Po vydatných deštích to vypadalo nadějně, v týdnu svítilo slunce a páteční podvečer byl krásně teplý. Letos jsem chtěl zase něco zajet (1. lajnu = top 100), když jsem loni trefil hřebík hned za Adršpachem a pak ještě jeden defekt. Jenže počasí bylo proti, noční bouřka změnila podmínky k nepoznání. Testovací karbonový Spešl se ještě na startu blýskal, ale to vydrželo jen na Bišík. Ocenil jsem rychlost 29“, zamkl vidli a frčel skrz dav.
Na teplickém náměstí bylo ráno v osm celých tisíc nadšenců, cíl jich však na dlouhé víc jak sto nevidělo… Není se čemu divit, za Ádrem už začalo „peklo“. Kaluže všude, bahno stříká, pláště ustřelují, první pády, rachtající řetězy, a to jsme na 20. km. Před Verneřovicemi dochází morál i mně, přestávám se snažit, kor když mačkám zadní brzdu ke gripu a ono „nic“. Aha, Formuly se musí napřed „napumpovat“, pak teprve mohu chtít brzdit. Vážně uvažuji to zabalit, na mokré biky nemám hlavu, sněhobílé tretry změnily odstín na místní bahno, stejně tak bike a vzadu místo šaltru je hrouda hnědé hmoty. Vlažně projíždím první bufet, beru banán a klidným tempem jedu k Bohdašínu. Zabalit, jet krátkou? Stoupám k Honskému pasu, kořenitý úsek nějak dávám a zabočuji na dlouhou. Přece nebudu měkkej, aspoň za Mirka to dojet. 11dní před Rallye 2014 totiž navždy vyhasl život kámoše, se kterým jsem sem od roku 2009 jezdil, když ho na silnici srazilo auto.
Dnes jsem jel za Mirka... ještě v srpnu tady testoval trať
Chodníček Piklsteig jsem měl najetý, ale dneska jsem jel v módu bojim bojim a seběhl ho. Ztratil jsem další místa a byl cca 250-tej, možná hůř. Ostuda největší. Upouštím Fast Tracky, přesunuji se k Americe, čapnu banán a drápu se nahoru. Chvíli tlačím, Václav se mi podařil, zastavil jsem se až před „schodem“, nad Slavný mi to moc nejede, teprve na asfaltu se zmátořím, dostanu bidon, vysaju gel a valím na Vodní Zámky. Opět krátká chodecká vložka, a to jsem je letos už při testu dal. Dolejšek zvládám a blahořečím za 29“ a kotouče, dnes to je celkem „hard“ a s véčkama na svojí 26“ bych to jet nechtěl.
Další kopec, jak jinak, celkem „pohoda“, pár předjedu, pak sráz, kde jdu pěšky. Zblízka vidím, jak jedna bikerka píchla přední kolo a udělala salto. Celkem nám zatrnulo, přeci jen tu je spousta kamenů a pád hezky nevypadal. Nicméně bikerka posléze nasedá a jede dál. Já si vyklepu pazoury na Malých zámkách a potom plením skvělý bufet v Božanově. Cola + výborné koblihy, letos jedu na ně! Kopec je dlouhý, znamená zase pár míst k dobru. Ve sjezdech to je přesně opačně, tam jsem fakt tragéd.
Machov, víc jak 3:50 hod jízdy, zoufalost. Nechám si namáznout řetěz, pár koblihů a hurá na Bor. Lesáci stahovali dřevo, takže zase bahno, které nás nutí v nejprudších úsecích tlačit. Nahoře slušné „bažiny“, těším se do Polska. Bohužel sjezdík je řádně uklouzaný tobogán, tudíž krom šutrů jdu pěšky i kousek dál. Sjezd přes louku mám rád, krátký kopec v lese a jsou tu Žďárky, teď už to půjde. V kopcích trochu šlapu na plyn, sil zbylo dost, aspoň těch fyzických. Na Vysoké Srbské beru bidon, spustím se dolů a „buším“ kopec. Do obce Bělý to je letos víc po asfaltu = víc šancí pro mě pár lidí zaříznout, míjím skupinku, výtlač nahoru a teď už to poletí – asfalt do Hlavňova!
29“ kola sviští, nejzásobenější bufet nemohu minout, dám Colu, koblížky, doplním bidon, nechám máznout řetěz a vyčistit bahno kolem smyku. Kolo překvapivě funguje pořád obstojně a na brzdu jsem si už zvykl, to široká rovná řídítka bez rohů jsou pro mě za trest, nevím co s rukama. Hvězdu chvilku jdeme, hořejšek jedeme krokem. Sjezd Schodů letos dalo jen pár techniků, já měl problémy to sejít a nasedl radši až za ostrou levou. Nechtěl jsem riskovat, že se tam nevejdu. Louky nás přivádí k letošní novince, prudkému sjezdu do Pěkova k silnici. Včera jsem to obhlídl a řekl si, že radši ne. Při nynějším bahnitém stavu jsem rád, že to sejdu. Tretry obalené bahnem, no fuj. Podjezd a bájná louka, taky specialitka, tentokrát nahoru! Hodím 24/28, chvilka dřiny a přichází asfalt, kde si hodím „velkou“ a svižně vyjedu na Ostaš. Podle stravy jsem tady jel celkem rychle, bohužel Sudety nejsou jen o pár kopcích, ve sjezdu mě zase berou místňáci technici zpátky jako nic a já jim to vracím v Ostaši II. Předposlední sjezdík na jistotu, bahna hodně, pláště kloužou a já se nehodlám tady „zrakvit“.
Krátký asfalt - Dědov, poslední bufet, čapnout Colu v kelímku a přemluvit nohy ještě k poslední „kaši“. Stoupání na Bišík není jednoduché, na 105. km bolí, ale nohy jdou, takže jedu „hrubou“, což přináší pár fleků k dobru. Na asfaltu minu pár prošitců a po sedmi hodinách se blížím k Teplicím. Jako správnej tragéd ještě „vystupuju“ na louce, když mi ustřelil předek ve vyjeté koleji, takže mě zase pár bikerů vezme zpět.
Letošní Sudety si za rámeček nedám – 7:01:36hod, 160.místo, Boudný mi dal 2:12 hod, ženské přes půl hodiny… Ale co, šestkrát v cíli dlouhých Sudet se taky počítá a třeba ještě zkusím štěstí za rok. Tenhle závod neomrzí, byl a je tvrdý a snad takový i zůstane. Smekám před pořadateli, v Teplicích to vždy žije a servis je vynikající. Hned v pondělí beru do práce letošní tričko a rozmáčené číslo přikládám do své sbírky. Rallye Sudety – bikerský pojem a věřím, že ta stovka, která neviděla cíl dlouhé trasy zkusí štěstí znovu, je to návykové. Člověk si občas říká nikdy, ale pak zase – a just, musím!
Mirku, tyhle Sudety byly i za tebe... A taky díky za testovačku od Spešla, letos se fakt hodila!
Honza Herda
