Aktuality

• Relax a pozvolný start do druhé půle

Budím se dost omámený po deváté hodině. Naspal jsem toho víc než za předchozí tři dny. Navíc v pohodlné posteli a osprchovaný! Sbírám své svršky a v negližé scházím z patra chatky dolů k restauraci františkovského X-Parku. K snídani si dávám kafíčko a dvě porce vybraných dobrot. Navrch pivečko, vlastně dvě a už je dost po desáté. Z CP2 odjeli všichni, kdo tu spali. Rosťa Gregor už před rozbřeskem o půl čtvrté, další tři borci do sedmé ranní. Jen já vyspával a doháněl spánkový deficit. Balím saky paky a registruji, že už je tady Vlaďka Vozáková. Tato žena působí nenápadně, ba obyčejně. Jenže vůbec není. Je to první ženská, která kdy Míle dojela. A Honza Fryč mi o ní vyprávěl příhody, jak ty mlaďochy svým rozvážně vytrvalým tempem neustále doháněla a tím doháněla k zoufalství. Prý si odskočíš a po hodině jízdy dojedeš Vlaďku v hospodě, jak si dává cigárko, kafíčko s výrazem, „kde jako jste?“.

Umeju kolo od bláta, čerstvě vyprané věci a použité děravé tretry nacpu do balíku a domlouvám s obsluhou restaurace jeho zaslání zpátky domů. Sbalený a připravený si dávám poslední pivko a sleduji, jak Vlaďka vyráží do druhé půle závodu. Nazouvám nové tretry, dopíjím, loučím se s pořadateli i obsluhou, zapíšu se do odjezdového seznamu a po 11h a v dobré náladě vyjíždím za Vlaďkou. Ztrácím na ni 15 minut a naivně si myslím, že co nevidět ji docvaknu.

• Naháněčka v Jeseníkách

Jedu svižně, poněvadž jsem klesnul na 24. flek, a to je z první desítky fakt propad. Navíc se těším, jak pokecám s Vlaďkou. Stoupáme z výšky 500 m n.m. táhlým stoupáním přes Branou a Holý vrch na Smrk (1127 m n.m.). Ještě před jeho dosažením zjišťuji, že mi přestává brzdit zadní brzda. Výměna brzdových destiček na louce po prudkém stoupání a v šíleném horku se táhne. Pot stéká do očí, ruce se po chvíli klepou a já ne a ne dostat nové destičky na správné místo. No a když už tam po čtvrthodině jsou, nemůžu při nadnávání zadního kola mezi destičky nacpat brzdový kotouč. Nezbývá než páčit je od sebe šroubovákem na multiklíči. Na konec se to daří, ale brzda s novými destičkami brzdí, ikdyž o to při tlačení do kopce příliš nestojím. Stoupání na Smrk se tím stává ještě obtížnější.

No nakonec brzda přece jenom povolila a na hřebenu podél hraničních patníků už jen slabě protestovala pískáním. Po projetí technicky náročného úseku podél hranice dorážím na chatu Paprsek, kde si na radu Vaška Brože okamžitě objednávám pověstné borůvkové knedlíky. Úžasné. A pivo zde chutná taky báječně. Opět jsem plný optimismu, ikdyž jsem zase ztratil další půlhodinku.

Jedu dále po hřebenových silničkách Hrubého Jeseníku a ždímám se hodinu za hodinou, abych už konečně tu Vlaďku dojel. Cesta vede podél hřebenů ve výšce 1100 – 1250 m n.m. Vidím na kilometr, někdy i dva dopředu a pořád nikdo přede mnou. Někde pod Babuší ji konečně v dálce zahlédnu. Přidávám na tempu a před Podbělkou Vlaďku dojíždím. Celou cestu jsem na dojetí Vlaďky myslel, takže teď vesele zahoukám dětskou houkačkou na řídítkách a upřímně ze mě vypadne „To je dost, že jsem tě dojel“. Jenže to Vlaďku nakrklo a odsekává mi: „Si jeď, ty závodníku!“.

Zkouším navázat konverzaci, ale vůbec se mi to nedaří. Zklamán, poslechnu nakonec pokyn a odjíždím bystře dál. Vlaďka jede celkem pomalu, vůbec nechápu, že jsem jí naháněl šest hodin. Klobouk dolů před takovou vytrvalostí. O to více mě mrzí, že jsem se takhle netaktně uvedl a Vlaďku naštval. No, ale nedá se nic dělat, Vlaďka je nakrknutá i po mých usmiřovacích pokusech, takže to vzdávám, poslechnu její radu a jedu dál – nutno podotknout, že její pomalejší tempo bych stejně asi dlouho neakceptoval.

• Další potíž s kolem

Po objetí Podbělky sklesneme do Horní Moravy a za ní si po asfaltce dávám dalších 300 výškových metrů. Slunce mě zmáhá a kousek před vrškem stoupání si dávám pauzu u potůčku, vlastně strouhy vedle silnice. Při té příležitosti zjišťuji další technický problém – zadní plášť je na straně protržený a více než centimetrovou dírou se ven dere duše. Co s tím? Je vedro a sundávat plášť a spravovat ho se mi fakt nechce. Volím náhradní řešení a plášť oblepuji elektrikářskou páskou a jedu dál. Je to můj oblíbený postup, podobně jsem páskou svařil dokonce i několik rámů, tak proč by nemohl na chvilku ochránit natržený plášť. Je mi ale jasné, že pokoušet se s takhle načatým pláštěm jet zbývajících 800 km není nejjistější řešení.

Jedu dál směrem ke Králíkům. Tady kolem dělal kdysi hajného kamarád Pepa, bydlil přitom právě v Králíkách. Je sobota navečer a hlavou mi šrotuje, jak vyměnit protržený plášť. Volám tedy Pepovi a vyzvídám, kde bych náhradní plášť pořídil. Pepa je na dovolené v zahraničí, ale slíbil obvolat své kontakty v okolí a zjistit možnosti. Jenže se ozval až za další dvě hodiny s návrhem, abych to zkusil u jeho známé majitelky cykloprodejny, která se mu právě ozvala zpět na zmeškaný hovor. To už jsem objel Králíky a byl deset kilometrů za nimi. Vracet se nebudu.

Místo toho vymýšlím ďábelsky vychytralý plán a volám kámošům do Teplic nad Metují, kam bych podle mapy mohl dojet druhý den dopoledne. Seiko s Maklou tam právě dokončili etapák Bikechallenge, drsný to podnik, vytrasovaný Vénou Hornychem. Chlapci jsou z něj pěkně vodvařený a popisují mi, jak to bylo náročné a drsné (na druhý den jsem jel dlouhé hodiny stejnou trasu s plnou polní). Plášť je možné koupit v zázemí etapáku bez problémů, ale jak ho v neděli předat, když kluci zrovna odjíždějí? Nakonec se domlouváme, že mi jej uloží v místní cukrárně, kterou bych už kvůli výborným palačinkám neměl vynechat.

• Konec dne a nocleh tentokráte napohodu

Takže fajn, plán řešení problému je vymyšlen, teď tam ještě dojet. Je chvíli po osmé a když už mám v ruce mobil, posílám na centrálu aspoň veselou oznamovací SMS: „Pavel Macháček (926.77 km, 20:12:53): kdo pozde vstava, ten malo dava. Dnes od 11h jen 88 km pres Jeseniky do Mladkova.“ Zbývají mi dvě hodiny světla a podle mapy plánuji dojet na přehradu Pastviny a tam najít ubytování.

Jako většinou jsem to za světla nestihnul, obvyklé odhady rychlosti postupu prostě na Mílích nefungují – trasa bývá obtížnější a únava větší. Do Pastvin tak dojíždím po jedenácté. I tak se mi po několika dotazech u kolem se trousících povětšinou přiopilých místňáků daří sehnat ubytování – jsem jediným hostem na velikánské ubytovně pro sportovce. Paní domácí se mi dokonce podařilo líčením našeho cyklopodniku zaujmout, takže po sprše a stále ještě před půlnocí dostávám výborné pečené kuře, které tu zbylo po předchozí návštěvě.

S plným žaludkem spokojeně usínám. Dnes sice jen 113 km napříč Jeseníky, ale i tak jsem plný optimismu a už se těším na to, jak to po pár hodinách spánku znovu rozbalím.

Pokračování příště...

Pavel Macháček