- Peklo po ránu
Filip odjel kolem čtvrté bojovat o přední pozici. Já vyměkl a spal ještě hodinu a půl. Vstávám sice před šestou, ale jsem stále jak praštěný pytlem zrní. Nohy snad ani tak nebolí, ale hlava je otupělá a buzení i balení náležitě protahuji. Sním zásoby od večera, sbalím krámy, namažu řetěz i sebe a na trasu vyjíždím jen pár minut před sedmou. Tím pádem mi ostřílení mílaři právě nadělili tři hodiny, a to se sjet vážně nedá. Na druhou stranu jsem v jakž takž provozním stavu a za krásného slunečného rána se vydávám zdolat dalších pár desítek mil. Zkraje to celkem jede, ale po 3 km se cesta mění ve stezku a stezka v pěšinku, kopírující rozvodněný Biely Váh. No a pěšinka se občas ztrácí v roklinkách, které vytváří eroze. Nejprve přenáším, potom občas slézám a naskakuji a nakonec povětšinou již jen tlačím a tlačím. Hodinu a mám toho dost.
- Potíže s navigací
K tomu ještě zjišťuji, že na cyklonavigaci Edge 810 na sluníčku nic moc nevidím. Nedokážu pořádně rozeznat, co je silnice a co trasa, kterou mám jet. Navíc se GPS opožďuje a zažívám situace, kdy mě to dostává do psychicky poněkud nervního rozpoložení. Typu vjedu do křižovatky více tras a navigace mě posílá doprava. Ujedu 150 m, navigace se refreshne a zabzučí. To jako že jsem mimo mísu. Zastavím, dám podsvícení na maximum, zazoomuji, posunu zobrazení a zjišťuji, že si se mnou Garmin ošklivě pohrál – správně mě měl poslat samozřejmě vlevo. Toto se ponejvíce stává po sjezdu, kdy se na křižovatku přiřítím ještě jakžtakž při síle a chci rychle pokračovat. Následují nadávky a zpětný výjezd k rozcestí.
Naštěstí po hodině pekla podél Váhu objedu Liptovský Hrádok a za Liptovským Jánom (skoro všechno tady má v názvu Liptov) přijíždím ke kúpalisku. Lázeň bych si dal rád, ale jedu svůj životní závod. Jenže dostávám hlad a zrovna otevírají. Vlezu dovnitř vedlejším vchodem, ostraze vysvětlím, že ač už znovu trošku zavánějící o koupel nyní nestojím, zato že bych jedl. U stánku si objednávám jak Polrajch – skoro všechno. Jenže zatímco zhýčkaný gurmán by se z těch „dobrot“ vyprážaných na přepáleném oleji zblil, já to všechno slupnul a navrch si dal pivo a dvě zmrzliny. No a teď , už řádně přežraný, hurá do kopcov.
Následuje jedna z nejžádanějších turistických destinací – Národný park Nízke Tatry s občasným výhledem na Liptovskou Maru. Postupně míjím Liptovské Klačany, Liptovskou Lužnou, Liptovskou Osadu, Liptovskou Revúcu.To bere za srdíčko: Nový York a Liptov, moje obce nejmilejší :)
- Naháněčka s Vítem, poškození zadního kola
Někde mezi těmi Liptovskými vesnicemi mě dojel Martin Vít. Konečně se můžu vykašlat na stávkující navigaci a někoho se chytit! Jenže chytit se Martina vyžaduje spoustu síly a vytrvalosti. Obojího se mi moc nedostává a dokonce se mi v tom parnu nedostává ani vody. Martin mně tedy ujíždí. Naštěstí jsem poblíž stezky našel studánku s romantickým názvem Žblňka. Vypil jsem snad dva litry a další litr a půl nalil do camelbacku. To mi stačilo na další hodinu a byl jsem znovu na suchu. Když tu najednou opět Martin. Byl dočepovat vodu ve vesnici, dá mi napít a hned mi zase ujíždí. Beru za to znovu, ale nemám na něho. Tedy to jsem si myslel. Martin použil fígl. Nasadil tempo, cuknul mi a pak se schoval za strom. Nechal mě přejet, tahat dost nesmyslné tempo ve vedru a ještě se u toho bavil… Jenže to mi prozradil, až když jsme se potkali v dalším roce v cíli jiného závodu :).
A už je tu další dlouhý výjezd. Hodinu a půl se škrábu z Vyšné Revúce na nejvyšší bod trasy Krížnou ve výšce 1574 m n.m. Tři kilometry pod vrcholem mě dojíždí Martin Vít (znovu) s Láďou Mulisem. Jsem překvapený, čekám na ně a fotím si, jak pěkně jim to stoupá. Potom nasedám a snažím se je docvaknout. Zaberu ze všech sil a v tom rup – praská mi drát v zadním kole. Po prozkoumání škody nasedám znovu a po 20 m mi praská druhý drát. A to už udělalo na ráfku solidní osmu. Mám ujetu čtvrtinu trasy a se zadním kolem to vypadá dost bídně. Vzpomínám na slova mého kamaráda-servisáka Pendolína, který mě varoval, že dráty jsou načaté od řetězu, který několikrát spadnul za kazetu a že ráfek už je taky vyřízený. Měl pravdu a teď jsem zase skoro vyřízený já. Ale i tak nasedám potřetí a s maximální opatrností Krížnou vyjíždím a vytláčím. Na hřebeni skoro nahoře se fotím. Padá soumrak a je tu krásně.
Martin s Láďou na obzoru natáčí videa, já si lámu hlavu, co s kolem dál. Nezbývá než pokračovat v jízdě. Z kopce. Kolo sebou hází, ale i tak dojíždím v pořádku na Kráľovu Studňu – horský hotel dva kilometry pod vrcholem Križné. Očekává nás tam Honza Kopka s Ivčou a poprvé se s nimi můžu trochu seznámit.
- Zdržení
Je čtvrt na osm a normálně bych ještě dvě až tři hodinky jel. Jenže je čas i příležitost vypořádat se s osmičkou místo zadního kola. Dávám si dvojitou večeři a třetí pivo. Zasedám k recepčnímu notebooku a na internetu hledám servisy podél trati, když zjistím, že poblíž trati fakt nic není. Zkouším větší města s cyklošopy. Na deset z nich zkouším volat, ale vzhledem k pokročilé době a poměrně exotickému požadavku na nákup celého 29" zadního kola uspěji až po hodině v prodejně v Prievidzi. Tam prý snad jedno kolo mají a prodají. Po chvíli přemlouvání jsme se dohodli, že otevírat kvůli mně budou prý jen maximálně o hodinu dříve – tedy na 9 h abych byl na místě. Je to z kopce a dle mapy nějakých 35 km – to vypadá opět na další zbytečné zdržení.
Před desátou přijíždí Jirka Beyk Míl s Robertem Bičíkem. Předvedou mi, jak se šetří čas mimo sedlo. V jedenáct jsou najedení a vysprchovaní v postýlkách. Chvíli před čtvrtou vstanou a během 20 minut odjíždí. Jediné co jsem naučil já je (a mě den předtím Filip) je možnost objednat si snídani na pokoj už večer.
Spím do šesté, v sedm jsem v sedle s tím, že do Prievidze to za dvě hodiny stihnu jako nic. Cestou ve sjezdu to pouštím a raduji se z pohybu. Po chvíli dojíždím zajímavého týpka. Rosťa Gregor jede na skoro slikách na prastarém Authorovi s V-brzdami. Spíše než na závodníka vypadá na tůristu Vlasákovského typu. Z kopce je marný, naopak na rovině a do kopců mi dává co proto. Je to horolezec a řádně otužilý – spacák nepotřebuje, stačí žďárák. Jeho cyklooblečení tvoří dvě trika – do horka a do zimy. Kupodivu mají oba typy krátký rukáv. Potkal jsem se s ním až do cíle mockrát a pořád jsme si měli co říci.
- Oprava kola
Čas běží, devátá hodina pryč a před Prievidzou zdolávám další a další kopce. Do prodejny posílám omluvu a příjezd odkládám o hodinu. Nakonec z trasy odbočuji na Prievidzu o půl jedenácté, osm km z kopečka a před jedenáctou přijíždím do prodejny. Ta se nachází hned vedle obrovského obchoďáku Tesco a dle toho také vypadá prodejní portfolio – spotřební kola většinou té nejnižší úrovně. Kupodivu však zapletenou devětadvácu se slibně vypadajícími ráfky Monster opravdu sympatický technik nachází. Kolo si beru do ruky a podezřívavě zkoumám kvalitu. Jelikož však není na výběr, rozhoduji se ho koupit – cena je slušných 110 Euro. Zaskočí mě však dvě věci - když sundám své poničené kolo, tak zjišťuji, že je stejně těžké, ne-li lehčí, a to má na sobě pořád ještě plášť a kazetu. Prodavači ke mně mají takovou úctu, že mě nechávají kolo vyměnit samotného. Původně jsem myslel, že jim ho svěřím a půjdu se někam najíst.
Půjčuji si tedy nářadí a dávám se do práce. Za chvíli se dostavuje majitelka a pranic se jí nelíbí, že ze mě i z kola odpadává bahno a v šíleném vedru taky smrad z něčeho opravdu nechutného, čím jsem někde nahoře projel. Technik majitelce ukazuje na netu, co všechno jsem projel a co mě ještě čeká. Majitelka mi říká, že si váží každého zákazníka, ale že nechce abych ji odrazoval další…
Jsem tedy vykázán za prodejnu, kde dokončuji výměnu – přehazuji kazetu a plášť. Když to dokončím zkouším protočit kolo, abych viděl zda si plášť sednul. Udiveně sleduji, že kolo udělá otáčku a půl a více se příliš netočí. To prý ty levnější Shimanonáby dělají. Prý když si připlatím a počkám hodinku, tak by mi to rozebrali a promazali. Druhou možností je prý ujet na tom třicet km a vzniklá vůle už kolo uvolní a bude se točit parádně – je jasné, že volím druhou možnost. Na konci opravy si půjčuji štípačky a odstřihávám dráty od kultovní náby Industry Nine.
Nábu jsem coby správný spořínek poslal domů za nejnižší tarif poštou z Prievidze a kupodivu došla. Doma jsem však zjistil, že speciální duté hliníkové dráty, které bych do ušetřené náby musel nakoupit opět jen u Industry Nine příjdou bratru na 7 USD/ks. Při 32 kouscích se s poštovným dostávám k 6 000 Kč. No a jak krásně se mi ty dráty štípaly a kolik času jsem ušetřil tím, že jsem je z náby nevyšroubovával...:)
Zajížďka s opravou, poštou a rychlým obědem u Donalda mi vzala skoro 3 hodiny. Ztratil jsem nějakou tu pozici, ale kolo mám v cajku a jsem opět připraven utkat se s nástrahami trati, soupeři, ale především sám se sebou. Ale o tom zase až příště – tedy pokud o to budete stát… Slíbit můžu, že vám napíšu třeba o tom, jak jsem málem začal hlady šilhat a Kopkovi pak ukradnul párek na CP1, i o tom, jak jsem chytnul vlka ve Vizovických vrších a jel ve stoje, až jsem zničil pedály, nebo o tom, jak se mi těsně před CP2 rozbila navigace a já řešil další 2 km dvě hodiny a namísto za světla tam dorazil o půlnoci…
Pavel Macháček
