Česká verze English version
Cykloserver.cz

Aktuality

Milan Silný: Nejsladší kopec ČR

11.2.2013 10:14

Bydlím ve městě, jehož název zní Slaný. Hned za humny se nachází kopec, nesoucí tím pádem název Slánská hora. Dosahuje nadmořské výšky 327 metrů a v minulosti na jejím úpatí vyvěral slaný pramen. Slánskou horu považuji, co do názvu, za neslanější kopec České republiky. Následující otázka se tedy logicky nabízí. Který z kopců je ten nejsladší?

Bookmark and Share

Světovým guru všech sladkých kopců je určitě Pao de Acúcar neboli Cukrová homole. Leží v Brazílii, tyčí se přímo nad pobřežím do nadmořské výšky 390 metrů a je z něj prý až dech beroucí výhled na slavnou pláž Copacabana i zbytek přilehlého města Rio de Janeiro. Ale to je daleká Brazílie. Pro cyklistickou vyjížďku lokalita nevhodná. Jak jsme na tom se sladkými kopci u nás? V zemi, kde byla roku 1843 vyrobena první kostka cukru na světě, se určitě nějaký ten sladký kopec najde. Pátrání netrvalo ani moc dlouho a objevil jsem kopce dva. Jako jsou sladké cukr a med, objevil jsem kopce CUKRák a MEDník. Výhodou je, že leží docela blízko sebe. A tak není nač čekat. Dvoudenní cyklistická výprava na nejsladší kopce České republiky může začít.


V Drahelčicích

  • 22.9.2012, sobota

Léto už je vetchý stařec a podzim ještě bezbranné nemluvně. Zatímco usrkávám horkou kávičku na probuzení, venku prší. Nevím, co snídá Pepé, druhý člen výpravy, ale já do sebe s klidným svědomím tlačím pěkně prorostlý bůček. Nejhorší snídaně je žádná snídaně. V devět hodin je po dešti a my vyrážíme na trasu, sladěni na dálku jako akvabely. Já vyrážím ze Slaného a Pepé z Kamenice, kde bydlí. Sraz jsme si domluvili v Radotíně na lávce přes řeku Berounku. „Kamaráde, v Čechách je řeka Berounka jen jedna, tak doufám, že se nemineme.“ „No jestli ty nejsi moc velkej optimista.“


Les nad Malíkovicemi je od ranního deště promočen do poslední třísky. Přesto je plný houbařících houbařů. Jářku, asi rostou. Důležitá informace. Promočený les bude ještě hrát v našem putování na nejsladší kopec důležitou úlohu, ale o tom až později.


Za Velkou Dobrou vládne okolí plíživý ozón čerstvě pohnojeného pole. „Pane, k princeznám se nečuchá,“ myslím na dva medvídky, kteří se potkali u Kolína, a šlapu se zvýšenou intenzitou, abych už byl odtud pryč. Těším se při tom na kamaráda Pepého, se kterým se přeci potkáme na Berounce u Radotína. Dlouho jsme se neviděli, určitě dobře pokecáme.
Když v Drahelčicích svačím, informační tabule mě informuje (co by také měla dělat jiného, že?) o historii názvu obce. Název vznikl na základě vybírání poplatků za udržování obchodní stezky zdejším pánem Jiřím z Dražé. Němečtí kupci nazvali poplatek „drah.“ A tak již od dob husitských nese obec nezměněný název Drahelčice. Je jednou z mála obcí v ČR, která v podstatě dodnes nezměnila svůj původní název.


Šeď na obloze se začíná trhat a hle, tu a tam začínají nesměle vykukovat modré fleky. Že by se nakonec ještě udělalo hezky? Z Ořechu sjíždím dlouhým klikatým sjezdem do Radotína do údolí řeky Berounky. „A jedem, pané...,“ znovu myslím na dva medvídky od Kolína. Zatímco se kochám na levoboku zajímavě nakrabacenými a navrstvenými skalními útvary, začíná mírně poprchávat. Že by se nakonec ještě neudělalo hezky?


V Radotíně snadno nalézám lávku přes Berounku, jenže Pepé nikde. Jako bych to neříkal. Sakra! Zvoní mobil. Pepé. Asi telepatie. Přijel o něco dříve a teď na mě čeká v Lipenci v restauraci U Járina. Před chvílí poprchávalo, teď pálí slunce. Mraky na obloze se nahánějí mnohem komplikovaněji než my s Pepém. Možná proto, že mraky hospodu neznají, a to i přesto, že mraky lidí do hospody chodí.


Nepodávej ruku ďáblovi, ale tobě ji klidně podám,“ vítáme se s úsměvem od ucha k uchu. „Rozhodl jsem se, že pojedu těžce na lehko,“ stručně mi Pepé oznámil, že stan nechal doma. „Nevadí, když nebude pršet, nezmokneme.“ Jenomže ono pršet zrovna teď začalo. Mám najeto 62 kilometrů a až přestane pršet, pojedeme dál už společně.


Pivo na přivítanou do jedné nohy, pivo na přivítanou do druhé nohy. V restauraci nad vchodem je přibitá bílá cedule s nepřehlédnutelným modročerveným nápisem „Středisko vrcholového pití Lipence.“ Třetí pivo už si raději nedáme, aby tady s námi nechtěli podepsat profesionální smlouvu. Dnes se konají zvěřinové hody, dočítáme se z jídelního lístku. V nabídce mají kance se zelím i se šípkovou. K obědu si poroučíme cyklisticky dietní kančí sekanou a jako sladký zákusek kančí paštičku. S plným žaludkem se uvažuje mnohem lépe.

 

Že šaty dělají člověka, to je pravda odvěká. Zrovna tak je to s názvem výpravy. „Když řekneš výprava na sladký kopce, je to takový nic. Když to ale podáš pěkně anglicky Sweetest Hills, hned to má nádech strašnýho dobrodružství.“


Oblohu jakoby někdo přeťal mačetou ve dví. Levou polovinu pokrývá temný deštivý mrak, který jednou ranou někdo rázně uťal a celá pravá obloha je krásně modrá bez mráčku. Zajímavý úkaz. Navíc mrak je ten, kdo je na ústupu. Ještě chvilku počkáme, pak odložíme teplé vrstvy oblečení a vyletněni opustíme zdejší hospodu naplněnou vůni zvěřiny.


Cukrák

 

Modrá turistická stezka zvolna stoupá lesem. Mezi stromy příjemně probleskují sluneční paprsky. Příjemné babí léto. Náhle modré značení uhýbá prudce vlevo strmě vzhůru. Asi budu tlačit. Pepé pokračuje v jízdě. Tváří se, že chce stoupání vyjet celé. Si asi dělá srandu, nebo co? Jestli jede on, musím jet také. Neříká se tomuhle ješitnost? Kdepak. Tomuhle se říká davové šílenství a vůbec nevadí, že jsme jen dva. Podklad stezky je po dešti kluzký. Občas větev, občas kámen. Brašny se spacákem na zadním nosiči. Řídítka mají chuť tancovat ve vzduchu. Nejlehčí převody v permanenci a plíce příliš malé, abych tohle udýchal. Srdce mi buší tak, že neslyším vlastní myšlenku, přesto se daří. Tři sta metrů strmé jízdy, ale neslézáme. Na konci stoupání čeká cedule se sladkou odměnou. Cukrák. Jsme na vrcholu nejsladšího kopce České republiky. Nadmořská výška 411 metrů. Se zpožděním se na čele objevují první krůpěje potu. Až se mi uklidní tep a ruce přestanou klepat do rytmu srdečního tamtamu, pořídím vrcholové foto.


Na vrcholu stojí moderně vyhlížející technická dominanta, televizní vysílač Cukrák. Trošku mi připomíná startující kosmickou raketu. Stavba vysílače byla zahájena už v roce 1959 a dokončení trvalo dva roky. Výška věže je necelých 195 metrů. Je tak vyšší než tři Petřínské rozhledny nad sebou. Zajímavostí je i její originální ekologické vytápění. Používá se totiž odpadní teplo ze zařízení, která jsou uvnitř věže nainstalována.


Lesním sjezdem plným louží opouštíme Cukrák, který se dříve jmenoval Kopanina. Nové jméno prý vzniklo díky nedalekému Zbraslavskému cukrovaru. Opouštíme Cukrák, nejsladší kopec České republiky a nabíráme směr Medník, nejsladší kopec České republiky. Vrchol Medníku je o pět metrů výš, než je vrchol Cukrák, proto Medník bude tím sladším. Co do sladkosti, se totiž počítá každý výškový metr.


V Jílovišti

 

V Jílovišti mají asi posvícení. Silnice uzavřená a neprůjezdná. Hlava na hlavě. „Kudy to objedeme?“ Ptám se nahlas. „Nikudy to neobjíždějte! To projedete,“ rozhodl za nás pořadatel v hasičské uniformě. Do jámy lvové nás tak poslal ten, který měl dohlížet, aby se do ní nikdo nedostal. A my jsme poslechli a vjeli do toho posvícenského mumraje. Barevné balónky zvolna stoupají k obloze. Hudba hlasitě hraje, sem tam falešný tón. „A ty se ptáš, co já?“ Vznáší se nad parketem dotaz zpěvačky. Helenka Vondráčková to určitě není. Opatrně se proplétáme mezi tanečními páry přímo přes parket. Parketem je zdejší silnička.


Úspěšně hledáme cyklostezku do Měchenic a skotačivým lesním sjezdem klesáme do údolí řeky Vltavy. Ochlazuje se. Na zahrádce před hospodou drkotáme zuby. Vevnitř u výčepu bude lépe. Griluje se selátko, obsluha příjemná, teplo také. A ta vůně! Zvolna začíná příprava na nocleh pod širou oblohou. Kupujeme klobásky a chléb, abychom si večer mohli opéct na ohni. Na záchodě odmotáváme tři metry toaletního papíru, abychom měli na podpal. Když opouštíme vyhřátou hospodu, selátko už začíná vonět téměř nesmírně. Jednomu se až sbíhají sliny, a určitě to není Pavlovův reflex. Venku už vládne regulérní tma. Kulíme si to rovinou podél Vltavy do Davle. „Tak co, kde si usteleme?“ „Nevím, ale pod most spát nejdu, to se raději rozprodám na orgány.“ „Neboj, pod mostem spát nebudeme. Znám jedno takový místečko na kraji lesa.“ „Já vím, nejvíc dáš tomu, komu dáš naději. Stejně bude v noci kosa jako prase.“


Stoupáme silničkou směrem na Petrov, a i když je zima, pot se začíná formovat do krůpějí. Čelovka se pohybuje do rytmu šlapání a červená blikačka bliká nedůtklivým stereotypem. „Co se mého rýče týče, nejraději se s ním hrabu v písku,“ notuje si Pepé do tmy. Míří na jisto za Petrov na jakousi motokrosovou dráhu situovanou na okraj lesa. „Tady si uděláme oheň a v lese pak přespíme.“ Je noc, jsme nedaleko vrcholu Chlomek, nadmořská výška jen 365 metrů, přesto zima jako v Tatrách. Opíráme kola o strom a doslova zakopáváme o hromádku nařezaného dříví. Trošku podezřívám Pepého, že si je tady předem připravil, ale je stejně překvapený jako já. Štěstí nám přeje, ale vyhráno není. Máme připravené dříví, máme zapalovač, máme tři metry toaleťáku na podpal, máme klobásky, máme provizorní opékadla. Nemáme však to nejdůležitější. Chybí nám oheň. Jak všichni víme, dopoledne pršelo. Les vlhký, dříví nacucané. Není šance ho zapálit. Lezeme v lese skoro po čtyřech a v kuželu čelovky trpělivě hledáme nejslabší větvičky a suché listí. Ruce se třesou zimou.


Nocležiště

 

S citlivostí chirurgů využívajících nejmodernější nanotechnologie přikládáme na hořící zapalovač kousky toaleťáku, listí i slabé větvičky. „Jak začnou větvičky praskat, máme vyhráno.“ Opatrně do plamínku foukáme, aby se chytil. Jen trpělivě. „Žádný praskání neslyším, zato mám plný oči kouře.“ Oheň ne a ne vzplát. Toaleťák není dobrým materiálem na podpal, vůbec nehoří. Během několika pokusů jsme zdělali všechen, celé tři metry. Zkoušíme podpalovat suché listí. Už už to vypadá, ale nakonec plamínek zhasne. Zklamání. Slovy klasika „Je to marný, je to marný, je to marný!“ Jenže nejsme klasici. „Do prdele, my to snad nedokážeme!“ Tak dlouho podpalujeme, až se plastové součástky roztekly a zapalovač se stal nepoužitelným. Pepé vytahuje těžší kalibr. Zapalovač Zippo, americkou benzínovou klasiku. Výrobce poskytuje celoživotní záruku. Ani při odhození zapáleného zapalovače na zem plamen neuhasne. Tato vychytávka si získala velkou oblibu. Dokonce byla využívána i americkými vojáky ve válce ve Vietnamu, kdy byly hořící zapalovače využívány na vypalování vietnamských vesnic. Jenže nic naplat. My nejsme američtí vojáci, naše ohniště není vietnamská vesnice a dříví je pořád vlhké. Oheň ne a ne vzplát.

 

Dokončení příště...

 

Milan Silný

Diskusní fórum pro: "Milan Silný: Nejsladší kopec ČR"

Názor Autor Datum a čas
V diskuzi zatím není vložen žádný příspěvek.

Fotogalerie

Žádné fotogalerie

Odkazy

Žádné odkazy

Reklama

Pro nejlevnější
cestovní pojištění online
Vám doporučujeme navštívit ePojisteni.cz.




Tipy pro Vás

Kolo pro život
 
Phone Maps - Svět doslova na dlani
 
nic
 
nic2
 
FOR BIKES 2014 - veletrh cyklistiky Praha
 
SHOCart liga . seriál MTBO závodů pro veřejnost
 
Galaxy série 2013
 
Locus - nejlepší mobilní aplikace s mapami SHOCart

Vyhrajte s námi

Partneři

SHOCart - outdoorové mapy všeho druhu FOR BIKES Praha - jarní festival cyklistiky Kolo pro život Česká Mountainbiková Asociace Rychlebské stezky Cyklisté vítáni - síť certifikovaných zařízení pro cyklisty Černí koně - paracycling team

Najdi tip na výlet

v turistické oblasti
podle průchozího místa
podle typu aktivity

Kalendář

Novinky z knihovny

Reklama



Anketa

Kolo věším na hřebík












Copyright 2007 Cykloserver.cz | | Tel.: (+420) 731 136 014

Design by OVX.cz