BIG River track překvapivě nevede údolím žádné řeky. Začíná a končí v městečku Reefton a prvních 30 km si připadáte jako u Kolína. To se brzo změní, ale zatím silnička vede loukou, rovina, kam až oko dohlédne, slunce do vás pere co to dá a hrubé pláště horských kol se těžkopádně posunují dopředu po asfaltu.
Občas vaše oči zachytí domek, opuštěnou farmu. Ticho, že by i Tichonov záviděl. Dveře zeleného dřevěného domku jsou pootevřené a na nich je obří pavučina. Bázlivě vstupujete dovnitř, abyste zjistili, že toto je bývalá škola pro děti osadníků. V době největší slávy tu byla vesnice a sem chodilo kolem 40-ti dětí. V roce 1951 už to byly jen 4 ratolesti uhlíře pana Bannana, který tu zůstal jako poslední. Školu si místní vystavěli sami, i s bytem pro učitelku missis Thomson. Zachována je díky dětem, které sem chodily, dnes žijí většinou v Americe, ale zaplatily její rekonstrukci. Z piety k poslednímu osadníkovi svačíme banán.
Pár kilometrů do kopce a stanete ohromeni impozantním panoramatem náhorní planiny s dvoutisícovkami (tedy horami, ne bankovkami) v pozadí. To je Waiuta. Torzo zlatokopeckého města s tajuplnou atmosférou. Nevidíte jedinou obydlenou budovu, jedinou osobu, a přesto cítíte, že jsou všude... stovky horníků – hrají fotbal na místním hřišti, jdou si pro dopis na místní poštu, hrají karty v barácích pro nezadané. Jedná se o druhé nejvydatnější naleziště na Zélandu, vytěženo zde bylo tři čtvrtě milionu uncí zlata, které by dnes mělo cenu asi 460 milionů dolarů. V roce 1951, tedy po 46-ti letech usilovné těžby za pomocí koní, krumpáčů a dlouhých podzemních chodeb vyztužených dřevem, se těžba stala neekonomická, doly byly zrušeny a z oblasti se postupně vytratil život.
Tak, jako kdysi zažívali místní horníci v dolech, i vy máte v příštích kilometrech zažít očistec – ten pravý adrenalin pro naprosté masochisty. „Skvělý, je tu konečně terén!“ volám zepředu a sjíždím na singletrail. Mírně stoupající vrstevnicovka je zarostlá měkkoučkým mechem, do kterého se kola boří celých 20 cm a příčně přes ni hopsáte přes kluzké kořeny. Z kopce na vás občas jemně prší vodopády zdejších potůčků a všude kolem nás je neproniknutelný prales. Jede to pomalu a těžko, jako když v elektrokole dochází baterka. Když už to opravdu neutáhnu, slézám z kola. V tom okamžiku proti nám jedou Francouzi, co s námi bydlí v kempu a koukají na mne jako by říkali „copak, copak, už nemůžeš chudinko!?“ Povídám něco o technické náročnosti. „Za chvíli jste na kopci a pak už je to o hodně lepší,“ povzbuzují nás. Co myslíte, jak to tam vypadalo?
Na kopci obrovská euforie – jedete dolů korytem potoka s velkými šutry, ale je to sjízdné! Nadšení nezná mezí, jenže – pak se to zlomí a po stejných šutrech makáte zase do kopce, znovu do kopce a zase do kopce. Po pár hodinách už jenom zoufale tlačíte kola, přestali jste už vnímat krásu přírody. Zdá se to nekonečné, nemluvíte, snažíte se přežít (více o trase si můžete přečíst na těchto stránkách, kde najdete hodně podrobností).
Odměna je sladká. Po 13-ti kilometrech a několika hodinách přichází krásný vrcholový úsek po rovině, mezi močály na náhorní plošině. „Panéééé, pojďte si hrát!“ aneb potkali se u Kolína se opakuje, tentokrát o 1000 výškových metrů výš. Slunce kouzlí překrásné světelné podmínky.
Přijíždíte k chalupě BIG RIVER hut. Je tu 20 míst ke spaní včetně matrací a topení, pokud tu chcete spát, koupíte si sleepenku (tiket na spaní za 15 dolárků). V okolí jsou zrekonstruované zbytky zlaté éry dolování zlata, všechny budovy atd. jsou volně přístupné. Vyplatí se zde zůstat na noc a strávit den objevování flory a pamětihodností. Na každém kousku je otevřený vchod do štoly – prolézat je můžete na vlastní nebezpečí. Do kempu už je to odsud už jenom 25 km obtížným kamenitým, bahnitým terénem s prudkými kopci. Tak vzhůru do toho a je to vaše!
Fakta na závěr: nocování v místních boudách v přírodě si zaslouží podrobnější popis. Po celém Zélandu na každém zajímavém i nezajímavém místě jsou rozmístěny boudy. Deparment of conservation, něco jako naše Ministerstvo životního prostředí, jich spravuje 950 po celé zemi. Ty jsou vždy odemčené a vždy v nich najdete postel s matrací. Stačí jen přijít, zabrat postel a můžete přespat. Vyhledat si je můžete zde >>. Vybavení záleží na typu boudy viz. níže. Ve všech typech se ale počítá s tím, že si s sebou přinesete spacák, jídlo, pití, nádobí, ručník. Na půjčení tu nic není. Spí se v jedné místnosti s ostatními příchozími. Kromě typů A a B viz. níže u ostatních platí, že kdo dřív přijde, ten má postel. Nikdy se nám nestalo, že by na někoho nezbyla.
U placených chalup si předtím, než vyrazíte na trasu, zakoupíte v jakémkoliv infocentru huttickets, které vypadají jako vstupenky do divadla. Když přijdete do chaty, vyplníte na lístek 2 krát své jméno a datum. 1 část odtrhnete a vhodíte do schránky v chatě. Druhou máte u sebe a pro případ, že by přišla kontrola, se jím prokazujete. Kontrolu jsme nikdy v chatách nepotkali. Peníze je zakázáno do schránek vhazovat kvůli potencionálním krádežím.
Typy chat:
A) Nejluxusnější najdete na Great walks. Ty mají správce, v naprosté většině případů vyžadují rezervace dopředu a jsou drahé, kolem 1000,-Kč za osobu a noc.
B) O trochu méně luxusní a levnější jsou Serviced huts, ale v podstatě jsou hodně podobné těm prvním. Cena za noc kolem 300,-Kč.
C) Standard huts - bouda s matracemi, vodou ze střechy tekoucí z kohoutku a kamínky na dřevo, které po využití doplníte. Za noc zaplatíte necelou 100,- Kč.
D) Basic huts/bivvies - v podstatě 4 stěny a střecha + matrace, někdy kamínka. Ty jsou zadarmo.
Markéta Štefková
