První zprávy byly téměř tragické, jako že to mám za pár a rozhodně již nikdy nesednu na kolo. Hlava to brala těžce, jelikož letos jsem měl najetou již krásnou desítku a jezdilo se mi opravdu skvěle. Trvalo mi asi týden, abych dal za pravdu doktorům. Při pokusu nasednout na kolo jsem šel rovnou do kytek a vyválel se v nejbližším záhonu. Bolesti totiž nejen že byly nesnesitelné, ale občas jsem nekontrolovatelně padal i za chůze. Záda se zkroutila ve všech možných úhlech a mě čekala na podzim Tour de CT a rezonance. V této situaci mi zbyl jediný přirozený pohyb a psychická opora: lehotrojkolka, kterou jsem koupil tatínkovi právě kvůli rehabilitaci se zády.
Raději ještě upozorním na to, že tento článek není reklama a je to pouhá má zkušenost. Rozhodně jsem byl v běžném životě téměř nepoužitelný, Erbenova Polednice by byla proti mně atletka ztepilé postavy. Tři měsíce mi trvalo, než jsem mohl chodit ve vzpřímené poloze a ne pod úhlem v pase 30 stupňů. A tak napříč varování doktorů, že mohu ochrnout, jsem pokoušel osud. Pokud jsem se chtěl na chvíli narovnat, sedl jsem na lehotrojkolku, a když jsem se vrátil z výletu, zůstal jsem i tři čtyři hodiny narovnaný a bez bolesti. Samozřejmě doktoři i fyzioterapeut z toho neměli pražádnou radost, i když po měsících byli ochotni přiznat nějaký pozitivní vliv lehotrojkolky.
Důležité bylo, abych si pro výlety vybíral úseky z rovným asfaltem a nejlépe cyklostezky. Naštěstí okolí Valmezu v tomto ohledu je naprosto dokonalé. Postupně jsem se osměloval i na horské etapy, jako třeba na Pustevny, a propadal kouzlu sjezdů na třech kolech. Jízdní vlastnosti tohoto stroje jsou prostě úžasné a blahodárné na psychiku. Člověk propadá euforii a stává se z něj malé dítě. K dispozici je 30 převodů na LX, rychlost je obdobná jako na kole, možná o 10% pomalejší, ale záleží na profilu trasy.
Valivý odpor trojstopého vozidla vyvažuje nižní odpor vzduchu a bezvadně se jezdí v háku za cyklisty. Na lehotrojkolce ovšem navíc sedíte v křesle a neustále máte i za jízdy dojem, že by bodl pohárek něčeho dobrého, nebo pivko. Rozdíly jsou samozřejmě ve výjezdech kopců, respektive pokud se mění profil tratě. Chybí zde klasické nástupy ze sedla, na druhou stranu se člověk může pořádně zapřít do křesla a šlapat v přirozenější poloze. Vhodné je mít také SPD, nohy se lépe drží pedálů.
Existují i mínusy. Ve městě sice máte neuvěřitelnou akceleraci, ovšem viditelnost akčního lehotrojkolisty v městském provozu není nejlepší. Reflexní vlaječky sice dosahují výšky dvou metrů, nicméně řidiči nejsou na podobná vozítka zvyklí. Vlaječky mají navíc konstrukční rychlost do 50 km/h a zatím jsem nenašel materiál, který by zvládal 70 kilometrové rychlosti. Na kruhových objezdech jsem nejednou zastavil provoz zcela, jelikož i řidiči „na hlavní“ dávali přednost tomu ubohému invalidovi u země.
Zmínil-li sem 70-kilometrovou rychlost, můj rekord je zatím 72 km/h a asi nebudu dál pokoušet osud. Ve větších rychlostech v případě najetí na nerovnost se začínají dít akční věci. Nicméně sedmdesátečka na pěkném asfaltě přináší příjemnou dávku adrenalinu. Nejkrásnější zážitek ale přinášejí serpentiny. Průjezd zatáčky po dvou kolech nebo se zablokovaným kolem ve vnitřní straně zatáčky je pohlazením po duši lehobajkera.
Za tři měsíce jsem po malých dávkách najezdil asi 1 200 kilometrů. Nejčastěji jsem si dával jen malé, lehce kopcovité vyjížďky do 30 kilometrů v rychlostním průměru od 20 do 30 km za hodinu dle profilu trati. Prudké výjezdy se mi šlapou lépe než na kole, nicméně je důležitý kvalitní a suchý asfalt, jinak zadní kolo podkluzuje. Nejsmělejší byl asi půldenní stokilometrový výlet s převýšením 1300 metrů, ale v dobré fyzické kondici není problém dvojnásobek. Rozhodně to chce malý trénink. Využití svalů je jiné a nejvíc se zapotí kupodivu svaly hýžďové.
Největší radost mi udělala možnost zapojit si za lehotrojkolku dětský vozík. Dítě mám v zrcátku krásně pod kontrolou a vozík se tahá pohodlněji než za kolem. Zastavit i s vozíkem lze prakticky kdekoliv, není třeba hledat místo na opření kola. Na léto již plánujeme čundr s tím, že si zapůjčíme další stroje.
Tolik ve stručnosti mé postřehy. Píši nyní s odstupem pěti měsíců a záda dělají pokroky (dle fyzioterapeuta velké, dle mého mírné), jako že plavou, lezou po stěně, jedou na válcích a zvednou již skoro 10 kilo. Mám za sebou i pár výletů na bajku po asfaltě a už se zatraceně těším na jaro na pořádné tripy. Lehotrojkolka bude ovšem vždy krásná renesanční záležitost na pohodové projížďky.
Tonda Liebel