- Vydařené vstávání
Stalo se něco nečekaného. Tentokráte jsem se nejen vzbudil včas, ale dokonce jsem se i do sedla dostal už po necelé půlhodině. Po časném odjezdu z penzionu Pohoda jsem byl zpátky na trase u Čížkova již před pátou hodinou. Za raních mlh jsem se po zelené značce prodral na 71. checkpoint, nacházející se na kulatém pětistém kilometrovníku našeho nonstop závodu. Zde pořizuji dnešní první fotku a stále v chladu a raním mokru pokračuji lesními cestami po červené směrem k Třemšínu.
- Dobývání Třemšína
Na lesním rozcestí pokračuji po žluté, ale po kilometru ne a ne nalézt odbočku vpravo do lesa. Vracím se snad třikrát, nežli přicházím na to, že mám zkusit věřit mapě, odpočítat si odbočky a ignorovat poslední žlutou šipku, která mě posílala dál rovně. Nějaký dobrák totiž tu šipku otočil a zmátl tak postupně všechny jezdce na Loudání, a to i přesto, že někteří loudalové šipku otáčeli do správného směru.
na vrcholu Třemšína stojí pěkná kaplička s pěkným a moudrým nápisem
Po odhalení sabotáže se značením však vyhráno nemám. Výjezd, po půlce pak výstup na Třemšín je fakt náročný. Na úvod dne mi tedy toto stoupání na 827m n.m. vysoký vrchol vzalo dost sil. Menší náplastí byl pohled na raní krásu lesa a pěknou malou kapličku na samotném vrcholu s hrdým nápisem „Bohu chvála, Králi úcta, vlasti sláva“. Krále nemáme, tak alespoň chválím matku přírodu a pro slávu vlasti sbíhám a sjíždím z kopce a mířím dál směrem na Slaný.
- Ilegální hospoda a ráj v Pekle
Vracím se zpátky na lesní rozcestí pod Třemšín a s povděkem kvituji, že proti mně stále ještě nejede Oblíbená trojka. Mám tedy minimálně půlhodinový náskok. Odbočuji vpravo a jedu po lesní cestě a následně podmáčených pěšinách k rozcestí U pyramidy. Namísto něho však nacházím jiný rozcestník Nad Maráskem. Naštěstí zde narážím na místního čundráka, který si zrovna ohřívá ranní čaj. Potvrzuje mi, že Pyramida se to tady taky označuje. Fajn, záhada tedy vysvětlena. Ještě se od něho dozvídám, že cyklisti tudy projeli jen dva, a to včera pozdě večer, už skoro za tmy. Je krátce před sedmou a je jasné, že mám minimálně tři hodinky ztrátu na Blackyho s Teepexem. Karty jsou tedy rozdány, mám uhájitelný náskok a naopak bez nějaké technické závady nebo totálního selhání se v pořadí dál neposunu.
snad jsem tu ilegální hospodu našel. Bohužel měli ráno v 8h ještě zavříno
A jedu dál. Organizátoři nás poslali přes místo potencionálního umístění americkýho radaru někde u Trokavce a dále nám naplánovali návštěvu proslavené ilegální hospody U Bandasky v obci, spíše samotě Myť. S instinktem bývalého pařiče nalézám Bandasku poměrně brzo a fotím si anoncovaná zelená vrata garáže, kde se v příhodnější čas (je pořád ještě před osmou ranní v neděli) užije jistě plno legrace. Smutně polknu slinu a jedu dál na Mirošov, kde zrovna vietnamští obchodníci otevírají samošku. Já si zde nakoupím a nacpu bříško čerstvými rohlíčky a hermelínem. Vše zapíjím pivečkem a do camelu doplňuji kolu.
Tři kilometry za Mirošovem dojíždím do Pekla. V této samotě žije spřízněná duše pořadatelů Tomáš Hotárek. Pořadatelé v itineráři upozorňují, že „hot-á-rek“ znamená v jihočínštině „Ten co nikdy nedokončil druhou třídu“ a důrazně doporučují vznést na majitele usedlosti dotaz pátrající po příčině této zvláštnosti. Do Pekla přijíždím o půl deváté a Hotárka, ač nechtě, budím. Ven vylézá sympatický urostlý chlapík a všemožně mi nutí všelijaké občerstvení a laskominy. Bohužel jsem se v Mirošově dost nafutroval a přijímám jen neodolatelnou buchtu se šlehačkou.
v pekle byly pamlsky jako v RAJi
Udiveně obhlížím zázemí statku, kde je nachystané ležení a ubytování pro loudaly na vysoké úrovni. Dozvídám se, že včera sem za tmy dorazili Teepex s Blackym a nocovali zde. Zvláště Blacky, prý měl ze mne nahnáno, protože ho Teepex strašil tím, že jsem dostatečný blázen na to, abych jel i v noci a oba dojel. Popravdě, kdybych si lépe přečetl itinerář a měl v pořádku svítilny, tak bych se o to s velkou pravděpodobností pokusil. Místo toho, abych riskoval zdraví a vydal se z posledních sil, jsem však zalenošil a skončil v penzionu Pohoda.
Dodávám si odvahy a ptám se Hotárka zda umí Japonsky. Nějak nechápe proč taková otázka. Až po dotazu na původ jeho jména se ten chlap jako hora rozesměje a opravuje mě, že se jedná o velmi starý vtip a jihočínštinu, kterou však neovládá. Na druhou stranu potvrzuje, že druhou třídu opravdu nikdy nedokončil, neb po přerušení studia (už nevím zda kvůli nemoci či stěhování) pokračoval rovnou ve třetí. Záhada je tedy vysvětlena a já mohu jet dál. V 8:38 odesílám na pořadatele kontrolní SMS “V Pekle je raj. Pokonverzuji a pojedu dal. Marglu zdar!“
- Vzhůru ku hradům
Hnedle po vyjetí z Pekla míjím odbočku a půl kilometru kufruji. Před vjezdem do Kamenného újezdu začíná znovu lehce pršet. Zdolávám kopec kolem Bouchalky,nořím se do lesa a po pěšinkách stoupám ke keltskému hradišti Žďár. Stoupání je to tedy pěkně hustý, jsem ještě poměrně čerstvý, ale i tak musím před vrcholem (629 m n.m.) ze sedla a přes hradiště tlačím. Alespoň si můžu vychutnávat pěkné výhledy ze skal dolů. Kdyby nepršelo a nebylo zamlženo, byl by to už kýč, takhle se to dá vydržet, říkám si ironicky. A vůbec - přistihuji se při tom, že sám k sobě najednou mluvím i nahlas a čím dál častěji. Hmmm, raději posílám známým SMS „Keltské hradiště Žďár na 542. km. Zatím 5. flek. Do cíle 98 km. Chčije.“
Následuje sjezd. Parádní, bohužel jsem však opět sjel ze správné trasy. Ovšem jako navigátorský mazák si poradím a na správnou značku dojedu, aniž bych se musel vracet. Prostě si odpočítám, na které křižovatce jsem asi tak sjel, odbočím na jiné do stejného směru a po dvou kilometrech jsem zpět na trase a po zelené si to stoupám k Bábovce. Dál pokračuji přes Záskalskou na Hořovice. Zde už bych v poledne něco pojedl, ale nenarazil jsem na vhodnou hospodu, a tak pokračuji do Práskoles, kde se na 575. km a 79. kilometrovníku fotím. Ani Práskolesy mi svým pohostinstvím nedaly šanci a hlad dostávám čím dál větší. A taky dostávám nápad, jak si vystřelit ze svých známých, kteří mi u internetu fandí a udělat jim to napínavější: po dojetí do hospody v obci pod hradem Žebrák posílám první klamavou SMS: “Silne mi dochazeji sily. Staropramen a hovezi na cesneku me snad na Zebraku vzkrisi.“
Navzdory SMS se mi jelo až dosud dobře, vychutnávám si dobrou krmi a s humorem poslouchám klevety turistek-seniorek sedících u vedlejšího stolu. Tématem jsou jak jinak nemoce. Přikládám pod kotlík a posílám další depresivní zprávu: „Tak jsem si sednul do nekuracke casti a 5 starejch bab si tady už 20minut povida o nemocech a bolestech: -("
A za chvíli po vyslechnutí dalších odborných rad, jak se vypořádat s problémy, se dělím o poznatky „Boli me strasne nohy a blbne hlava. Podle reci kolem to vypada,ze potrebuji revmatologicke vysetreni a EM40. Jo zkusenosti jsou zkusenosti...“
Na oplátku dostávám radu od Jardy: „:-)! to budou prevleceny sudicky, rychle vocad val, nebo na tebe seslou nejaky prejeti bludnyho korenu a ty budes kolem zebraku a tocniku bloudit do ty doby nez te margl vysvobodi. :-) Hodne stesti pri dojezdu, tady chcije a chcije.“
Následuje několik nabídek na odvoz a konečně přichází obsáhlejší instruktážní zpráva od Igora s radami jak na to: „:D Ses borec!! bacha at se moc nerozsedis.. Ja takhle sednul na kunraticke do hospody a po hodine a pul jsem misto zdravejh noh plnejch energie mel haxny 80ti letyho svihaka a kulhal dalsi hodinu nez jsem to trochu rozesel.. ;) hlava ti blbne bud ze zimy nebo nedostatku cukru.. Nacpi cokinu a ryzi - nemas nejakou energo tyc? Mas odvoz?“
Než bych se dal odvézt, to raději platím a dle rad mažu od těch stařen, které mi předhazují nemoci a komplikace, o kterých jsem do svého již pomalu zralého věku neměl ani tušení.
Za chvilku v pohodě objíždím hrad Žebrák a po příkré stezce se vyškrábu i na Točník,odkud informuji pořadatele: “Machacek checkpoint 80 Na Tocniku jen na chvili, vsechno boli,ale jedu rowfar. Margl jede!!!"
kopec na Točník byl utahovací a kolo se muselo nést
- Se silami na dně a jak na to
Ono tedy zatím opravdu nic moc nebolelo, tělo si za ty tři dny obdivuhodně zvyklo. Přestala bolet chodidla v povolených tretrách, ramena si zvykla na těžší batoh, záda jsem se naučil uvolňovat občasnou jízdou bez držení a světe div se, zvykla si i citlivá zadinka. Přesto je fakt, že s každým kilometrem se kumuluje únava v nohách a už jen málo kopců vyjíždím nějakým dravým stylem, spíše je to všechno takové víc a víc upachtěné. No, ale co bych chtěl po 600 km a jedenáctitisících nastoupaných metrech.
Po Točníku vede trasa až ke Křivoklátu vesměs lesy. A taky přes kopce. Za Roztokami a Křivoklátem a Městečkem následuje další kopec. Tedy spíše tlačící stojka po zelené. V mapě vidím, že by se to dalo objet, ale když už jsem zdolal ledasco, tak nechci švindlovat a tlačím. Po kilometru dotlačím kamenitou stezkou do místa, kam se zprava napojuje obstojná cyklocesta. Psychicky nalomen naskakuji do sedla a snažím se jet. Jenže ouha. Převod mám sice relativně lehký, ale tou tlačbou jsem se fakt odrovnal. Ani ten lehký převod do mírného kopce neutáhnu. S tretrami uvezněnými v pedálech padám na stranu do štěrku a nadávám jak špaček. A opět nahlas a sám sobě. Už se ani nesnažím tlumit samomluvu, jen si uvědomuji, že jsem totálně prošitej. Kolo ještě nějak dotlačím k checkpointu na 608. km Mečná a sednu si pod rozcestník. Během dvou minut doslova sežeru a vypiju všechno, co mi zbývá: bigshock tyče, tatranky, čokoládu a půl litru koly. Vše završuje jediný gel, co jsem si vzal na cestu. Svalím se na záda a čtvrthodiny relaxuji. Poté vstávám a zjišťuji, že tělo mezitím kupodivu zrelaxovalo a jede se mi dál už v pohodě. Prostě mě po 3 dnech a 16 hodiných dostihnul první opravdový hlaďák.
- Finiš do cíle
Dále už to fakt nebylo těžký a jízdu jsem si celkem užíval. Minul jsem Pilský rybník, zdolal stoupání do Nového Strašecí, kde mě zdravili protijedoucí bajkeři a přáli mi úspěšné dojetí. Od Mšeckého Žehroví se už jelo jen po silnici a já zahájil táhlý spurt do cíle. Těch posledních 15 km jsem měl průměrku opravdu nad 30 km/h a euforie ze mě doslova stříkala. Sil dost a dost, počasí jakž takž a do cíle už jen kousek. Poslední půlkilometr ve Slaném jsem si dal ve stoje a do cíle před opuštěný stadion dojíždím s rukama nad hlavou, hubou od ucha k uchu v čase 18:32:44. Můj fórek se však musí vypointovat – na všechny fanoušky rozesílám zprávu “Tak bohuzel koncim. Uz fakt nemuzu a nejde to dal: -("
Navazuji hovor s paníma v recepci ubytovny na zimáku, které jsou již instruovány od mých předchůdců a vědí svoje. „Jste všichni blázni. Hrozní blázni. No tak pojďte do šatny a dejte si sprchu“. Po chvilce ukecávání mně ty dobré duše dovolují osprchovat hadicí ve sprše i mého věrného bajka. S mytím si dávám na čas a užívám si teplou vodu i čisté převlečení. Teprve poté a po přečtení došlých SMS, které mě buď litovaly nebo tlačily do další jízdy, přestávám známé trápit a jdu s barvou ven: „Zastavil me bohuzel cil ;-). 640(+40) km za 3 dny 20 hodin 32 minut a nejaka ta sekunda. Patej flek pro Margl!! Rowfare!!!"
- Doslov
Cestou domů si říkám, že ty paní v recepci měly pravdu. Asi fakt není normální handrovat se někam dnem i nocí několik set kilometrů. Držet se trasy, vedoucí kdejakým nejetelným bordelem jako klíště, přestože tě nikdo nemůže pořádně zkontrolovat. A celou dobu vědět, že vyhraješ tak maximálně putovní cenu, kterou odevzdáš zpět pořadatelům.
Z 52 závodníků dokončilo v limitu (od středy 22 h do pondělí 8 h = 4 dny a 10 h) 17 jezdců, dalších 12 jezdců a jedna bajkerka dojeli po limitu. Poslední z nich cca 3 dny po mě. Dalších 22 bohužel do cíle nedorazilo, ale většina to nejspíš zkusí napřesrok znovu.
sprchu dostal i můj věrný Santík, taky si ji zasloužil za perfektní výkon
To, že normální asi nebudeme, mi potvrdil také báječný afterparty večírek ve Slaném. Ten po pár dnech zorganizovali pořadatelé v místním minipivovaře a vyhlásili výsledky. Vedly se řeči o závodě i životě a byla legrace. Nejvíce jsme se zasmáli vyfocenému pozadí, které pořadatelé navrhovali coby motivační foto dalšího ročníku. Autor a zároveň focená postava snímku objasňoval, že si ten zpruzený a ošoupaný zadek vyfotil aby věděl, zda má šanci závod dokončit. Tak jsme se fakt hodně nasmáli, hlavně tomu, že každý z nás dobře věděl, proč by tam ta fotka neměla chybět. Byla to fakt prdel (ten večírek i fotka).
Ale přece neskončíme takovýmhle přízemním konstatováním. Raději jinak. Už vím, proč to ty lidi zkouší: každý, kdo se o Loudání pokusí, nedejbože i dojede, vyhrává prestiž ostatních a především sebeúctu. Já třeba díky tomu vím, že se dokážu poprat s ledasjakým svízelem a pokud vytrvám, tak mám velkou šanci uspět.
P.S.: Mám i první příklad pozitivního vlivu Loudání. Měsíc po Loudání jsem poprvé odjel v singlkategorii Berounskou 24 hodinovku. Až dosud jsem si na to netroufal a najednou jsem se pral o přední místa. Není to o síle, o tréningu, v dlouhých závodech je na prvním místě hlava a vytrvalost.
P.P.S.: A teď mám další dilema – napřesrok zkusit znovu Loudání, 1000 mil nebo Ironbike? Poradíte?
Pavel Macháček
P.P.P.S.: další díly "loudalových zážitků" najdete tady >>>
P.P.P.P.S.: Začátek přihlašování na Loudání 2013 je v neděli 11.11.2012 v 11:11 hod. na adrese info.loudani@gmail.com.
Limit startujících je tradičně omezen, proto přihlašování probíhá ve smyslu „kdo dřív přijde, ten dřív Loudá,“ přičemž historicky 20 nejúspěšnějších Loudalů má přednostní právo startu.
Historické pořadí k nalezení zde >>>
Start Loudání 2013 je dne 5.6. ve 22:00 hod. Trasa samozřejmě do poslední chvíle tajná.
Veškeré další podrobnosti budou k nalezení na stránkách závodu www.loudani.cz
