Při lesním sjezdu po zelené turistické stezce z kopce Bábovka (608m.n.m.) se to přímo nabízí. Přemýšlím, kdy jsem naposledy jedl bábovku. A vůbec, kdy jsem jedl naposledy? Jak se tak věnuji úvahám o prázdném žaludku, objevil se na obloze bouřkový mrak. Bude pršet? Bude bouřka? Kdepak. Mrak se zachoval jako hodný pejsek. Přiběhnul, očuchal si mě a odběhnul pryč. Chybělo už jen, aby u toho spokojeně vrtěl ocáskem.
Od rána mám najeto 183 kilometrů. Naposledy jsem jedl v Železné Rudě bagetu k snídani a pak přímo v Pekle uzmutou škvarkovou placku. Klidně už bych se najedl pořádně. Restaurace v Chaloupkách se objevuje jako na zavolání. „Co máte nejrychlejšího?“ „Smažený sýr.“ „Jak dlouho to potrvá?“ „Deset minut.“ „Tak si ho dám a jednu kokakolu prosím.“ Domluva se servírkou je rychlá. Jenomže… Kola je vypitá, deset minut uplynulo. Začínám být nedočkavý. „Za jak dlouho ten smažák bude?“ „Vždyť jsem vám říkala, za deset minut.“ „Aha, tak mi dejte prosím ještě jednu kolu.“ Druhá kola vypitá a smažený sýr pořád nikde. Ztrácím trpělivost. Celé Loudání se ženu jako zběsilý, prostoje počítám na vteřiny a tady kysnu už dvacet minut. Velká chyba.
Trošku si připadám jako na vojně. Spěchej, abys mohl čekat! To byl princip, kterým armáda tehdy fungovala. Asi budu nepříjemný, ale nemám jinou volbu. „Nezlobte se, já už ten sýr nechci! Nemůžu takhle dlouho čekat.“ Jen co jsem domluvil, servírky výraz se změnil. Už před sebou neměla smradlavého upoceného hosta-cyklistu. Teď před ní stál smradlavý upocený host-debil. „O co vám jde? Vždyť už vám ten sýr nesu!“ Kousáním se příliš nezdržuji, sýr do sebe házím téměř vcelku, tatarku si mačkám do úst jako pastu na zuby. Rychle platím. Každá minuta se počítá. Už tady tvrdnu přes půl hodiny. Vyrazil jsem z hospody, ujel sotva dvě stě metrů a přiřítil se cyklista. Přiřítil se Jarda Semík. Asi to tak mělo být. Je 19:38 hodin a do cíle zbývá 76 kilometrů.
Loudání není o vítězství. Vítězem je každý, komu se podaří závod dokončit. Teď mi to ale nejde pod vousy. Když už jsem byl tak dlouho první, nechci o první místo přijít jen tak bez boje. V prudkém stoupání z Mrtníku na Hvozdec se pokouším Jardu odpárat. Úspěch mám jen částečně. V Hořovicích je přišitý zpátky. Ba co víc. Teď jsem já ten, kdo tahá za kratší konec provazu. Jarda nasadil takové tempo, že moje nohy mají plné ruce práce, abych se udržel v háku. Otázkou je, kdo odpadne dřív.
„Nepovolím, i kdybych se měl poblejt,“ promítám si v hlavě krizový závěr závodu. Zběsilost trvá asi šest kilometrů, pak tempo povoluje. Prudké stoupání ze Žebráku k hradu Točník funíme pěšky bok po boku. Jet to nejde. Tady budou určitě tlačit všichni. Náš náskok před nejbližšími pronásledovateli je více než pětihodinový.
Vjíždíme do lesa, začíná se stmívat. Noříme se na úzkou lesní pěšinu a pohlcuje nás tma. Dobrodružství začíná. Do cíle zbývá 56 kilometrů. Nočním lesem letíme vpřed lehkovážností cyklistů, kteří se v nočním lese ještě nikdy nerozbili. Moje čelovka vrhá chabý kužílek světla, sotva vidím na cestu. To Jarda je na noční jízdu vybaven nepoměrně lépe. Když svou čelovku rozsvítí naplno, vrhá takovou zář, že zvířátka utíkají v panice z lesa. Jasná výhoda na jeho straně. Je si toho vědom a přidal na tempu. Jedeme tak rychle, že nestíhám vidět nic, jen tmu a zadní plášť Jardova kola. Na víc nemám čas. Větve, které nevidím, mě mydlí přes ruce. Občas dostanu ze tmy úder do helmy. Nevadí. Kudy projel Jarda, projedu také. Nepovolím! Držím se Jardy, jako Křemílek Vochomůrky. Ozval se kovově tupý úder. Sotva jsem stihnul zabrzdit. Světlo z Jardových řidítek mi míří přímo do obličeje. Kolo leží na zemi, sedlo osiřelo. Pilot byl z kokpitu nedobrovolně katapultován. Došlo mi to hned. Jarda trefil pařez a poroučel se k zemi, do prohlubně vystlané listím. Zvedá se nezraněn, sláva. Jen koleno trochu bolí a noc je pořád stejně temná a zlověstně tichá.
Klesáme k řece Berounce a tempo už rozhodně není zběsilé. Teprve tady pod hradem Křivoklát nastal nevyřčený klid zbraní. Vyprávíme si zážitky z trasy, čekáme na sebe. Jarda mi dokonce svítí na cestu. Nezištná pomoc, díky. Do cíle zbývá necelých 40 kilometrů. Z městečka Městečko tlačíme pěšmo poslední dlouhé stoupání. Díky noční tmě se jeví jako nekonečné, ale není. Všechno jednou někde začíná a končí. I extrémní cyklistický závod Loudání českou krajinou 2012.
V cíli
Do cíle přijíždíme vítězně bok po boku v neděli hodinu a dvanáct minut po půlnoci. Na trase, dlouhé 640 kilometrů s převýšením 16 990 metrů, jsme strávili 75 hodin a 12 minut. Náš náskok v cíli před nejbližšími pronásledovateli se nakonec ukazuje jako celkem luxusních 11 hodin a 6 minut.
Z 52 startujících se do cíle dokázalo probít jen 30 nejodolnějších borců. Nad všemi ostatními letošní trasa zvítězila. Jako poslední závod dokončili Milan Krokker a Kristián Sekeľ ze slovenského Prešova. Na trase strávili o tři dny a 15 hodin víc než my s Jardou. Museli si to trápení užít náramně. „Titul ‚Loudal‘ sa piše pred menom alebo za menom?“ zeptal se v cíli Milan Krokker.
Jarda Semík s putovním pohárem pro vítěze Loudání.
A je to. Je po všem. Jsem v cíli Loudání a bez jediného defektu. Že by vlivem Šamanských výprav? Dokonce jsem si vytvořil osobní rekord. Poslední den závodu jsem z trasy odkrojil na jeden zátah 260 kilometrů. Slušná porce, musím se pochválit. Nikdy před tím jsem tolik nedal.
A je to. Je po všem. Jsem v cíli Loudání. Jaké pocity mě pohltí? Euforie? Stres? Mám smutnit? Mám se radovat? Nějak se to ve mně mísí. Trochu bych se vyspal, vykoupal a až si zadek vydechne, jel bych znovu a dál. Proč? Protože mě Loudání pohltilo. Loudání je bolestivá radost. Loudání jsou hluboké zážitky. Loudání je nezapomenutelné dobrodružství. Loudání je úžasně návyková droga. Loudání je něco, co člověka dokonale naplní. Loudání je nejkrásnější cyklistika, jakou znám.
Milan Silný