Kola se naložily do batožinového vagonu, což se ukázalo jako zásadní problém. Indie je velká země a cíl cesty byl daleko. Když po 20 hodinách zastavili v Gorakhmpůru (nebo tak nějak) a vystoupili z vlaku, nic nenasvědčovalo tomu, že nastanou komplikace. Karel čekal, až Halba vyloží kola a Zdenál se staral o baťohy. Toto je autentický záznam jejich vyprávění. Zapnul jsem nahrávadlo o chvilku později:
„...už jsme to tak dělali dřív, nic zlého netuše, že jsme dojeli do té stanice, kde jsme měli vystupovat, asi 800 kilometrů od Dillí, jako, a šli jsme normálně... jako, že... já jsem byl vylosován, že jako vynosím všechny bágle, to bylo 12 kusů báglů, že vynesu na peron, jo... a voni, že pudou vyložit kola, a pak, že je teda ve dvou jako dovezou tři kola. Vůbec jsme v tom neviděli žádné problém. Je to domluvený, tak ti dají tam kola, a vodjedeš, jo. Takže já jsem vyházel ty věci na perón, a čekám 5 minut, 10 minut – nic, voni furt nejdou. Si říkám, kurva kde jsou? A najednou, vole, nikde nic, voni nešli, já jsem tam čekal - a vlak se rozjíždí, ale rychle! A teďka co? 12 kusů báglů tady, já su na to sám, a teďka, jak to tam dostanu? Z každýho vokna čučel Ind nebo dva, dveře všechny votevřený, ale plný lidí... Jak to tam nahážeš, jo? Jaksi se mně podařilo nějak to tam naházet, něco dveřma, něco voknama, a naskočil jsem. A vtom voni přiběhli a naskočili taky, jo ty vole. A co teď jako...“
Karel líčí svoje pocity, když vidí, že vlak se rozjíždí: “Kamarádi nikde, kola nikde, batožina nikde, tak já si tady sednu a zapálím si. Prostě, jakoby... mně to bylo úplně jedno! Hehehe... naprostá beznaděj... to je úplně jasný. Prostě mně to bylo absolutně jedno, říkám... tak. Prostě do mě vstoupil klid, a uvidíme. A najednou slyším - Karle, naskoč!“
(hurónský smích)
“Vlak už valil padesátkou vokolo něho, vole!“
„Schůdky do vagonu metr nad terénem! To by měli vidět naši hendikepovaní. Aby si nevymejšleli extrabuřty!“
(další salva smíchu)
„Já jsem šel jakoby naproti tomu perónu!“
„Vlak zatím zvyšoval rychlost, my v tranzu, nešťastní...“
„...a najednou, ten vlak jako přibrzdil... dovopravdy. Nevím proč, jako co, a ten vlak přibrzdil. Tak já jsem jako naskočil.“
„To byl pětset metrů dlouhej vlak, jako jo...“
„Nejnižší schůdek od vagonu ve výši očí!“
„To minimálně! To... já si myslím, že minimálně kilometr ten vlak měl. Prostě to, ale v ten moment, jak se ten vlak rozjížděl...“
„...řízení osudu...“
„...jsem si říkal ty voe, jak je to možný? Byli jsme domluvení, že tam mám prostě přijít, že vytáhnem ty kola ne... všechno domluvený, a já tam přijdu, a najednou vlak se rozjíždí.“
„Kurňa já jsem neměl vůbec nic, jenom ty válce!“ (cigarety, pozn. překl.)
(hahahahahaha)
„Peníze, doklady, všechno ve vlaku... jo...“
„Tady si sednu, zapálím si a pak se uvidí... a najednou slyším, Karle, naskoč! Tak jsem naskočil.“
(ohlušující řehot)
„Pak sme konečně lapli toho průvodčího, toho v bílý košili, pěkný ne... (Karel pantomimicky předvádí, jak ho Zdenál lapl pod krkem): já tě zabiju, když nezastavíš ten vlak!“ (smích)
„Von byl takové maličké, ale vazál jo... a prý, kde je další zastávka? Další zastávka je asi za hodinu a půl, za dvě... Jako jo, tak jsme si šupajdili indickou krajinou. Domluvili jsme se s tím průvodčím, že teda to nějak zajistí. Průvodčí šel s nama, poponášeli jsme ho každej za jednu ruku, aby necukl, a spolíhali jsme se, že bez toho průvodčího ten vlak nevodjede, že von musí zahvízdat, nebo něco ukázat, jenže jsme zapomněli, že v každým vagóně byl jeden průvodčí, takže jeden průvodčí, žádnej průvodčí. Stáli jsme tam u toho batožinovýho vagónu i s tím průvodčím a řikáme, zařvi na toho strojvedoucího, že nemůže jet, že jseš tady, ať nám to dá!! Nic. Zase jsme nacouvali zpátky do toho našeho vagonu, zase jsme naskočili... A tak dál další dvě hodiny.“
„Von ani nemohl počkat...“
„Jasný, potom (znamení rezignace) já říkám, hoši, tak nic, pojedem až na konečnou. Halba, nejlepší angličan, se ho ptá: „pane průvodčí, a co kdybysme jeli až na konečnou. Jak dlouho to ještě pojede?“ A on povídá, „dneska celý den, noc, zítra celý den, pak další noc, a ráno už tam budeme!“
(záchvat smíchu)
„Tak dobrý, pojedeme dál...“
„Villy Fog kolem světa!!“
„A tam byl další vážné problém, že do Asámu už musíš mít zvláštní permit, a zas by to bylo v prdeli. Voni by nás násilím vysadili a kola by stejně jely dál, protože na hranici s Asámem, tam už potřebuješ permit jako do Tibetu, tam je to neklidný. Nakonec nám poradil, když už viděl, že jsme už úplně zoufalí, že ten bagážní vůz je hned za lokomotivou, ale šéf toho bagážního vozu je v posledním vagoně úplně vzadu a celou noc spal. O ničem nevěděl. Kola tam, on tam, mezi tím kilometr minimálně, jenže, jak to doběhneš? Takže za jednu zastávku doběhnout tam, vzít ho za křídlo, a doběhnout zpátky – nestihnutelné, takže my jsme poslali na konec Halbu, aby šel do toho posledního vagonu a tam s ním v té pauze asi dvouhodinové, co byla mezi zastávkama, aby s ním třepal, aby ho potom nepouštěl, donesl ho v náručí k tomu batožinovýmu vagonu. A von ho fakt dovedl...“
(Hohohohahaha!!!)
„Von se vzpíral, táhl ho sebou, a poď! Byl takové hrbatkové... A von nakonec teda došel s nama k tomu bagážnímu vozu, a to bylo zaplombovaný. A u toho vojáci, protože v každé stanici, kde to zastavilo, tak u toho byli dva a dva vojáci s puškama a hlídali to. A my, když jsme to chtěli odblombovat, když jsme tam byli sami, bez toho bagážníka, tak voni začali cvakat se závěrama... Necháme se zastřelit? To by bylo na hovno... Takže tudy cesta nepovede. Mrtvé uživatel kola a kolo na peroně, taky na hovno varianta. Takže nakonec, až jsme tam byli s tem šéfem, tak von teda to nechal rozpečetit, utrhl tu blombu, my jsme to otevřeli, a v místě, kde měly být kola, tak byly balíky novin, zabalený v nějakéch hadrech, 20-kilový balíky papíru a novin, a kola v prdeli... Vole, jo. Tak vypadlo pár balíků, a průvodčí začal hvízdat, že už to musí odjet, a Halba říká: „Co teď?!“
"A já říkám - víš co? Dělé, že nerozumíš anglicky, tady za to okamžitě škubni, ať to vypadne, a voni bez toho nepojedou, a pak ty kola tam někde najdeme. Takže von škubl, vypadlo 20 balíků, takovéch 30-kilovéch... A samozřejmě všichni začali hvízdat, že už to má jet, všichni nervózní... Říkám - Halvo vlez tam, a podívé se kde ty kola jsou. A Halva, jak tam vlezl, dvoumetrové chlap, to bylo po strop normálně, jo, a pod stropem byla škvíra, a von jak tam šlapal, tak padaly další a další balíky, ti zas hvízdali jak hovada... A von povídá, tady ty kola nejsou! Ty budou někde pod těma balíkama! To je zbytečný! Já říkám - néé, vlez na druhou stranu, třeba to posunuli, tak von pod stropem prolezl na druhou stranu, a ty kola byly posunutý u druhéch dveří. Říkám - nic, divé se, to musíme vocaď dostat. Když už jseš tam, voni bez těch balíků nepojedou. Zachové klid, dělé, že nerozumíš, pracuj na tom, ať to nějak dostaneme. Tak von, jako zavalené havíř, to podával. Dávali jsme to ven, a potom, až jsme to dostali ven, tak ještě jsme jim slušňácky pomohli zpátky s těma balíkama.
Tak jako jsme to tam dali a vítězoslavně jsme šli za Karlem. To už nám ti čmoudíci myslím aji nesli ty kola, že už nám je vedli, jenže nám je nechtěli dat. Říkám dobrý, bezvadný, jsme sice o pár set kilometrů dál, ale dobrý, máme kola, v pohodě. Radosti bylo jak sviňa, a najednou Halva začal našu radost tlumit, že: „hoši, ale... voni nám ty kola asi tady nedají... Sice je vidíme, ale furt eště nejsou naše, furt jsou ve správě indickéch železnic." A my na ně: „Vy si děláte srandu?“ Tak si to vezmem a dem do prdele. Zas začali cvakat s těma puškama. „Halvo, ty seš nejlepší angličan, běž to domluvit s přednostem stanice a jedem.“ Mysleli jsme, že to samozřejmě domluví. Na kolech byly takový cedulky, kam to má jet, rozstříhaný pixle od vokůrek a na tom to napsaný, drátem uvázaný, nádherný. No a Halva přijde za čtvrt hodiny a povídá – „málem mě zatkli a uvěznili. Já už to vyřizovat nebudu. Voni nám to nedají.“
"Chachachahahaha - pořádek musí byt, měli jste vystoupit v Gorakhpůru, hahahahahahaha!“
„A proč jste tam nevystoupili?!“
„No protože jsme nedostali ty kola!!!!“
„Protože ten tam tupě čučel na peróně, místo aby normálně utrhl plombu a vyhazoval balíky! A pak sotva naskočil!“
A potom voni nakonec nás násilím, my jsme měli vystoupit tak asi v jednu v noci. Teď bylo ráno, pět, šest hodin – to znamená, že 5-6 hodin jsme přejeli. Tak jsme byli na tom peróně, s báglama, měli jsme před sebou kola, ale byli okolo nás vojáci a ty kola drželi zřízenci drah a nechtěli je pustit. A nakonec nám po dobrým vysvětlili, že sice kola jsou tady, my jsme tady, ale papíry od těch kol jsou v tom Gorakhpůru, a že my musíme za papírama.
(opět hurónský smích)
„Tam, že nám to podepíšou a tam, že nám je dají... tyvole já jsem tomu nevěřil, ale fakt, voni nás normálně posadili do zvláštního vagonu...“
„Indický železnice, narvaný vagony....“
„Tam jsme jeli rychlíkem, ale zpátky nás posadili do osobáku. Vagon jsme měli pro sebe, jo, hajzlík byl jak půl téhle kuchyně, nekecám, kupé jak vaša chalupa. My jsme tam seděli tři, a protože to byl osobák, zastavovalo to po každých třech kilometrech. Na každý zastávce Indi, plný peron, viděli prázdné vagon, začali casnovat za mříže, bylo to zamřížovaný, ale my jsme byli zamčení!!! (nekonečný smích)
„Indi normálně po střechách vagonů, a my jsme byli sami v celým vagoně i s kolama. To jsme si vymínili, to nám jako jedinej ústupek udělali. Jsme řekli – my od těch kol nepudem, pokud ty kola dáte do tohoto kupé a my tady na ně budem vidět, tak pojedeme. Jak nám je nedáte, tak můžete střílet, a zastřelte nás."
„Rychlík to jel tři hodiny a my jsme to zpátky jeli...“
„...no, hodně dlouho.“
„Měli jsme přijet z Dillí, ale přijeli jsme od Asámu. V Gorakhpúru jsme se sami odjistili... my jsme totiž nebyli zamčení, my jsme tam měli akorát petlicu, my jsme je nepouštěli naschvál. A v tom Gorakhpúru jsme teda slavnostně otevřeli a vyběhli tam takoví ti, co nosijó ty bágle, a vzali nám ty kola, a odvezli je před nádraží, do takové budovy, mělo to vytlučený vokna, nemělo to ani mříže ani skla, nic, to mělo jenom díry. Takový skladiště, a tam za takovém stolem seděli asi tři lidi. Měli na bíléch košilích takový ty klotový rukávy, a my, že chceme ty kola. Tak on nalistoval v ušmoulaným sešitě tu stránku, kde byly ty kola, vzal razítko a udělal buch buch buch, a na shledanou!!!! Nic jsme nesepisovali...
"Tak kvůli tomu, aby von tam udělal buch buch buch a hotovo..."
„To je přesný!“
„...voni mu nemohli z tam té stanice o těch pár set kilometrů dál zavolat, ať tam udělá buch buch buch... My jsme museli takovéch kilometrů vlakem zpátky!“
"Fakt, to byla typická Indie. To bylo nádherný...
Jak to bylo dál: kluci to vzali přes Nepál na hranici s Čínou, že se pokusí dostat do Tibetu jen s čínským vízem. Na celnici v průsmyku kdesi pod horou Čo-Oju ukázali falešnou rezervaci letu z Pekingu. Celníci je nechtěli pustit dál. Nechali si zavolat největší šarži s červenýma hvězdičkama, ženskou, že ať jim řekne své jméno a hodnost, že si budou stěžovat. „Když nás nepustíte do Číny, počítejte s tím, že budete platit propadlou letenku a další náklady.“ Ale baba nezměkla. Perfektní angličtinou „this isn´t my business“ je zahnala zpět do Nepálu. Takže přátelé, pokud se chcete podívat do Tibetu, musíte si zaplatit čínského guida a offrouda. Pokud to už zas není jinak.
(safra, že já nejsu schopen je přesvědčit, aby sepsali dobrodružný román)
Honza Vlasák
