Jenže Pepé je neumdlévající optimista. „Cokoliv si lidská mysl dokáže představit, a čemu dokáže uvěřit, toho lze dosáhnout,“ napsal americký spisovatel Napoleon Hill. A Pepé je snad Hillovo jednovaječné dvojče. Jeho snaha je až nakažlivá. A tak zapalujeme a zapalujeme, až jsou větvičky a listí úplně suché. Je třeba něco obětovat. Vyndávám z brašen nepotřebné mapové listy. Je to přeci papír. Pepé si vzpomněl. Má v brašnách i sirky. Přichází finále. Máme jen jeden pokus. Jeden poslední pokus! Úhledně muchláme papír, tenoulinké větvičky a suché lístky na hromádku. „Nechci tě nijak stresovat, ale jestli škrtneš špatně, v noci zmrzeneme a už si nikdy neškrtneme.“ Pepé podpaluje celou krabičku sirek naráz. Na mžik se rozjasnilo. Musí to vyjít. Jestli ne, v noci omrzneme. Jedná se o sekundy. S mateřskou láskou přikládáme na plamínek suché lístky. Opatrně, jeden za druhým. Oči slzí od kouře. Lístky se kroutí. Přikládáme první větvičku. Plamínek nehasne. Plamínek hasne. Ne! Plamínek nehasne. Kouř škrábe v krku. Větvičky praskají. Máme vyhráno!Vlhké klacíky syčí, odpařující se voda bublá, mravenečkové nemají kam uniknout. Ohýnek plápolá čím dál víc. Můžeme přiložit větve o síle lidské ruky. Sláva! Podařilo se!
Připravuje se večeře
Plamínek jsme s mateřskou láskou vypiplali z miminka až do metr a půl vysokého hromotluka. Je teplo, odkládáme rukavice, čepice, rozepínáme bundy. Ještě nařezat klobásky a můžeme opékat. Jak málo stačí člověku ke štěstí. Plameny tancují, podívaná lepší než v televizi. Obloha plná ledových hvězd. Pršet nebude. Do spacáků lezeme hodinu a půl po půlnoci. V nohách 84 cyklistických kilometrů. „Tak dobrou kamaráde. V noci určitě pršet nebude, maximálně nasněží.“
- 23.9.2012, neděle
Ze spacáků vylézáme až v devět ráno, ale opatrně. Je zima jako v ruském filmu, navíc černobílém. „Vy jste spali pod širákem? A to jste nezmrzli? Vždyť byly jen dva stupně,“ podivuje se chlápek venčící svého pejsánka. „Neběhej v tý trávě, budeš špinavej jak koule hoven,“ okřikuje ho na dálku.
Balíme spacáky a máme celkem krásné panoramatické výhledy na krajinu. Naproti za Petrovem se zvedá kopec s názvem Ďábel. Dosahuje nadmořské výšky 398 metrů. Prý se jedná o geometrický střed Čech. Z vrcholu je to na hranice s Moravou, Polskem, Německem a Rakouskem stejně, 105 kilometrů. Že bychom si tam zajeli? Kdepak, dnes ne! Medník čeká. Alespoň máme námět na příští tematickou výpravu. Na Ďábel, nejcentrálnější kopec Čech, se vydáme někdy jindy. Vrchol se najde snadno, nedaleko něj se nachází hlavní vodojem Posázavského vodovodu.
V Petrově
Mrznouce ve sjezdu, klesáme k další řece, Sázavě. Za lávkou jsou Pikovice, v Pikovicích cukrárna, v cukrárně teplo. Ohřejeme se. Pepé pojal pobyt v cukrárně tématicky. „Jedeme na Medník, tak si objednám medovník.“ Než dopijeme ranní kávičku, bere si nás do parády majitel cukrárny pan Krištůfek. Jeho monolog je velmi zajímavý. Návštěva cukrárny se tak protahuje na hodinu a půl. Vypráví, jak to v Pikovicích bylo kdysi.
„Když sem za války přišli Němci, zalíbilo se jim tady. Všechny domy zabavili a udělali si tady z toho vojenský prostor. Domy zabavili, ale podle tehdy platných zákonů je zaplatili. A co je důležité, byli tady několik let a domy nezničili. Na konci války sem vtrhli Rusové. Byli tady čtrnáct dní a všechno zdemolovali. Vytrhali ze zdí všechnu elektriku, kabely, zásuvky a odvezli sebou domů, i když nevím, k čemu jim to v Rusku v těch jejich zemljankách bylo? Taky chtěli udělat přehlídku na počest "dobití" vojenského prostoru. Jenže neměli z čeho postavit tribunu pro ty své generály. Tak ze všech domů vyrvali dveře, schody a všechno dřevo, aby z toho tu tribunu stloukli. Sebrali taky záclony, závěsy, aby ji měli čím ozdobit. Po válce v roce 1961 nám cukrárnu zase zabavili komunisti, ale na rozdíl od Němců ji ani nezaplatili. Tak tedy nevím, za koho jsme se měli lépe?“
Když se monolog chýlil ke konci, objevila se na scéně paní Krištůfková. „Nevěřte mu ani slovo, je to takový Baron Prášil.“ Pak se zahleděla na mě. „Vy sem jezdíte pravidelně, že?“ „Kdepak, jsem tady prvně v životě.“ „Tak jste nějak mediálně známý? Neznám vás z televize?“ „Né! On má jen tak univerzální obličej,“ vložil se do rozhovoru Pepé, právě dojedl poslední sousto medovníku. Vzhůru na Medník!
Medník
Od cukrárny v Pikovicích už jen nabíráme výšku. Chvíli asfalt, chvíli dlažba, polní cesta, lesní cesta. Les nás pohltil. Pořád vzhůru. Orientačně nenáročné. A jsme na vrcholu. Ale né! Něco je špatně. Na vrcholu Medníku by měla být kamenná mohyla, tady je jen trouchnivějící myslivecký posed. Jasná známka toho, že na Medníku určitě nejsme. Díváme se do mapy. Proč jsme to neudělali už dřív? Mapa nelže. Jsme na vrcholu Chlum, nadmořská výška 447 metrů. Politováníhodný omyl. Takže zpět, znovu a lépe. Naštěstí vrchol Medníku není daleko. Snažíme se v sedlech vyjet až na vrchol, ale listí podkluzuje. Nosič na zadním kole je jako koule na noze. Poslední metry tlačíme. Nevadí, ve 13:00 jsme na vrcholu. Skutečně, kamenná mohyla nechybí.
Medník dosahuje nadmořské výšky 416 metrů a významně ční nad údolím řeky Sázavy. V jeho okolí je nadprůměrná koncentrace trampů a trampských osad. O Medníku se zmiňuje třeba Jan Werich v písni Babička Mary, asi proto, že Jiří Voskovec měl nedaleko chatu. Je také častým námětem písní Honzy a Františka Nedvědů. A to je jasná věc. „Folkoví bratři Nedvědi, kde na Medníku med, vědí.“ Kopec je chráněn jako národní přírodní památka. Jedná se o jedinou lokalitu v Česku, kde roste ohrožená rostlina kandík psí zub. A krom toho je Medník nejsladším kopce České republiky. A to všechno do sebe krásně zapadá. Když někdo jí hodně sladké, může ho z toho bolet zub. Když někoho bolí zub, může trpět jako pes. A jestliže někdo trpí jako pes, není dalek toho, aby na záchodě udělal malý, ale opravdu docela malý kandík.
A znovu klesáme do údolí, vítá nás Vltava. Ze Štěchovic do Zbraslavi nás čeká 18 kilometrů dlouhá, cyklistiky nezáživná záležitost. Vpravo svodidla, za nimi poklidná Vltava. Vlevo silnice a jedno auto za druhým. Těžkým převodům začíná být horko a řetěz se jich nemůže nabažit. Stále po rovině, stále vpřed. Bacha na auta. Nudu střídá odporný zápach. Policejní auto zaparkované těsně u vody a prostor obehnán širokou policejní páskou. Zrovna z vody loví utopeného. Podle puchu už patrně uzrál.
V protisměru potkáváme poměrně dost osamoceně jedoucích silničních cyklistů. Co je sem láká, vzdor hustotě provozu? Na téhle rovině jim kilometry musí naskakovat samy.
Ve Zbraslavi na křižovatce motorkář položil svého miláčka k zemi. Sám naštěstí vstává nezraněn. Sundává helmu a klube se z něj žena motorkářka.
V údolí Vltavy
V restauraci Škoda lásky si dopřáváme rozlučkový oběd. Odtud už pojedeme každý sám. Přestože máme dnes najeto jen 30 kilometrů, všechno mě bolí. Nevědomky jsem zabrousil na dámský záchod, kde mě vyplašila postarší paní. Naštěstí se moc nepolekala, náčiní už jsem měl uklizené. Asi blbnu z únavy.
„Až objevíš nějaký další interesantní kopec, dej vědět, rád se přidám.“ Loučíme se a vyrážíme k domovu. Výprava na nejsladší kopce České republiky se blíží ke konci. Přede mnou posledních šedesát kilometrů jízdy. Slunce hřeje. Spěchám, abych to domů stihnul za světla. Jakmile slunce sleze z oblohy, rázně se ochladí. Nemá cenu si to dělat jednodušší, když si to můžu udělat složitější. Stačí jedno chybné odbočení a velmi podrobně se seznamuji s golfovým hřištěm mezi Zbraslaví, Lipencem a Radotínem. Při jízdě domů si hraju na vteřiny, a teď si tady dávám pětikilometrový bloudivý okruh mezi jamkami úplně zbytečně. No co, Odysseus při cestě domů bloudil deset let. V porovnání s ním, jsem na tom ještě dobře.
Stoupání od Vltavy mám dávno za sebou. Žádný kopec už mě nečeká. Svaly fungují. Slunce svítí, díky tomu je psychika ve výborné kondici. Troufám si i na dobré skutky. V Unhošti na přechodu dávám přednost stařence dávno po přechodu.
V 18:38 jsem dorazil domů, Pepé už je tam dávno. Od rána v nohách 90 kilometrů. Výprava na Cukrák a Medník, nejsladší kopce České republiky, je úspěšnou minulostí. V celkovém součtu byla dlouhá 174 sladkých kilometrů. Výčet sladkostí tím ale nekončí. Po návratu domů jsem se dozvěděl, že v katastru obce Nikolčice na Břeclavsku se nachází kopec, kterému se říká Cukrmandle. „Naleznete ho nad Nikolčicemi směrem na Kurdějov. V blízkosti vrcholu se nachází Smírčí kříž,“ dozvěděl jsem se od samotného nikolčického starosty, pana Hrouzka. Výborně! Beru do ruky telefon a volám Pepému. Výprava na nejsladší kopec ještě není u konce. Cukrmandle čeká na sladké cyklistické pocucání.
Není čas na oslavy, Cukrmandle čeká
Milan Silný
