Nicméně časy se mění a čím dál tím víc tíhnu právě k běžkám a vzhledem k letošní opravdu dlouhé sezóně byl přechod ke kolu na VIPrahlu opravdu bolestivý. Ještě v den závodu jsem zoufale běhal po bytě a hledal nějaké hadry na kolo, nejen na sebe, ale také, abych ho oprášil! Všude se válely jen věci na bežky, ve kterých jsem byl ještě 14 dní nazad lítat na Fichtelbergu. Nakonec jsem zchrastil trenky na Enduro, bundu jsem vyžebral od parťáka. Pro formu jsem rozpatlal trochu másla na kazetu (olej jsem nenašel ani u nářadí ani v kuchyni) a nakonec se mi podařilo s ní i poměrně slušně zatočit. Paráda! Sezóna může začít, jsem ready.
VIPrahlo odstartovalo celý seriál závodu Shocart ligy, a to ve velkém stylu. Říkal jsem si, že přece když jsem toho letos tolik naběžkoval, tak mi to na kole snad taky pojede. Už první výjezd ze Štěchovic na Medník mi ukázal, ze budu nějakou dobu potřebovat postranní kolečka a motorek. Nastěstí jsme se s parťákem hned na začátku shodli, že si chceme hlavně zabajkovat, a tudíž silnice je pasé, pokud to nebude opravdu nutné. Naše postupová trasa a bohužel i konečný bodový zisk tomu plně odpovídají. Jak se dá Viprahlo zajet nejlépe je vidno z trasy zvolené vítězi (Martin Štěňha a Tomáš Bezouška z teamu Partner Elit) >>>
Naše trasa vymetla ty nejhezčí výhledy, nejendurovějšíí sjezdy a nejvražednější výšlapy. Jak moc jsme si ty singlíky po modré a zelené turistické značce užili, je vidět i z fotek. To, že jsme v okolí Tetína (kontrola 7), minimálně 40 minut tlačili kola do kopce jsem raději nedokumentoval. Stejně tak můj kyselej xicht ve výjezdu k lihovaru k článku raději nepřikládám. Jak poznamenal Blacky z vítězně smíšené dvojice, je to ten typ kopce, který člověku utrhe nohy, ať už je to na začátku závodu nebo na konci. Koneckonců tahle poslední kontrola rozhodla, že jsme nakonec udolali naše pronásledovatele, se kterými jsme se potkávali na spoustě kontrol, kdy oni přijížděli čistí po silnici a my jsme se obvykle vynořili z nějakého hrozného marastu a s šíleným šklebem jsme plivali všudypřítomné bahno.
Původně jsem myslel, že jsme jim nastoleným tempem „odešli“ již při tlačení ke kontrole na kopci Máj, ale stáhli nás, když jsme se fotili u sjezdu podél potoka! Sakra! Přístě žádné focení.
K jednoznačně nejhezčím zážitkům patří výhledy na soutok Sázavy s Vltavou, most na Živohošti nebo přečerpávací elektrárna. A samozřejmě nesmím zapomenout na cílového Ferdinanda a klobásku. Suma sumárum, povedená akce to byla. Počasí se sice moc nepředvedlo, ale zážitek jsme si tím zkazit nenechali.
Jindra Volný
P. S.: tento mail mi poslal kolega :
Dobry den Jindrichu,
doneslo se mi, ze krome prace s kladivem a majzlikem planujete o vikendu drsne sportovni vykony. Rad bych Vas vcas varoval, ted, pokud dojde na orientacni zavody, je zde jiste uskali. Pravdepodobne je Vam znamo, ze ukolem je vsechny kontroly najit, nektere probehnout (pokud sily staci), avsak, kontroly zustavaji na miste a sbiraji je az na konci organisatori. Cilem zavodu neni, prekvapive, kontroly vysbirat, prukaz nalezu kontroly se deje jinym zpusobem. Na tuto zvyklost nas pri vysokoskolskem sportovnim tydnu, ktery jsem byl nucen povinne absolovat v dobe vysokoskolskeho studia, tlustym hlasem upozornili organisatori az pote, co jim prvni stastna dvojice predavala v cili vertel lampionu, ze dalsi porci jeste prinesou. Organisatori pak odchytavali zbyle soutezici dvojice po celem lese.
