Bahno sice zatím nedostalo možnost vysychat, ale i tak to po lesních cestách docela jede. Ze stromů kape, tráva je mokrá, nic neobvyklého. Tisou objíždím po nenápadných stezkách zvěře. Jet podle papírové mapy by fakt nešlo. Gpskou už docela vládnu. Skály jsem vůbec neviděl. Tisou jsem teda objel a hospoda pod Děčínským Sněžníkem je zavřená. Nahoru je to po asfaltu, ale stezkou dolů klopýtali po svejch i nejodvážnější hazardní bikeři.
Kolem Tisé
Vždycky po výraznějším bloudění si umiňuju, že se to už nestane. Někdy mně nebloudění vydrží až do příštího dne. Dnes jsem si je odbyl nad Děčínem. Z cesty pro náklaďáky s kládama jsem nepatřičně odbočil po žluté značce – prudce klesající divoké stezce. Byl jsem už hodně nízko, když jsem si to uvědomil. Kousek jsem se vracel a na příhodném místě to vzal zkratkou direkt hore na trasu – na širokou hladkou tvrdou cestu. Bylo velký štěstí, že jsem na ni dospěl zrovna v místě, kde se uhýbalo z trasy doleva po provizorních šipkách.
Předjíždí mě Tom Vávra, co spal taky na Cínovci. Že si odskočili do Tisé a zrealizovali tam parádně vydatnou snídani. Já od rána zobu jedlý polystyren. Jen tolik, abych se udržel při životě, abych dojel někam ke zdroji. V Děčíně to zřejmě nebude. Pokračujeme po celkom pekném trailu vysoko vysoko nad Labem. Dostihli jsme Tila Arnholda z Německa, kterej mě předjel za Mníškem, načež nám Tom neloyálně ujel. Tilo má batožinu jako kredenc. Není divu, že se mu též vzdaluju.
Stezka nad Labem
Na změně směru ostře doprava jsem to vzal ostřeji než bylo optimální a valil strmě dolů po koňských hlavách mezi chalupama. Když mně to došlo, byl jsem skoro na břehu Labe. Tohle jednoho teda fakt rozladí, obzvlášť při takhle prázdném břichu. To mám z toho, že zapomínám na pravidlo „nic neuspěcháš“. Též nohy od bahna by bylo příjemné omýt. Tož zpátky. Tilo se dostal znovu přede mě. Konečně definitivně sjíždíme do Dolního Žlebu na perfekt hladký asfalt, pomalovaný interesantními ornamenty a s větrem o závod (ve srovnání s dosavadním tempem určitě) fičíme do Hřenska k přívozu.
Hned po přistání na opačném břehu valí Tilo bez zastávky dál. Já hledám, kde bych pojed. Mám chuť na samošku, na hospodu nee. Hřensko je jeden hustej jarmark. Na obchůdky a stánky mají monopol Vietnamci. Hospody jedna přes druhou, ale klasické potraviny až vzadu na korzu – a vede je žena, běloška a češka! Příjemné to překvapení. K dovršení štěstí o našem závodě ví. Filip Degl je její dobrej kámoš a my závodníci máme v jejím krámě slevu. Podle toho, že tu nakupovala hromada 1000-mílařů by jeden soudil, že v Hřensku jinej krámek s potravinama neexistuje. Za domkem je příjemný posezení na zahrádce nad říčkou Kamenicí. Nemá to tu chybu. Dávám velký jogurt, několik typů rohlíků, koblihy, pomeranč, litr mlíka. Cold cafe a vánočka přijdou na řadu ráno. Obědvání rychle uteklo. Nezbejvá než hrnout to dál.
Pohraniční blátivo
Tak dlouho odkládám umytí nožek, až jsem se úplně odchýlil od řeky. Safra. Trasa vede lesem po hladkých tvrdých silničkách. Kdybych nebyl dnes tak mdlej, fičel bych jako rychlík. Mapa říká, že bych měl jet mezi skalami, ale přes les žádné nevidím. Všude je záplava rozkvetlých růžových zvonků. Plevel, ale pěkný (prej je to chráněný náprstník.)
Gpska signalizuje vybité baterky. Po třech dnech provozu. Tahle eTrex Legend HCx fakt žere hodně málo. Nacházím se zrovna u malinkého potůčku. Konečně zbavuju nohy vrstvy bahna.
Jak se vzdaluju od Hřenska, cyklistů výletníků ubývá. Sjíždím k říčce Křinici a konečně vidím skalní stěny a balvany. Všechno nasvědčovalo tomu, že dnes to bude jen po pěkných cestách. Až skoro na dohled vesnice Brtníky ukázala šipka do lesa na šerednou rozbahněnou kamenitou stezku, strmě do kopce vedoucí. Hore nad dědinou táboří parta Němců s koňmi. Taky prima způsob rekreace, ale 1000 mil je lepší.
rychlost postupu – 1,5 kilometru za hodinu
rychlost postupu – 1,5 kilometru za hodinu
A jak se říká, když je nouze nejvyšší – v mým případě jde o prázdno v břuchu – pomoc boží, ve formě příjemné hospody v Brtníkách (na 334.kilometru) nejbližší. Na tamní ovocné knedle nikdy nezapomenu. Pro takové zážitky stojí za to jet 1000 mil.
Dnes je první večer, kdy nehrozí déšť, tak jej (ten večer) trochu natáhnu. Za další vesnicí jménem Kopec jsem vystoupal na rozlehlé prérie. Za soumraku vypadají fakt nedozírně. Intenzivně voní hnůj a močůvka. Ve tmě nevím, v čem šlapu. Občas je potřeba překonat elektrický ohradník. Koukám, kde bych se rozložil. Vpravo smrky... za nepřekonatelným plotem. Další ohradník napříč cesty. Za ním stojí opuštěný obyvatelný hangár. Divím se, že to tady ještě nerozebrali kovošrotisti. Doufám, že nepřijdou zrovna dnes v noci.
- Čtvrtek 5.7.
Rosa jako bejk. Prérie až po obzor. Močůvkový močál jen místy. Ve dne má člověk přehled. Jede se líp. Cesta bezproblémově ubíhá až k Bukové hoře, vysoké pouhých 512 metrů. Po hranici s Německem se trápím k nejsevernějšímu místu Česka, Nordkapu tak zvanému. Mech, borůvčí, lopuch, kapradiny, smrčky, bahno, rašelina, obrovské slizské balvany... rychlost postupu – 1,5 kilometru za hodinu. Kristova noho! Kdo se tudy dral, ten ví, kdo tam nebyl, ty útrapy nepochopí. Počítám, že 1000-mílaři běžci mě brzo doběhnou a předběhnou. Hypnotizuju gpsku, aby ukázala směr k jihu. Pak přijde konec kruťárny. Ty hodiny byly hodně dlouhé, ale každý humus jednou skončí. O pár kilometrů dál mají Němci hranici opevněnou obrovitými balvany, nepochybně proti českým zlodějům. Aby se nedalo projet autem.
Divočina na Nordkappu
S úlevou vjíždím na lesní asfaltečku a brzo zatáčím doprava do lesa po šipkách k Vebrově chatě. Cesta je čím dál skromnější, až si začínám myslet, že je to apríl, že žádná Vébrovka neexistuje... už ju vidím. Obyvatelé jsou velcí sympaťáci. Pivo, cafe, buchta, kupa šunko-fleků, poklábosení je přínosem k všeobecnému rozhledu o stavu na trati. Čelo, teda Zdenek Kříž, Patrik Bartík a Martin Klofanda jsou těsně před check pointem 2 ve Františkově v Jeseníkách, na 820. kilometru. Mají přede mnou teda náskok 450 km. Ty už nedoženu. Probrali jsme i otázku, kam směřuje lidstvo, jestli byl Hitler vůl, prudké bouře minulých dnů a další aktuální problémy.
Předjíždí mě 1000-mílař, který hned první den ulomil přehazovačku. Zkusil zkrátit řetěz a pokračovat na singl-speedu, ale to nefunguje. Moderní rámy mají uchycení zadního kola tak, že to kolo neposuneš dopředu / dozadu, takže řetěz nelze napnout. Musel kvůli opravě sjet až do Chebu (kdybych tušil, že mě čeká něco podobnýho :-()
Od dvanácté se už po celé obloze mračí a hřmí. U Rumburka mě oslovuje cyklista – vedoucí cykloshopu Brabec, že spolupracují s 1000 mílemi, a jestli mám potíže s kolem, můžem to opravit. A já, vůl, nedošlo mně, že tohle je pokyn shůry (můj strážný anděl je fakt dobrej, dokázal to již mnohokrát), že mám vyměnit ohnutou přehazovačku. Teď ju namotám sice jen velmi zřídka, ale sichr je sichr... Říkám, že sice nemůžu zařadit největší pastorek, abych nenamotal přehazku, řetěz se občas zasekne na malým talíři, ale počítám, věřím, že do Františkova dojedu, tak nebudem ztrácet čas opravami. Ojoj, fiktivně se biju do hlavy!!
Suchá stezka se znovu odkládá
A za chvilku se objevila sympatická hospoda s krásnou paní krčmářkou (jak jinak) – jako na zavolanou. A v ní neodolatelné švestkové knedle plus pivo, v dnešním vedru již třetí. Domorodí dědci kvákají blbiny, prostě pohoda. Jednomu se ani nechce se zvedat. Draví komáři a hovada fest otravují, ale repelent jsem vůbec nepoužil. Černá mračna a hřmění se blíží. To na pohodě nepřidá. Začíná pršet. Zalízám pod střechu stodoly a oblékám plášť do deště. Poprchávání po čtvrthodině ustalo. Svlíkám plášť a jedu dál. Otrava, zbytečný zdržení.
Krásná Lípa – na náměstí je husté hemžení. Chlapi v montérkovitých uniformách poklízí všelijaké transparenty a přenosné zábradlí. Asi tu byl cíl etapy toho ženského závodu, co o něm mluvil Rumburčan. Doplňuju zásoby v obchůdku – samozřejmě jej vede Vietnamec – a promptně valím dál. Znovu poprchává, i blesk semtam zaburácí. Bundu do deště jsem si přešil tak, že ju obléknu přes tlumok. Teoreticky bych se v ní měl míň zapařit. V horizontálním lese jedu rovně místo doprava – půlhodina v čudu.
Za Velkým rybníkem s velkým V začínám stoupat na Malý Stožec, jestli to nebylo jinde. Pořád jen decentně poprchává. O půl osmé se udělala tma jako v noci. Žádný přívalový deště neexistujou. Honí se to celý odpoledne a furt nic. Lidi to démonizujou, říkám si a nevzrušeně se ploužím dál, vejš. Prásk – ohlušující rána zároveň s bleskem. Tož todle bylo hodně blízko. Doufám, že se objeví ňáká stříška. Spouští se neskutečný liják. Naštěstí se nacházím ve vodorovném smrkovém lese. Napnout provaz mezi dva stromy a přes něj přehodit igelitovou plachtu. Ukotvení klacíčky do tvaru áčka odkládám, až přestane slejvák.
Jsu propršen skrz naskrz. Dřepím pod igelitem s batůžkem na zádech. Na svlíknutí bundy a následně batohu není prostor. Liják šel ve dvou vlnách. Nemám představu, jak dlouho trval. Tady, ve starém smrkovém lese, tlustá vrstva jehličí vcucne nekonečné množství vody bez hrozby zmočálovitění země. Je teplo, takže ve flanelce, nasáklé vodou, a (teoreticky) nepromokavé bundě jsem ten čas bez pohybu přečkal v pohodě. Mám mokré jen kraťasy a tu flanelku, a samozřejmě ponožky. Ty jsou mokré od startu v Hranicích, a bojím se, že ještě dlouho budou. Hadry z tenkého silonu uschnou okamžitě. V noci dost pršelo, ale nad ránem už svítí měsíc. Takže suchá stezka se znovu odkládá.
- Pátek 6.7.
Každodenní bloudění jsem vyřídil hned po ránu v pralese kolem nádraží Jedlová. Po osmé hodině už očumuju u chaty Luž. Personál se taky začíná hýbat. Bez zastávky projel Jarda Vojta, že v Rumburku měnil komplet zadní kolo. Vybalil jsem polystyren a med, což přilákalo usměvavého číšníka, a že co si dám. Fajn, cafe, a akceptuju i szegedy guláš od včerejška. Rekreanti se dávají do řeči. Vědí o nás. Včera tu projely mraky 1000 majlistů.
Mokrou košili přehodit přes batůžek, aby dobře schla, ale jen po nejbližší mokrou houštinu. Trasa vede placama po německé hranici. Když uvidím patník s červeným vrškem, naskakuje mně husí kůže po celém těle. A jak tak pročítám smsky kamarádů, posílané na centrálu, zdaleka nejsu sám.
Hrádek nad Nisou. Slunce peče, až sálá. Skrz černé brejle nevidím na gpsku – problém.
A bude se hodovat. V samošce kupuju půl melounu, kefír, pivo, koblihy, rohlíky, tvaroh, makový závin... potrava prej musí být pestrá. Pokračuju, mírně se vlníce, mezi lány obilí a kukuřice. Po blátě tady už není ani památky. V lese je to trochu horší.
Před pátou jsu na prvním check pointu
Domeček, pár stanů, cisterna pitné vody, blízko je rybník, kdyby někdo pocítil potřebu mytí. Poklábosit je vždycky fajn. Že pojedu až do Nové Sedlice, jsem si myslel jen první dva dny. Mám to psychicky děsně náročné od prvního momentu. Řetěz se trhal v jednom kuse... to jednoho fakt rozladí a rozhodí. Budu rád, když dojedu do Františkova. Už teď myslím jen na buchty s chemicky zcela nezávadným rybízem ze své zahrady. Jestli mě něco bolí? Jedu rozvážně, tak, abych dojel na konečnou. I zadek je v pohodě, protože nepoužívám kalhoty s vycpaným rozkrokem.
Z článku na webu 1000miles.cz: „za hoďku a půl stačil zkonzumovat flašku Bernarda, vodu, ledovou kávu, chleba s vepřovou konzervou, nektarinky, chleba s pomazánkovým máslem, vafli s marmeládou, pár kousků sušeného masa, talíř vloček s mlékem... Z CP 1 odjel sytý a spokojený. Snad se mu z té směsi neudělalo špatně.“
Jojo, bylo to prima. Doufám, že jsem vám taky udělal radost, že mně chutná. Špatně od žaludku nehrozilo ani v nejmenším. Příjemně překvapilo množství ujetých kilometrů: 473. To znamená, že do cíle poloviční trasy zbývá pouhých 350. Šlapu jemně, abych něco neurval. O to míň se unavím. Přehazka se namotá do výpletu, když to nejmíň čekáš, tak ju odmotám, a jedu dál... ještě 350... To už dám i pod vodou. Do Harrachova je to prej tři a půl hodiny. Říkal Honza Kopka. Jsu zvědavej, za jak dlouho tu cestu zvládnu já.
Žel pocit plného břicha dlouho nevydržel. Je potřeba se před spaním ještě nacpat. Hospoda se vyskytla v Hejnici. Domorodci vypráví o loňské povodni. Makají na opravách a úpravách. „A včera zas. Příval nám odnesl kupy materiálu a poničil rozrobenou práci. Když byla včera, dnes povodeň nebude. Bude zase někde jinde.“ Nevím nevím. Mraky už se stahují a hřmí v jednom kuse.
Lázně Libverda. Koukám, kde by se dalo spočinout. Chtělo by to střechu. Každopádně si nehodlám komplikovat život ňákým penzionem. Jsou jich tu mraky. Stoupám na kopec – skrz dětský tábor... prej jsem měl dole odbočit doprava po žluté. Večerní půlhodinka bloudění, a kempuju v sympatickém smrkovém lese ještě před soumrakem. Obklíčen bouřkami, jsem v klidu vztyčil svůj spolehlivý igelit. Celonoční lijavec, srovnatelný s včerejším, mě tentokrát nezastihl nepřipraveného.
Pokračování příště...
Honza Vlasák
