Je tedy lehce po půlnoci z pátku na sobotu a vedle v pokoji pochrupuje Semish. Dle propozic máme za sebou asi 460 km (já už mám díky občasným kufrům samozřejmě natočenou „pětibábu“) a do cíle zbývá asi 160 km, což by teoreticky měla být malina. Ve skutečnosti to bude pěkný oříšek.
Po čtyřech hodinách spánku vstáváme. Sice mi to nedělá problémy, ale než rozlepím oči, Semish jako zkušený bojovník už odjíždí. Než vykonám své všechny ranní rituály, bude už asi ve Vrchlabí. Ještě před východem slunce sedím v sedle a pln ranního optimismu vyrážím do Černého dolu, kde poprvé uvidíme cíl. Odtud nás čeká Krkonošský okroužek v délce 134 km s převýšením, které si netroufám odhadnout.
Ráno ve Vrchlabí - Semish s prstem v mapě vypadá dnes odhodlaně.
Na prvních kilometrech ještě před východem sluníčka potkávám výstavní laň. Stojí těsně vedle cesty a dívá se mi stejně překvapeně do očí jako já jí. Šlápnu raději do pedálu, přeci jenom zvíře je to velké a co kdyby starý jelen byl žárlivec. I když do Černého dolu vesměs klesáme, utkám se i s několika poctivými stoupáními. Ještě před Vrchlabím docvaknu Semishe. Přemýšlím, kolik lidí nás v noci mohlo stáhnout a jak se nám asi daří. Nad Vrchlabím svítá a já hned zapomínám na závodní ambice. Opět se kochám. Jsem unešený Loudáním, Krkonošemi, životem…
Do Černého dolu přijíždím před sedmou akorát na ranní čaj. Dle instrukcí vejdu do chaty a vychutnávám si úžasné zázemí, které prý nebývá na Loudání zvykem. Jedu Loudání poprvé a zrovna chytnu dobrej ročník. Vařím si čaj a brzy vstává Libča, Tepex a Milča a srdečně mě vítají. Dovídám se, že jsem třetí, což mě dost vyráží dech. Dojel Semish. Nejsem tedy třetí sám… Tělem cloumá obrovská chuť poprat se dnes o třetí místo. Když vidím, jak Semish sleduje trofej pro vítěze, mám dojem, že by se popral i o první místo. Je na ní již 3x zvěčněný a s Milčou Silným jsou nejúspěšnějšími Loudaly. Ten výraz, kdy se dívá na trofej vítězů, jsem naštěstí zvěčnil. Stojí to za to.
Semish hypnotizuje cenu pro vítěze
Ale dobře všichni víme, že Martin se Štěpánem letos předvádí úžasný výkon. Je to i strhující zážitek pro diváky na netu. Ty dva už ani jeden z nás nedožene. Štěpán postupně stahoval tříhodinový náskok z pátečního rána až do sobotní noci, kdy se s Martinem po půlnoci potkali a nad ránem ho setřásl. Až do cíle jeli za sebou ale s minimálním rozdílem a jen dílem náhody se na posledním úseku nikde neviděli.
Rozhodně já zatím sedím se Semishem v Černém dolu. Sundáváme z kola přebytečnou zátěž a připravujeme se na poslední okruh. Jdu do boje. Tentokrát vyrážím rychleji já. Po dvou dnech a dvou nocích začínám opět závodit. Pokud si dobře pamatujete, závodil jsem ještě první noc s nevalnými úspěchy. I dnes se záhy dostaví podobné výsledky. Trvalo mi asi dva kilometry stoupání z Černého dolu, než jsem konečně na Loudání tělo zavařil. Cítím, že sil není nazbyt a začíná bolet koleno. Na konci stoupání přichází opravdu silná bolest a koleno nejde skoro ohnout. Pajdám vedle kola. Musí na mě být úžasný pohled, protože pravou nohu doslova za sebou tahám. Očičkem se ohlížím, jestli za mnou není Semish.
Cesta zatím kolísá mezi 700 a 1000 metry nad mořem. Nahoře se přeci jen kolínko rozjede, ale není to úplně ono. Ve Strážném najdu otevřený obchod a dokupuji tradiční Jesenky. Sobotní ráno v místním obchodě je přímo Hrabalovské, jen v Kersku je všude rovina a zde jsem ztracen mezi kopci. Ještě jednou vyšlápnu do 1000 metrů a do Špindlu letím jako střela. Naprosto zbytečně zde ztrácím 15 minut, protože se zeptám na cestu nějakého ňoumy a jedu samozřejmě do pryč. Při vracečce v Labském dole se potkávám se Semishem. Mám na něho asi 10 minut, ale já rozhodně musím ještě svačit. Mám pořádnou krizovku. Tlačím, co v batohu najdu. Všechno si rozhrabu a systém a pořádek, který jsem si jinak po dobu Loudání udržoval, je pryč. Při vyhazování obalů od jídla vyhodím také brzdové desky. To přirozeně zjistím až na Špindlerově boudě.
První vede cesta na boudu Medvědí. Ze dvou a půl kilometru určitě dva kilometry tlačím kolo po panelovce a vláčím za sebou pravou nohu. A to jsem si ráno samolibě myslel, jak v kopcích Semishovi ukážu. Ohlížím se. Semish zatím nikde. Snažím se pajdat rychleji. Za Medvědí boudou přichází kousek vrstevnice po obrovských kamenech a já konečně pořádně využiji „celopéro“. Další stoupání na Špindlerovku je jedno velké trápení. Na asfaltu se snažím jet. Bolí to moc. Promítám si scénky z Pulp Fiction. Často jdu ze sedla a nechávám odlehčit svému pozadí. V jednu chvíli zcela jasně slyším, jak se Bruce Wilis ptá Negra ve sklepě po známe scéně: „Jak se cítíš?“...
Okolo oběda usedám na zahrádku plnou německých a holandských turistů a obsluha lehce nedůvěřivě na mě zírá. Když ovšem zmíním, že jedu Loudání, přístup se okamžitě mění a už mám před sebou guláš se šesti a další dobroty. Vyprávějí mi zážitky, jak se tu po půlnoci naháněl Martin se Štěpánem a jaké měli „halušky“. Martin se údajně dožadoval, ať z té zahrádky vyženou ty růžové igráčky, co jsou všude kolem. Rozhodně kluci díky, obsluha byla díky vám rychlá a bezproblémová. Dal jsem se zde docela dohromady a mile mě překvapilo, že ani během oběda mě Semish nedohnal.
Do Polska jsem velmi dobře psychicky připraven ze svých dřívějších výletů. Nebyl jsem přímo tady, ale zkušenosti v jiných částech Polska byly vždy výživné. Mělo by mě čekat: špatné značení, šílené cesty z náhodně poskládaných velkých balvanů, chyby v mapách. Jak říkal Martin v cíli: zelená je žlutá, žlutá modrá a sever je na jihu. Nicméně mě osobně nakonec Polsko velmi mile překvapilo. Po sjezdu na asfaltu s neskutečnými dírami přišla orientačně záludná křižovatka na modrou cykloznačku. Do Karpacze už pak nebyl problém se dostat. Nepříjemně překvapil jen teplotní rozdíl, kdy jsem se zřítil 700 výškových metrů ze Špindlerovky a Karpacz byl vypečený na nějakých 35 stupňů. Následoval orientačně záludný „šnek“, kde mi chviličku trvalo pochopit, co je cesta úbočím a následný výjezd na Pomezní boudy jsem v pohodě psychicky ustál, jelikož přišla klasicky polská balvanitá cesta, kterou jsem dlouho očekával.
Pohled z Jelenky dolů. Tohle jsem vyjel?
Nahoře doplňuji tekutiny a vzhůru na Jelenku. Vracečka zde má 4,5 km vzhůru a to samé zpět. Nenacházím teď to správné slovo, jak bych popsal stoupání na Jelenku v odpolední výhni. Nahoře přichází úleva. Sjíždím dolů a jsem zvědav na náskok na Semishe. Jelikož ho nepotkávám, je jasné, že mám minimálně 45 minut. Nechci ovšem stahovat kalhoty, když brod (Černý důl) je ještě daleko. Přesně 50 km.
Na cestě se dostaví ještě jedna velká krize. Kopec je férový soupeř a nevadí mi. Ve Velké Úpě si ovšem objednám presso a dostanu nějakou rozpustnou žbrundu z Lídlu. Nedovedete si představit mé zoufalství. Já mám rád kávu! Jestli mě někdy napadlo, že bych Loudání jel pouze jednou a naposled, bylo to právě teď u kávy. Vydrželo mi to ale jen hodinku. Jasně, že v listopadu budu s digitálním časem čekat na 11:11:11 u PC, abych se opět přihlásil. Z Velké Úpy odevzdaně pěšky kráčím lesní cestou vzhůru. Chci snad od tebe, živote, tolik? Jedno presíčko? Sebelítost mi vydrží asi na půlku stoupání na Černou horu. Vše pak rozptýlí poslední Jesenka. Večer asi budu kadit bílou čokoládu.
Ve vzduchu už voní cíl. Vím, že mám náskok, a tak fotím panorámata. Sněžku jsme dnes viděli ze všech stran a kupodivu se mně ty výhledy neomrzely. Kousek stoupání na Vendlovku už mi nevadí a začínám propadat neskutečné euforii. Závěr nás zavede ještě kousánek do lesa.
Pohled na Sněžku - uzavírám 136 km dlouhý okruh okolo naší královny hor
Je 19:33. Krásná chata vedle krásné hospody se spoustou plzeňského a božím steakem. Je tu Štěpán, Martin – nejrychlejší letošní loudalové, a taky Libča, Milča, Tpx, jejich holky i cizí holky a další, bez kterých by neexistovalo Loudání. Sedíme v hospodě. Všechny spojuje Loudání obrovským poutem. Asi 618 kilometry (já mám ďábelských 666 km). Organizátoři s námi sedí jako rodiče, kteří pro své děti nachystali úžasnou hru. Mají radost, že my máme radost. Každý si vyprávíme střípky z trasy. Nevím, jestli vnímáme obsah vět, radost je všudypřítomná. Za dvě hoďky přijíždí Semish. Gratulace, vyprávění a zase ta radost. Přijela i Kamča Matoušová, partnerka Štěpána. První žena. Jen musí ještě dorazit Krkonošský okroužek. V noci pár statečných loudalů bojuje o dosažení limitu. Ten letos krutě stanovili vítězové. Šlo o navýšení o 30% k nejrychlejšímu času. Jde samozřejmě o psychologickou hranici, důležité je dojet kdykoliv.
V noci to stihlo ještě 6 loudalů. Leží teď různě rozložení v kuchyni. Ráno vstávám po čtvrté, abych vyrazil na vlak do Pardubic. Sleduji, jak někteří sladce pochrupují, jiní nepřítomně směřují svůj zrak do stropu. Když odjíždím, v cíli se zjeví minutu před vypršením limitu Honza Vaculík, Radek Láska a Petr Šimek. Kluci moc nemluví, ale jasně jim rozumím a chápu. Tak ahoj!
Letošní zázemí s chatou v cíli bylo třešničkou na Loudání.
Loudání je u konce. Alespoň pro mě. Stavím za ranního kuropění v Dvoře Králové a pak v bufetu v Jaroměři. Jsem stále mimo, tedy NA CESTĚ. Myslím na všechny, kteří statečně bojují na trati. Fenomén Honza Vlasák s Jiřkou Lípovou ve středu ráno uzavřou listinu úspěšných Loudalů 2014. Snad ve vás mé osobní postřehy z Loudání vyvolaly krásné hluboké vzpomínky. A pokud jste na startu nestáli, třeba jsem ve vás zasel semínko pokušení příště na startu stát.
Tonda Liebel
