Balím věci a přitom nacházím poslední zbytky zásob – dva ztvrdlé rohlíky, načatý plátkový sýr, tyčinka. Hlad je dobrý kuchař. Krátce po páté vyrážím skrz moravskou část Bílých Karpat.
Zkraje je to paráda. Za půl hoďky jsem v Bojkovicích. Bohužel je příliš brzo a obchody ještě zavřené. Kolem kostela si to tedy tlačím v ústrety dalším kopcům, loukám, stezkám i vedlejším silnicím. Za další hodinu a půl přijíždím do lázní Luhačovice. A neomylně zajíždím k první větší sámošce. A zde je vidět, že mílaři mají občas silně vyvinutý smysl pro sounáležitost. Svoji bohatou snídani si tu dopřávají Milča, Zdeněk i Rosťa. Nechávám si od nich pohlídat kolo a nakupuji zásoby na snídani i do zásoby na celý den (případně na dva).
V okamžiku, kdy usedám k jídlu, ostatní bohužel odjíždějí. Aspoň se nemusím žinýrovat – nabouchám se na půl dne dopředu, dopíjím kolu po Zdeňkovi a zvolna vyrážím dál.
- Do Vizovic za nákupy
Vyrážím za klukama a snažím se jim rychlou jízdou přiblížit. Jenže je už zase velikánské vedro a Vizovické vrchy jsou fakt náročné. Zvláště jsem si užil ve výjezdech na Komonec (672 m .n.m.) a Slavický kopec (622 m n.m.). Někde tady mě dohnal vlk a začal se mi řádně zakusovat do zadku. Hygiena ráno proběhla ve formě vlhčených ubrousků, ale pot se ze mě řine od Luhačovic neustále a ani speciální krém Sixtus nedokázal vlka zahnat. Z kopců sjíždím v sedě šejdrem stehnem na sedle, kopce, ale už i roviny jezdím ve stoje.
Po další hodině mě začaly krutě dřit freerajďácké kraťasy do stehen. Jiné nemám, jen náhradní odepínací vložku, ale ta po výměně dře na úplně těch samých partiích. Je jasné, že takto to dál nepůjde. Upínám se na myšlenku, že si ve Vizovicích pořídím nové cyklokraťasy. Vjíždím na vizovické náměstí a ptám se na cykloshop, který mi vychválil Filip Degl. Není tu, dohaduji se s místními, že tady je, a že v něm Filip včera kupoval nějaké věci. Poslední cykloprodejnu zde prý zavřeli před deseti lety. Volám Filipovi. Spletl jsem si Vizovice s Luhačovicemi. Návrat o více než 20 km zpět nepřipadá v úvahu. V úvahu je tedy třeba vzít nejlépe vybavenou místní prodejnu s textilem. U Vietnamců mají opravdu široký výběr a nízké ceny. Po deseti minutách rychlého vybírání vycházím z kabinky v pěkných hodobóžových kraťasech. Oranžová barva mi jde k dresu Cykloserveru, takže se s nimi dokonce fotím ve vedlejší restauraci na záchodcích.
Po focení následuje oběd o třech chodech, pivo a dvě silné kávy. S číšníkem probíráme průběh závodu. Už se tu několik Mílařů stavilo a on má přehled i o pořadí a odstupech. No, ztrácím čím dál víc a takovéhle přestávky tomu nepřidávají. Ale aspoň jsem se ve Vizovicích trochu zregeneroval a vlka opět na chvilku zahnal vodou i Sixtusem.
- Hostýn a cyklonákup v Bystřici pod ním
Jenže Valašsko jsou hlavně kopce. A toho dne bylo vedro k zalknutí – dost přes 30 stupňů. Netrvalo dlouho a vlk opět hryzal. V nových kraťasech se síťovinou místo vložky to sice bylo lepší, stehna nedřela skoro vůbec, ale o to víc byl otlačený zadek. Jediným řešením bylo jet maximálně ve stoje nebo alespoň bez držení s aspoň trochu jiným posezem.
Copak člověk, tedy bajker to nakonec nějak vydrží, ale technika má své limity. Kopce jako Kopřivná (620 m n.m.), Vysoký Grůň (638 m n.m.), Humenec (703 m n.m.), ale zejména stoupání na Troják a kolem Tesáku (735 m n.m.) dal zabrat velmi zabrat pedálům. Oba skřípaly a pravý získal vakl, který se postupně zvětšoval až se úplně oddělil od středového ložiska a zůstával mi při slézání přichycený na tretře. Naštěstí je tu již jen poslední stoupání přes vrch Obřany a sjíždím do Chvalčova směrem k Bystřici pod Hostýnem.
Tam to trochu znám. Je to pěkné městečko a nejspíše je tam někde cykloprodejna. Po dvou kilometrech odbočení z trasy jsem na hlavním náměstí. A opravdu, na dvě přeptání jsem před cykloprodejnou. Jenže je deset minut po 19. h a je zavříno. Pět minut volám na mobil uvedený na dveřích prodejny. Konečně to někdo zvedá. Vychrlím ze sebe omluvu a celý svůj příběh o závodu, vlkovi a porouchaném pedálu. Majitel říká, že je na dovolené. A taky říká, že ne moc daleko a že jestli vydržím půl hodiny, dojede mi prodat, co potřebuji. No vydržel jsem určitě horší věci než půlhodinové válení se na dlažbě před prodejnou spojené s občerstvením.
Dojel majitel cykloprodejny. Postarší dobrák, který zde cyklistikou žije přes dvacet let. Strašně ochotný člověk. Jelikož jsem byl celý od prachu a bláta, vynášel mi vzorky požadovaného zboží před prodejnu a dával mi k nim rady. Nakonec jsem koupil XTčkové pedály a dražší, ale zato solidní cyklokalhoty se šlema a tou nejtlustší vložkou, která byla v nabídce. Pan majitel mi ještě ve zkratce popsal celou svoji kariéru podnikatele s cyklověcmi v Bystřici p. H. Od boomu v devadesátých letech postupné upadání zájmu o koupi kola v lokální prodejně až po současnost, kdy se pán musí sakra otáčet, aby uživil rodinu. Já zase musel líčit svoji cyklokariéru i zážitky z posledních dnů. Mluvili jsme a mluvili a já najednou koukám, že hodina je pryč a pomalu se blíží tma. Jsem pořád v závodě! Loučím se se svým zachráncem, levý pedál, který byl ještě celkem v pohodě si u něho uskladňuji a jedu zpátky na trasu.
Cestou nazpět se ještě zastavuji v hospůdce a dávám si něco výživného, abych vydržel šlapat déle do noci. Je třeba dohnat manko způsobené pedály, a také se potřebuji převléct do nových cyklokalhot. Napapán a nově ustrojen jedu dál. Nálada je mnohem lepší, opět se mi podařilo vyřešit potíže. Ty ostatně provázejí každého Mílaře. Já na ně měl bohužel „štěstí“ až moc.
- Noční finále
Jedu opět sám a sám, vstříc noci. Jenže naštěstí tady nežijí medvědi, a navíc to zde trochu znám z Šela maratonů. Po silničkách a stezkách mezi polema směrem k Lipníku a Hranicím. Po jedenácté ještě zdolávám lesní stoupání na Maleník (479 m n.m.) a dlouhým krásným sjezdem se dostám k Rybářům, kde bývá hlavní občerstvovačka na Šele. Tentokrát je zde pusto a prázdno.
Přejíždím hlavní silnici kousek před Hranicemi. Přemýšlím, že spolupracovnice zde má rodiče a možná by se u nich dalo přespat. Jenže je před půlnocí. Takže to zavrhuji a jedu dál. Dojíždím do Drahotuše na náměstí. Jsou zde dokonce tři otevřené hospody a dvě z nich mají otevřenou zahrádku na náměstí. Ať žije konkurence. A ať žije, kdo pije. Jdu na zahrádku na pivo. A opět padají klasické dotazy. „Odkud jedeš?“, „Kam jedeš?“, „Kde budeš spát?“, „Co vezeš?“, atd. Už se mi trochu stýskalo a mám pro dnešek splněno – 115 km v těžkém terénu, nastoupány 3000 m. Dávám si tedy tři pivečka, no a na dobrou noc po půlnoci ještě jedno. No a jedu se vyspat po trase někam do lesa.
Projíždím vesničkami Klokočí a Hrabůvka a někde v kopci u Lhotky odbočuji ze silnice na červenou turistickou, zvolna tlačím a rozhlížím se do tmy po nějakém přístřešku. Konečně nějaký vidím a hrnu si to k němu přes nějakou skládku. Jenže je tam už obsazeno – v hrozným mrdníku si ustlal kdo jiný než nějaký Mílař.
A patrně požádně utahaný, protože ho nevzudily ani moje světla ani moje šmejdění kolem. No nezbylo než pokračovat dál. Rozhoduju se, že to vytlačím až na vrchol kopce a tam konečně spočinu. Jenže kopec to byl pořádný, ale dal jsem to. Nahoře louka, kousek stranou trasy lesík. Po včerejších zkušenostech s ranní rosou je les jasná volba. Uléhám pod nějakou břízku a dávám si pozdní večeři ve spacáku. A zjišťuji, že budu mít společnost. Komáři! No peklo. S hlavou schovanou, slyším neustálé nálety těch šmejdů. A navíc je mi po chvíli uvnitř strašné vedro. Jenže vystrčit hlavu jsem se neodvažoval. V podstatě jsem usnul až někdy před rozbřeskem. V pět mě budí budík. Čeká mě další závodní den. Dojedu v něm až do půlky trasy do CP2 v Jeseníkách. Ale o tom zase až příště.
Pavel Macháček
