Aktuality

Prvních deset kilometrů bylo velkolepých a jediným kladem bylo, že jsem byla sama – jet s někým, určitě jsme se do krve pohádali, i když by ani jeden z nás za potíže nemohl. Jak uvedeno výše, cestu z Karlsruhe k Rýnu jsem si kloudnou připravit nedokázala, nakonec se mi jevila jako nejrozumnější rada nějaké paní, ať jedu podle říčky tekoucí nedaleko od nádraží a mého hotelu, ta že do Rýna vtékat musí a je podle ní cesta. Tak jsem k té říčce vyjela a přitom nepomyslela na to, že den před tím docela dost pršelo a večer že jsem koukala na docela pěknou průtrž při bouřce. Tím pádem byla cyklostezka podél řeky každou chvíli zavřená nebo na ní nějaká mechanizace něco odklízela, muselo se obcházet nebo objíždět a bylo to víc než nemilé.

A navíc se začala mému kolu viklat a podle vodorovné osy otáčet řídítka – důsledek toho pádu na nádraží to asi nebyl, po tom jsem kolo do detailu zkontrolovala, spíš s ním někdo udělal něco nešetrného v garáži hotelu. Pokus utáhnout šroub, který to měl na svědomí, šroubovákem z nože švýcarských důstojníků stav spíš zhoršoval, ale pak jsem měla štěstí, že v okamžiku, kdy jsem se vydala od říčky do civilizace s tím, že musím najít nějakou dílnu či aspoň benzinovou pumpu, kde to někdo utáhne pořádně, mne přivedl do prodejny kol v předměstí Karlsruhe jménem Daxlanden, kde pan majitel jedním zavikláním našel protizávit v tělese řídítek a patřičným klíčem závadu odstranil. A ještě mi poradil nejkratší cestu k místu, kde jsem na cestu podle Rýna narazila, takže až tady, po asi hodinu a půl trvajících nepříjemnostech, mohla vzniknout startovní fotka a krasojízda začít.

Start

Cesta probíhala jak se dalo čekat, částečně po asfaltu, částečně po šotolině, v naprosté rovině, ovšem zleva neustále přicházely cesty od Karlsruhe, jejichž východiště jsem znala – zřejmě nějaký kompetenční problém, že tyto cesty spravuje někdo jiný než tu cestu dálkovou, ale k turistům je to nešetrné. Uvědomila jsem si, že pokud bych se po této straně Rýna vracela, nic by mi nebránilo některou z těchto cest do oblasti nádraží použít, a když jsem asi po 30 km našla příjemně vypadající pensionek patřící k městu Rastatt, předběžně jsem si zarezervovala poslední noc.

To se ještě pořád jelo docela vesele, počasí bylo příjemné, pár kapek spadlo jen hned po ránu, jinak zatažená obloha s teplotami kolem 25 stupňů, byl-li nějaký vítr, tak zezadu. Z cesty byl občas vidět Rýn v celém majestátu, jindy jen jeho rozlitá ramena, když se jednou jedno takové muselo objíždět směrem, který mne trochu znejistěl, byla jsem zakrátko odměněna obrovským nalezištěm ostružin, už zralých, voňavých, báječných – jenže značení se začalo horšit a v oblasti obce Iffezheim zmizelo docela. Zvláštní pomníček na paměť nějaké jezdecké akce byl hezký, ale navštěvovat Iffezheim jsem kvůli němu ani já, ani jiní cyklisté, kteří stejně zabloudili, neměla v úmyslu.

Koňská plastika v Iffezheimu

Řešení se nabízelo, prostě se držet Rýna a jeho protipovodňových hrází, ostatně je v té oblasti na toto téma naučná stezka. Když byly z toho důvodu větší prostory, bylo k vidění víc vodního ptactva než v průměrné zoo – čápi, volavky, labutě, divoké husy, ale ty chybějící značky znervózňovaly. Nedaleko Baden-Badenu a jeho letiště mi zase přelítávala nad hlavou letadla, což ovšem tentokrát budilo úvahy spíše smutné, o lidech, co se těšili na exotickou dovolenou a připletli se na mušku nějakému šílenci u spouště ruské rakety.

A kdesi u obce Rheinmuenster se z ničeho nic značky objevily a jak kdyby chtěly člověka odškodnit, využívaly víc asfaltových silnic, což bylo příjemné, měla už jsem na počítači přes 70 km. Trochu jsem počítala – těch 85 km z internetu platit nemohlo kvůli tomu začátku a tomu neplánovanému odbočení, ale říkala jsem si, že Kehl, což je německé město od Strasbourghu přes most, by měl přijít tak někde kolem 95 km. Času bylo dost, tak jsem zašla do restaurace u přístavu plachetnic na kafíčko – a tam mi nějaký pán předvedl, že i v Německu jsou moudří mužové, co radí a komentují, i když o věci nic nevědí. Dali se se mnou s jeho paní do řeči, a když jsem odpověděla kam jedu, pravil pán „ale to máte ještě 50 km!“ Odpověděla jsem po pravdě, že mu toto číslo nevěřím, ale že i kdyby to byla pravda, že se nic neděje a vyjela jsem – za okamžik byl poprvé na rozcestníku Kehl s údajem 24 km. Dobře, že pán neví, kam jsem ho v duchu poslala. V Kehlu bylo na počítači rovných 100, cesta odbočovala přes vodu – a já byla zase ve Francii.

Vzhůru do Francie

Vjezd do Strasbourghu mne nadchl, všude pruhy pro kola, cyklistům povolena jízda v protisměru ve všech jednosměrkách, vše extrémně pro cyklisty přátelské. Poslední metry k informační kanceláři jsem se ale musela probíjet spoustou lidí, ale naštěstí jsem i za těchto podmínek stačila vidět, že se pohybuji v překrásném městě a začala jsem dostávat kulturní chutě. Paní v kanceláři (přímo u katedrály) mluvila německy, ale zakreslila mi do (nejapné, jako googlovská fotka) mapy cestu k hotelu špatně.

Hlavní kus té cesty byl značen městským značením, ale v konci jsem moc znejistěla a zase měla kliku. Mladá paní jedoucí na kole vyzvednout synka do mateřské školky si všimla, že civím do mapy se zoufalým obličejem a sama nabídla pomoc. Vrazila jsem jí do ruky papír s adresou hotelu a požádala o němčinu nebo angličtinu – paní začala používat rozkošný hybrid blízký způsobu, kterým mluví moje kolegyně z Paříže, ale hlavně mi řekla že místo zakreslené v kanceláři je špatně, a že mne tam dovede, jsou to tři minuty jízdy – tak paní jela vpředu a já za ní, vykřikujíc své díky ve všech jazycích, které připadaly v úvahu.

V recepci pak jsem překvapila pana recepčního požadavkem, ať mi prodlouží pobyt z jedné noci na dvě a zajásáním, když to šlo, takže druhý den 23.7. neplatí – to jsem si pěšky prohlížela Strasbourgh, jedno z nejhezčích měst, kam mne kdy vítr zafoukl. A na počítači bylo ten první den nakonec maličko přes 110 km. 

• Den třetí, 24. 7.

Odjíždím z hotelu už kolem sedmé. Snídaně se vzdávám, včera jsem ji ozkoušela a jevila se mi nemístně drahá – ve Francii se platí zvlášť - a přitom mi ne úplně vyhovovala nabídka, možná i ve srovnání s hotelem v Karlsruhe (herinka jsem k snídani neměla skutečně dávno). Vyřešit to šlo elegantně – ubytování ve Francii obsahuje zpravidla v pokoji možnost vaření kávy a čaje, tak jsem si večer koupila jednu z milionu nabídek loupáků a koláčků kdesi v obchodě a stačilo to.

O plánované etapě psal popis Panevropské cesty, na kterou jsem věřila, že se napojuji, že má být moc krásná, nastal ale zmatek s délkou – podle toho popisu to vypadalo na 60 km k budovám evropských institucí, které byly na druhé straně města než můj hotel, tak jsem počítala s cca 70 km. K těm evropským institucím jsem se po maličkých zmatcích hned u hotelu dohrabala, bohužel ještě nebyly na stojanech vlajky, takže nedošlo k žádné moc patetické fotce, za kterou by mne pan profesor Klaus asi nepochválil – já mu taky leccos vyčítám, tak jsme si kvit. Tak jsem si jen vyfotila evropský parlament z cesty,

Evropský parlament

a krátce nato byla trošku překvapená, když na rozcestníku bylo Saverne, s kterýmžto městem jsem počítala jako s cílem, asi za 40 km, což bylo málo, celkem tím pádem jen asi 55. Ale hlavně že zbytek popisu platil!

Báječná jízda podél kanálu Marna – Rýn, po výborném asfaltu. Kanál je rovný a plný lodí, technických i takových, na kterých lidé jezdí pro zábavu a pro radost. Mám jeden takový pár mezi známými a pokládala jsem je spíše za excentriky – včera jsem ale potkala ve Strasbourghu takovou českou skupinu a mnohé pochopila. Po tom kanále jezdily lodi s vlajkami celé Evropy, většinou s koly, takže občas zastaví a udělají si cyklistický výlet, musí to být taky moc příjemné.

Kanál v civilisaci a

Kanál v přírodě

Moje jízda byla prostě skvělá, párkrát jsem se přemazala, když cyklostezka vyjela na slunce a jinak jela jak dráha – sluníčko, teplota zvolna lezla přes 25, trošičku občas protivítr, ale vlastně příjemný, jediná občasná obtíž byla vlastně zpestřením. Přes kanál přecházely můstky jak ze starých holandských obrázků, cyklostezka přes ně vždy dělala maličkou vlnku – když byla nahoře cesta s předností, malinko to vadilo, jinak jsem si jen pochvalovala šikovný převod, co mi pánové v Gmundenu zrovna na takové příležitosti na kolo dali.

Asi od poloviny cesty se krajina kolem začíná maličko vlnit a ke konci už se objevují Vogézy, kvůli kterým se tu taky motám, jen v tom Saverne jsem už před polednem. Probíjím se obrovským tržištěm, nevím, zda je to tu každý čtvrtek nebo to bylo něco mimořádného a navštěvuji informace. Byla bych spíš vítala, kdyby mi dali nějaký nocleh ještě o pár km dál při cestě, ale nějak jsem měla pocit, že paní za přepážkou má na obsazování privátu zde ve městě, co mi nabízela, zájem, tak jsem nakonec podlehla. Možná to tak bylo, protože paní bytná je invalidní, v domě je např. plošina na schodech a paní používá rolátor a mimo dům asi kolečkové křeslo, zřejmě selhání přetížených kyčlí. Ale nelituju, bydlím v rozmilém starém měšťanském pokoji, kde satelitní televize i internetové připojení působí téměř nepatřičně .

Kromě toho město zase strašně stálo za prohlídnutí – je-li někdo z laskavých čtenářů historicky vzdělán, tak bude vědět oč jde – obrovský krásný zámek (kvůli němu se Saverne říká „Alsaské Versaille“), jakési velmi staře vypadající hradby a kostel, kde je psáno něco o 12. století, to vše na úpatí těch Vogéz a na tom nádherném kanále – a já vlastně nikam nechvátám… Najela jsem asi 57 km.

A ještě něco – zveřejňovat ceny ubytování se mi letos moc nechce – Francie už je přece jenom trochu daleko a vždycky byla dost drahá, pod 40 EUR za noc se hledá těžko. Dnes mi ale visí na dveřích pokoje sazebník, který je docela poučný:

Já platím za jednu noc se snídaní 38 EUR, dva lidi by platili 58, tři v jednom pokoji 68. Za snídani si paní bere 5 EUR, což ve zdejších podmínkách není vůbec moc. Ceny dále klesají při každém dni pobytu navíc – týden pro dva bez snídaně by přišel na 251 EUR, se snídaní na 304. A ještě legrace – v pokoji mám tekoucí vodu, koupelnu a WC hned vedle, ale s prosbou po 22:00 neužívat tuto toaletu, ale jinou vzdálenější. Byla jsem tím požadavkem dost překvapená, až to experiment vysvětlil. Systém jsem viděla naposled v USA,  a tam jsem chvíli myslela, že je to porucha – místo spláchnutí se mísa naplní vodou a pak se to všechno s pekelným kraválem vysaje, zřejmě by taková noční akce budila paní samotnou i všechny hosty.

Pokračování příště...

J. E. Klimpely