Hned za Vilshofenem narážím ale na údajně novou cestu se jménem Wolfachweg – tedy cesta kolem Vlčího potoka, dík často propagovanému Ilon protectu mi to ani nepřipadá legrační ani případné a jedu asi 15 km podle krásného potůčku, skoro říčky. Ve zmíněném Ortenburgu mi ale cesta vypadá končit, asi jsem měla víc hledat, narážím na okresku směrem Bad Griesbach a pak jsem chvíli dost nešťastná, protože mám slunce v zádech, což rozhodně není dobře. Nakonec se nějak vymotávám u obce Haarbach (kde jsem ovšem mohla být mnohem dřív) a nacházím cedulku s cyklocestou na ten Bad Griesbach. Jede ovšem po té silnici, po které bych jela stejně, a když kousek před tím městem odbočuje do golfového hřiště, nebudí to moji důvěru a pokračuju po silnici, přes pár kopců, což je trening na zítra (tu „spojovací cestu“ už nikdy nepotkám).
Bad Griesbach jsou zřejmě thermolázně, pokračuju z nich po silnici k poslední řece v programu, jmenuje se Rott. Rottalweg – tedy cestu údolím Rottu - skutečně u obce Karpfham potkávám, pár km po ní jedu – řeku ale nevidět, jsou to zase hlavně rozvitá ramena a laguny – směr Pocking. Objevuje se přepychová cedulka se spojením na cesty při Innu, vrhám se na ně, volím cestu přes Bad Füssing a nenapravitelně ji u jakéhosi koupaliště ztrácím.
Vytoužená odbočka k Innu
Lázně nacházím a jimi se promotávám, konečně nacházím i silnici směrem na most přes Inn, sklízím na ní nevlídné pohledy řidičů, protože paralelně vede cyklocesta (dělám asi i přestupek proti bavorským předpisům), konečně to nějak napravuji, najíždím na most, přejíždím Inn a jsem v Obernbergu, od něhož je můj nocleh nedaleko. Najela jsem jen něco přes 60 km, ale zmatků bylo dost – aspoň budu odpočatá na zítra. Při procházce mezi cílovým pivkem a večeří jsem si ovšem sedla na jakousi lavičku určenou k pozorování ptactva u Innu (já teda osobně viděla pár labutí a slyšela žáby) a skoro jsem tam usnula – asi mám dost….
Pozorovatelna u Innu
- Den devátý a závěrečný, 8.9.
Při snídani mi pension Salletmeier předvádí, proč je široko daleko známý skvělou domácí kuchyní, i zavařenina je mimořádná. Obloha je proti minulým dnům trošku změněná – předpověď slibující příchod hluboké níže ostatně byla důvodem, že jsem se otočila po návštěvě Řezna tak rasantně zpět k jihu – tak doufám, že mi nebude horko a jedu při Innu směr Braunau, poslední kilometry na šotolině.
Cesta při Innu včetně typického povrchu
Po cca 8i km narážím na cyklocestu R6, která se jmenuje Römerweg a jede ve dvou větvích směrem na Wels a Attersee. Je zřejmě nová, výborně značená, s odpočivadly, na nichž nechybí mapa a historické poznámky a stará se mi o nádherný den.
Mapka trasy je na každé ceduli
Když posléze vidím kilometráž, jeví se mi to na Attersee kolem 80 km, pak to mám do Gmundenu ještě 22, vše vypadá proveditelně, a to se ještě pokusím od St. Georgenu nějak šikovně odbočit na Seewalchen (jeden z ne moc šťastných nápadů).
Ale teď je dopoledne, a R6 jde nesmírně příjemně při říčce Ache do krajin, které jsou mi povědomé. Projíždím městečko Altheim (taky jsem poprvé myslela, že je to domov důchodců) a podél toho Achu do Waldzellu. V těchto místech vidím, jak zběsilou cestu do Obernbergu i zpět z Braunau jsem si naprojektovala před dvěma léty – na jednom místě křižuji a poznávám silnici, po níž jsem se tenkrát ze Solnohradska vyhrabávala, později narážím na zmínku o farmě Andrease Goldsbergera, dnes velmi aktivního kolem sportování mládeže a masového sportu.
Ache jakožto poslední vodstvo
Trasa té R6 vede ovšem spoustou těch venkovských zásobovacích cest, které člověk z mapy nevyčte. Za Waldzellem otáčí k jihu a pokračuje po silničce do Frankenmarktu (pozor, neplést s Frankenburgem, ten je o kousek severovýchodněji) přes skutečně výživný kopec. Samozřejmě kolo vedu, předjíždí mne ne moc mladý manželský pár – znova je udýchané dostihuji nahoře na zlomu, vyjíždějí se mnou, paní se zřejmě sjezdu bojí, tak se ztrácí vzadu, jedu (občas padesátkou) za pánem a vidím jak terénní zlomy, kde on musí šlapat, projíždím na účet váhy zavazadla – fysikální zákony fungují. Dvojici ztrácím u nějaké restaurace, kde pán zřejmě na partnerku čeká – a já už jsem jen zvědavá na ten Frankenmarkt, respektive na cestu dál.
Vždy jsem viděla, že toto místo by bylo ideální na cestu k severu, neuměla jsem ale najít rozumné cesty od Attersee. Kromě toho si uvědomuji, že kdybych jela tuto cestu někdy obráceně, mám všechny kopce koncentrovány mezi 25. a 40. km – velmi dobrá zpráva.
Ve Frankenmarktu jsem v 15.00, za sebou kilometrů 60, domů něco kolem 40, vše se zdá být pod kontrolou.
Frankenmarkt
A pak je vše jasné, cestu jsem jen s mapou najít prostě nemohla, cyklocesta používá soukromou lesní cestu s tabulí zakazující pohyb v noci a já nevím co ještě, ale ač šotolinovou, nesmírně příjemnou, jedu pořád v sedle, vděčná za každý nabraný výškový metr a ujetý kilometr. Hory – nejspíš ty kolem Mondsee – se ukazovaly už před Frankenmarktem, tady se po vyjetí z lesa objevuje i charakteristická silueta Traunsteinu, blíží se St. Georgen – a o průzkumu bojem, který jsem podnikla v následujících minutách a hodinách s dovolením pomlčím a doporučím každému, kdo by podobnou trasu jel, držet se té R6 až do obce Attersee a pak pokračovat podle břehu jezera.
Dopravní značka na silnici, kde začala serie chyb a zmatků
Můj postup lze nazvat ztrátou koncentrace – výsledkem je, že není závěrečná fotka, protože skoro celých cca 25 km ze Seewalchenu (za normálních okolností jeden z mých oblíbených výletů) jsem jela po tmě, značně nervosní z toho, že vpředu mám LED lampu, která myslím neodpovídá zdejším předpisům, a stopku mi krylo zavazadlo, tak jsem ji taky dost nestandartně připla na jeho kapsu. Navíc je tam cyklocesta v posledních letech přeložena způsobem, který shledávám hezčím než to bylo původně, je ale o kus delší a zrovna v těchto dnech byla použita jako objížďka při nějaké stavbě kanalisace – když jsem v podjezdu pod dálničním přivaděčem potkala dva turistické autobusy, bylo myslím nadšení oboustranné. Ale stejně jsem byla stále spokojenější, zase se povedlo báječné toulání světem. Na počítači bylo nakonec 115 km, celé to bylo něco kolem 650 – nic zvláštního, ale bez nejmenších obtíží, důvod ke spokojenosti by tu snad byl.
- Pár slov na závěr
Tak za prvé inventura řek a toků: Traun – Ischl – Atterbach (tak se snad jmenoval ten přítok v Salzburgu) – Salzach – Inn – Dunaj – Vils – Isar – Wolfach – Rott – Ache, a to jsem určitě na nějaký potok zapomněla – nikoli nejhorší. Přitom podle všech těch vod už kvetly pozdně letní kytičky, mezi nimi pupálka, kterou mi kdysi jako oblíbenou ukazoval na své chalupě jeden z nejlepších celoživotních kamarádů mého táty. Proplétání jejich životních cest, tátovy klidnější, pouze vroubené ústrky se strany mocipánů, jeho naopak velmi dramatické a provázené tragediemi rodinnými i světonázorovými by vydalo na román, já si jen s úsměvem vzpomenu, jak mi při jedné návštěvě v době, kdy se zrovna množství hmotných statků obou kamarádů dramaticky lišilo, pan doktor podstrčil stovku jako „mimořádné stipendium“ a zase oceňuju, jak tohle šlapání do pedálů přináší čas na hezké vzpomínání.
Pupálka
V obou zemích, kterými jsem se potulovala, byla v průběhu volební kampaň, asi taky proto se mi tolik nelíbil ten průjezd Passau, což je jinak velice krásné město, ale bylo zcela pokryto volebními plakáty. Zajímavé na tom bylo, že v Německu (kde se ovšem v politické struktuře vyznám na rozdíl od Rakouska minimálně) jsem neviděla jediný plakát obviňující, zlehčující či zesměšňující soupeře, zato ale některé velmi zvláštní požadavky malých stran. Snad nejzajímavější byl pro mne požadavek na samostatné Bavorsko – nemohla jsem nevzpomenout na povzdech paní Olgy Havlové kolem aktivity Moravanů, když se dělilo Československo „my snad budeme žít v té Evropě rozděleni na kmeny“. Tady v Rakousku je předvolební atmosféra té naší podobnější, viz třeba heslo „kdo jednou kradl, toho už nevolíme“ na plakátech Zelených či výkřiky „černorudá koalice zradila tuto zemi“ od Svobodných.
A snad ještě srovnání cyklostezek v jednotlivých zemích – tak asi nejlépe značené byly tady v Hornorakousku, zejména ta nová R6. V Německu to záleželo na tom, jak důležitá ta cesta byla, ty hlavní podle Dunaje či Isaru byly bezchybné, různé spojky na tom byly hůře, zejména ve městech se často ztrácely. Na těch velkých se pohybovalo nesmírné množství cykloturistů, víc jsem viděla snad jen kdysi v Burgenlandu v oblasti Nesiderského jezera, takže mnohdy protijedoucí skupiny pomáhaly i v orientaci. V Německu ale skoro nebyly k vidění E-biky, na cestě jsem neviděla snad žádný, v hotelové garáži snad jeden, určitě ne organisovanou skupinu, ne že by mi chyběly. A bezkonkurenčně nejhorší bylo značení ve spolkové zemi Salzburg – přechod hranic s Hornorakouskem byl v tomto směru okamžitě vidět.
A když už jsem prozrazovala ty ceny ubytování – tak celý výlet mě přišel na cca 400 €, při čemž jsem se nijak neomezovala. Snad trochu v jídle, nemám už tradičně při té větší námaze chuť k jídlu, takže jsem nejméně jedno jídlo denně řešila trvanlivým salámem a houskou potažmo sušenkami. V láhvi jsem vozila od počátku jen vodu, protože boj s houbami a plísněmi mě fakt nebaví – a víc než minulá léta jsem pila pivo, doufám že to není propagace alkoholismu, ale Radler (pivo s ovocnou šťávou) mi totálně nechutná. Faktem je, že se nikdy neobjevily ani náznaky křečí, ani za jízdy ani v noci. Ostatně to všechno vyzkoušejte, vzhůru na kola!
J.E.Klimpely
