Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Expedice Libín 2012 - 4. díl

30.10.2012 13:09

O rodišti Jana Husa se dlouho vedly spory, až se nakonec odborná veřejnost shodla na tom, že tímto místem je Husinec. Když městem projíždím, je mi to úplně jedno. Nevím proč, jsem si v hlavě zakódoval, že to z Husince bude až do Prachatic z kopce. Kdo je připraven, není překvapen a já připraven nejsem.

Bookmark and Share

Na táhlé stoupání od Husinecké přehrady čumím jako tele na nová vrata. Stoupání, které je nachystané za Prachaticemi, je však tisíckrát náročnější. Z míry mě ale nevyvádí, s tímhle stoupáním jsem počítal. Libín je s nadmořskou výškou 1095 metrů nad mořem nejvyšší horou šumavského podhůří. A my musíme až na samotný vrchol. Sice sem vede pohodlná asfaltka, ale jet po ní by bylo proti logice Loudání. Téměř čtyři kilometry tlačím kolo pěšky lesem po červené turistické stezce. Hlavně trpělivě, opakuji si pokaždé, když otírám pot z čela, který pálí v očích a hořkne v ústech.

 

Od roku 1883 stojí na vrcholu Libína 27 metrů vysoká zděná rozhledna. Až o ni opřu kolo, budu nejšťastnějším hochem od Bobří řeky. Osm minut před polednem se podařilo. Po brýlích se mi kutálejí hrachy potu a jsem kompletně zralý na vyždímání, helmu nevyjímaje.


Kdo se na Libíně těšil na následující sjezd za odměnu, je zklamán. Do Libínského sedla to celkem jde. Pak je to ale jedna překážka za druhou. Úzká lávka. Vysoké kopřivy. Stezka, vedoucí kamenitým potůčkem. Ohradník pod proudem, křoví, počínající rašeliniště, několik padlých kmenů. Většinu toho tlačím pěšky a jsem nasranej. Ano! Nemá cenu hledat jemnější výraz.


Lidské nálady jsou pomíjivé. Před chvílí vztek. Teď nadšení. „Bicykl je zdrojem zábavy, kde chci, tam sám se zastaví, pak stačí šlápnout na pedál a hned jsem o kousek dál,“ zpívá se v písni skupiny Rangers. Já jedu, ale nikde nestavím. Až ve Strážném, mám hlad.

 

Co máte nejrychlejšího k jídlu?“ Ptám se trošku nervózně servírky na zahrádce. „Gulášovou polévku.“ „A můžu vám ji rovnou zaplatit?“ „Nemůžete. Nevím kolik k ní sníte rohlíků.“ „Sním jeden. Můžu ji zaplatit?“ „Nemůžete, nejste tady sám!“ Vznáší servírka nesmyslný argument. U vedlejšího stolu si zamilovaný německý párek v kožených bundách motorkářů láskyplně líbá vzájemně propletené prsty na rukou a neví o světě. Nikdo další tady není. „Ale jsem tady jedinej, kdo pospíchá!“ Nechci se dát bez boje. Servírka je však neoblomná - nejdříve dojíst, pak platit! Házím do sebe po lopatách horkou polévku, abych to měl rychle za sebou a už byl znovu na trase. Při čekání na zaplacení kontroluji na mobilu došlé zprávy a moc mi to hlava nebere. „Jsi druhej. Tři vzdali. Milan Černý daleko vpředu.“ Druhá zpráva tvrdí opak. „Jsi první. Zatím nikdo další na Libíně.“


Za Strážným mě pohlcuje Šumava. Táhlým stoupáním prakticky pořád nabírám výšku. A slunce pálí. Míjím Žďárecké jezírko. Z pohledu Loudání má velký význam, leží v polovině trasy. Tady u jezírka mám najeto 331 kilometrů. Do cíle zbývá 309. Dokážu to? Cesta stále stoupá. Knížecí pláně. Bučina. Odumřelé pahýly lesa, které před chvíli byly vysoko nade mnou, mě nyní obklopují zleva i zprava. Všude klídek, pohoda. Nic mě nebolí. Jede se krásně. Přistihl jsem se, že se usmívám.

 

Šumava je krásná. Míjím pramen Vltavy. Po pravé ruce se nachází vrchol Černé hory (1315 m.n.m.), moc výškových metrů k vrcholu mi nechybí. Ve sjezdu ztrácím výšku jen proto, abych ji musel znovu nabírat stoupáním na Březník. I když do kopce, jede to skoro samo. Modravský potok si vesele pobublává. Krajina úchvatná. Úplně zapomínám, že bych měl trpět náročností závodu, jenže zrovínka teď je to parádní jízda. Není to tak dlouho, co jsem byl celý nesvůj, kolikátý v pořadí jsem. Teď je mi to úplně jedno. Tahle fantastická paráda za to stojí, i kdybych byl poslední.


Hájovna na Březníku se nachází v nadmořské výšce 1126 metrů a je tím jediným, co tady zbylo z bývalé dřevařské osady Březník neboli Pürstling. Je jedním z kontrolních bodů na trase. Březník s ročním průměrem srážek 1500 mm patří mezi nejdeštivější místa Šumavy. Mně svítí slunce. No není to nádhera? Jestliže sem do kopce mi to jelo samo, odtud z kopce mi to jede úplně samo až do Modravy. V hlavě už mi zase klová myšlenka, kde jsou ostatní soupeři? Je někdo přede mnou? Jsem první? Ať tak či tak, nic s tím neudělám, kdybych zrychlil, moc dlouho bych nevydržel a zvadnul.

Když jedu údolím Roklanského potoka, je vše v pořádku. Když stoupám po svahu Oblíku (1125 m.n.m.), slunce už nesvítí a na obloze se schyluje k bitvě. A mě čeká výšlap na nejvyšší bod celého závodu. Na Poledník s nadmořskou výškou 1315 metrů. Snad nebude pršet. Ne! Pršet bude. Obloha je celá rozdivočelá. Už nějakou dobu za sebou na provázku táhnu mraky barvy dozrálých švestek. V dálce se blýská. To bude nářez.


Na Poledníku, na nejvyšším bodě Loudání, mě dostihla bouřka. K zemi se valí provazy vody, fučí vítr a viditelnost špatná, i když je teprve 17:30 hod. Choulím se v pláštěnce na závětrné straně přístřešku rozhledny a tluču špačky. Rozhledna coby vojenský objekt byla vybudována v době normalizace v roce 1970. Ještěže tak! Bouřka trvá celou hodinu. Mám dost času přečíst si v mobilu došlé zprávy. „Jsi první, na Libíně tři hodiny náskok na Jardu Semíka.“ Konečně rozumná zpráva.


Jízda Šumavou je orientačně nenáročná. Jestli někdo umí nebo neumí číst v mapě, je celkem jedno. Ti orientačně schopnější tady moc času navíc nezískají. Na mysli mám především Jardu. S mapou umí stejně dobře jako Pan Tau s buřinkou. Bouří asi hodinu. Předpokládám, že i Jarda je v téhle slotě někde schován. Jakmile déšť trošku povolí, musím vyrazit.


Dlouhým sjezdem mířím na Prášily. Voda cáká. Blátíčko, proložené jemnými zrnky písku se lepí všude. Přes zapatlané brýle nic nevidím a přes cestu každou chvíli příčná odvodňovací stružka. Jízda žádná slast.

 

Prášily. Mně i mým kolenům je taková zima, až nám z toho drkotají zuby. Zacákané kolo vrže a křupe. Řetěz mě na kolenou prosí, abych ho vyčistil. Jsem promrzlý na kost. Rozhodnutí! I když by se dalo ještě tři hodiny v pohodě jet za světla, dál už nepojedu. Nemám na to. V Prášilech přespím. Jenže sehnat ubytování se nedaří. V penzionu buď mají plno, nebo jim sezóna ještě nezačala. Nikdo mě zkrátka ubytovat nechce. Nedivím se. Jsem zablácený a špinavý. Nesmrdím jako tchoř, smrdím jako skunk! A ta změť zablácených trubek, na kterých se pohybuji, na čistotě nepřidá.


No jasně, zámecká paní vás ubytuje,“ uspěl jsem asi na šestý pokus. Chlápek ukázal na paní, a ta se mě ochotně ujala. Budova z venku vypadá zchátrale, ale uvnitř renovovaný luxus. Nejprve kolo, pak já. Paní vyběhla s kýblem s vodou a začala mi umývat kolo. „Počkejte, já si ho umeju sám.“ „No, tak vám ho aspoň budu držet,“ rozplývá se ochotou zámecká paní. Skutečně budu spát na zámku. Prostorný pokoj, velká vyřezávaná postel. Vypolstrované červeně potažené křeslo vypadá jako královský trůn. Na zdech obrazy starých mistrů a nade dveřmi ukřižovaný Ježíš v životní velikosti.


Zámek v Prášilech nechal v roce 1751 postavit sklář Gattemayer, později byl přestavěn hrabětem Kinským, aby ho v roce 1800 zakoupil kníže Schwarzenberg. V roce 1945 ho stát svěřil do správy armádě a je div, že v rámci totální devastace vydržel až do dnešních dní. Dnes už má novou majitelku, která ho zvolna dává do kupy. Právě díky majitelce, prášilské zámecké paní, tady mohu přespat. Z trasy Loudání jsem dnes odkrojil 169 kilometrů. Do cíle zbývá 260 kiláků.


Ve 20:00 hod. už spím, ale žádná sláva. Spí jenom oči, zbytek těla je vzhůru. Převaluji se ze strany na stranu, nohy rozuzlovávám a zauzlovávám, nevím jak je složit. V hlavě se mi honí myšlenky na závod. Kde je asi teď Jarda Semík? Kde jsou ostatní? Co když bude ráno pršet? Vedle za zdí běží v televizi fotbal. Naši borci na mistrovství Evropy hrají první zápas proti Rusku. Jestli výkřiky „jej, kurva,“ znamenají obdrženou branku, už jsme dostali tři. Jestli Jarda Semík pojede celou noc, určitě mě předjede. Na druhou stranu bude nevyspalý. Když vyrazím brzy ráno, odpočatý ho můžu dohnat. Ale co když bude pršet? „Jej kurva,“ za zdí jsme dostali čtvrtou branku.

 

Pokračování příště...

 

Milan Silný 

Diskusní fórum pro: "Expedice Libín 2012 - 4. díl"

Názor Autor Datum a čas
RE: Expedice Libín 2... Répal 2. 11. 2012, 14:32
RE: Expedice Libín 2... Honza. V. 1. 11. 2012, 09:13

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Žádné odkazy

Reklama

automobiloveDILY24.cz



Tipy pro Vás

Galaxy série
 
SHOCart liga - seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Kolo pro život
 
Phone Maps - Svět doslova na dlani
 
FOR BIKES - veletrh cyklistiky Praha

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu Acepac - bikepacking equipment Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama





Copyright 2007 Cykloserver.cz | | Tel.: (+420) 731 136 014

Design by OVX.cz


Reklama: Praktické láhve na pití botanela ze zdravotně nezávadného plastu