po odbočení doprava k Černému jezeru.

Mezi davy turistů jsem se prodíral i vzhledem k instalované houkačce poněkud rychleji. Kluky jsem dojel u jezera a fotil zároveň. Dozvídám se, že Radek je docvaknul a dokonce s nimi v Rudě obědval. Vyrážím zpět ke špičáckému sedlu před klukama a Radka potkávám po kilometru v protisměru. Vypadá furt dost strhaně, ale bojuje s bolestmi v nohách, všechna čest.

Do následného stoupání na protilehlý Pancíř (59. checkpoint na 415. km ve výšce 1207 m n.m.) jsem vjel s chutí, plným nasazením a odhodláním kluky za sebou setřást. O nasazení jsem přišel po kilometrovém stoupání, kdy jsem zjistil, že se mi opět podařilo sjet z červené značky. Po krátkém zakroužení se mi ji však podařilo našoulat a úspěšně jsem se vydrápal až na vrchol. Tady jsem se vydýchal, pokochal se krajinou a poslal pár SMS. Než jsem je doťukal, už tu byl Zdenál a Šelda, funí oba jako já před nimi, tak si je zvesela fotím a frčím tradá dlouhým sjezdem zpátky dolů.

Následující trasa pro mě byla oslavou cyklistiky. Žádný extrém, jen krásná projížďka otevřenou šumavskou krajinou. U Obrázku, Keply, Rovná, Kochánov, Hory Matky Boží, krásné názvy krásných míst. Bajkovat po cyklostezkáých v prosluněném a přitom teplotně ideálním počasí byla nádhera. V městysu Kolinec fotím dle pokynu náměstíčko a pln euforie posílám trochu namachovanou SMS „Na Spicaku jsem si dal kachnu se zelickem a dva utahaný zoufalce preletel ve stoupání na Pancir. Jede se dobře. Díky kachne. Ta dodá křídla“ Někteří mě potom za text kritizovali, ale já to tak cítil, já byl nadšený, že jsem jim poodjel a cítil, že tenhle závod už určitě zvládnu a o mnoho lépe, než jsem zkraje doufal. Právě jsem se posunul na pro mě velmi nečekané páté místo.

• Taktická prodloužená

Závod není jen o fyzické formě, ale i o strategii. Můj plán z rána bylo dojet do Nepomuku, na delší štreku, než odhadnutých 165 km, jsem si po včerejšku (150 km) příliš netroufal. Nyní, ale přehodnocuji plán a koukám do mapy, kam bych to natáhnul za Nepomuk. Předpokládám, že oblíbená trojka to do Nepomuku dotáhne také, ale dál už asi ne. Jednak dál už jsou samé malé vesnice, spíše samoty, a jednak jsem dříve poznal, že co se týče ubytování, tak příliš neriskují. Já tedy taky raději ne, a tak po náročném lesním vystoupání na Vidhošť (454 km) sháním telefonicky nějaký penzion za Nepomukem. Po několka neúspěších a konzultaci s Haničkou se mi daří sehnat v Nové Mitrovici pension s lákavým názvem Pohoda.

Z Vidhoště krátce po páté mi tam zbývalo již jen 50 malinko náročnějších km, takže na pohodu jsem se fakt už těšil. Projel jsem podšumavskou krajinou kolem Hnačova a přes Plánici a tradiční checkpoint Kákov. V Nepomuku jsem po chvíli váhání odolal i nivým rytmům oblíbené skupiny Brutus, která tu rozjížděla svoji tancovačkovou show a znovu volal do Pohody, že už se blížím a ať připraví večeři. V blížícím šeru jsem z posledních sil vystoupal k 70. checkpointu Na planině a v Čížkově odbočil z trasy a zajel si tři kilometry k penzionu.

• Hodobóžové ubytování

Pohoda nezklamala a dělala čest svému jménu. Pohodový ubytovatel mě ubytoval, donesl obložený talíř, plný různých druhů sálámů, sýrů a dokonce i dvou klobásek. K tomu samozřejmě okurky a dvě pivka typu lahváč-gambáč. Naladil mi TV, a mohl jsem tak sledovat utkání Německo-Portugalsko. Nadšen touto možností jsem si objednal další dva lahváče i na druhý poločas a odebral se do sprchy. Umytý a hambatý jsem se zabalený jen do deky  sám samotinký usadil v hodobóžovém rustikálním obýváčku do křesílka a hodoval a hodoval.

Po vítězství Německa (jak jinak) jsem se příjemně napapán i unaven odebral na lože a svým blízkým poslal sumarizující SMS: „Dneska jsme v hroznem necasu prejeli Sumavu, kolem treti se udelalo lip, po zdolání Spicaku, Cerneho jezera a Pancire se to rozjelo a ja dojel 12 km za Nepomuk. Ujel jsem 175 km a nastoupal jako jeste nikdy v zivote. Do cile mam slabych 145 km, takze zitra navecer finisuji ve Slanem. Jestli vcas vstanu a vyhnou se mi technicke potize, tak budu paty. Loudani.cz zdar! Margl jede.“ Jestli se předpověď splní a já doputuji až do cíle dle plánu se dozvíte zase příště.

Pavel Macháček