Zdejší podvodní hody a poněkud „jiná občerstvovadla“ – to je prostě jasná devíza a plusové body. Proti jarnímu hemžení na Kole pro život je tu sice méně živo, ale vládne pohodová atmosféra a rozhodně nehrozí nějaké větší strkanice.
V poledne se rozjela zaváděcí motorka, za viaduktem byl ostrý start a bezmála 10 km stoupání na hřeben Brd ihned roztáhlo startovní pole. Pro prestižáky tu byla i vrchařská prémie cca na 6. km. Kopec jsem zvládl slušně, v počátku to vypadalo i exkluzivně, ale obstarožní bike, na kterém sedím 3x do roka, se pak začal propadat tam, kam na WTbéčku patřím – do třetí desítky.
Rovinaté pasáže po širokých cestách svádí k jízdě „v háku“ – valí se třicítkou, není čas ztrácet čas, že jo. Rozhoduje se v technice, kde já bývám obvykle marnej. Nicméně náskok z kopce byl dostatečný na to, abych se vytrápil přes proslulé kořeny k bufáči stále na slušné pozici kolem 20.-25. místa. Rozdíly už jsou velké, rozhoduji se dle tradice zastavit (jako první ze startovního pole) na občerstvovačce. Letos žádná zdržovačka, rychlá griotka s jednou nohou na zemi a druhou v pedálu.
Po hodině a pěti minutách vyrážím vstříc dalšímu dobrodružství. Vypečené sjezdíky na listí nejsou mou doménou, takže pouštím Edu z Vela. Kurňa, a toho bych zrovna rád zaříz. Jenže prd, za druhým sjezdem už ho nevidím. Po široké cestě valím tak nějak „aby to moc nebolelo“, čímž mě dojede několik týpků zezadu. To sice nekvituji, ale co se dá dělat – bude to na hraně s časem na bájné 2 hoďky.
Na vymletých kořenech mám co dělat, naštěstí techniky a bahna už moc není. Na cca 31. km přichází úsek pro mě – stoupání. Letos nejsem o mnoho lepší než mí kolegové, i tak asi tři bikery stáhnu zpátky. Poslední asfaltová stojka, a teď valit. Jenže valím valím a najednou mlíko doleva. Váhám, ale jedu. Potkáváme se tři zbloudilci na louce u Haloun. Zanadáváme, intuitivně jedeme přes ves zpátky na trať, což se nám brzy podaří. Uf, sláva.
Nicméně motivace jet zase upadá. Opatrně krouhnu louku, letos je nějaká vyschlá a žádné stopy po pádech. Dál už je to v rychlém sledu, většinou z kopce. Tedy až na krátký asfaltový úsek na Řevničáku. Pak už jen singl k řece, průjezd pod tratí, cesta podle vody, bohužel plná kaluží. V cíli asi 29-té místo, tradice. Bohužel jsem to o minutku zase nestihl pod 2 …
Rychle k mytí kol a pak už jen zajít na domácí specialitky v podobě buřtů, tlačenky, sekané a guláše. K tomu něco ostřejšího, aby se do mě nedala zima. Není nad to, takhle parádně uzavřít bikovou sezónu. Zimní Brdy jsou kultovní a jen doufám, že tradice bude pokračovat! Na závěr jen dodám, že zvítězil Jiří Novák a mezi ženami už tradičně Jitka Škarnitzlová.
Jan Herda
