Pro někoho představují začátek sezóny, jiní už mají několik závodů za sebou. Neustále stoupající účast ale ukazuje velkou oblíbenost tohoto kopcovitého klání na dohled od Prahy. Letos podle oficiálních informací odstartovalo na všech tratích dohromady okolo 2000 lidí, takže se jednalo vskutku o masový závod naplňující jeden z hlavních cílů pořadatelů, a to nabídnout sportovní vyžití široké veřejnosti.
Zámek Dobřichovice
Letošní ročník závodu přinesl jednu zásadní změnu, přesun startu z Let do blízkých Dobřichovic. To se ukázalo jako dobrý nápad, protože louka poblíž zámku poskytla prostorné zázemí účastníkům i všemožnému vyžití pro jejich doprovod. Zároveň tak došlo k prodloužení trasy o přibližně tři kilometry a vynechání závěrečného bahnitého kopce, který loni mnoha lidem, včetně mě, pokazil jinak dobré dojmy.
Jako každý rok se na startu sešla v téměř celá špička bikové závodní scény a my, co nemáme startovní číslo z první padesátky, jsme se mohli těšit na opravdu nelítostné tempo. A to vskutku přišlo, i když ze startovní vlny v rozmezí čísel 200-299 to zprvu příliš poznat nebylo. Než se dav před námi rozjel, překonala už špička pelotonu blízký most přes Berounku. Avšak počáteční mačkanice a strkání v úzkém železničním viaduktu zanedlouho vyřešilo dlouhé úvodní stoupání místními nazývané k Obrázku. Při jeho zdolávání nejednoho z nás napadlo, že změna posledních kilometrů trasy nebude velkým ulehčením. Kopec totiž všechny z tras B a C čekal ještě jednou, krátce před cílem.
Po necelých deseti kilometrech, kdy jsem postupně roztáčel nohy do tempa slibujícího slušný výsledek, jsme se konečně dostali na hřebeny Brd. Nebydlím daleko, takže na častokrát projížděné trase zbyl čas i na malé vydechnutí. V úseku vedoucího kousek od kláštera Skalka je totiž potřeba zkoncentrovat síly, protože po několika kilometrech následuje techničtější pasáž připomínající kořenové pole. To už jsem také začal kontrolovat, jaká je vlastně moje průběžná pozice v závodu. Ačkoliv start z IV. vlny nesliboval příliš, ještě před místem, kde se trasa stáčí zpět ku Praze, v mé blízkosti začali převažovat závodníci s čísly okolo stovky a nižšími.
To mi vlilo další sílu do nohou, začalo to vypadat, že stanovený cíl – dojet do 150. místa, i přes počáteční pochybnosti, splním. Do karet mi hrál i profil další části trasy, která nějaký čas v podstatě jen mírně klesala po vrstevnici z brdských hřebenů. To je přesně ten úsek, na nějž jsem vsázel. Takže přesně jak jsem se to učil na silnici, zvolit správně těžký převod a roztočit nohy do pořádné frekvence! Po necelých deseti „leteckých“ kilometrech, ale došlo na lámání chleba, několik za sebou jdoucích prudkých stoupání. Ta, ačkoliv nejsou náročná technicky, dokáží pořádně „prošitého“ závodníka zbavit zbytku sil. Také jsem okolo sebe začal registrovat zoufalé výkřiky jako „...oni nás tu snad chtějí zabít...“, pročež přišel pravý čas na taktiku psychické likvidace protivníků. Morálku trasy neznalých jezdců se mi dařilo rozkládat ujišťováním, že před sebou máme ještě jednou celý úvodní kopec. Uznávám, není to příliš čestné, ale závod má nelítostná pravidla a co není zakázáno, to je dovoleno.
Leč bylo poznat, že ještě před avizovaným kopcem začínají pomalu ubývat síly i mě. Stihl jsem ještě povzbudit organizmus gelem a už jsme stoupali. Naštěstí mi trochu energie zůstalo, ale na nijak velkou rychlost už nestačila. Krátce před vrcholem mě navíc pořádně vyděsil závodník z trasy C ležící v listí vedle cesty. Z dálky se dalo jen těžko odhadnout, jestli je při vědomí nebo není. Uklidnil jsem se až poté, co na zavolání jezdce přede mnou zareagoval, že je to dobré. Snad ano, ale vypadalo to na pořádné vyčerpání a menší kolaps. Změna trasy tedy opravdu přinesla jen malé ulehčení.
Ale to už jsme byli nahoře a před námi zůstával už jen sjezd dolů k Berounce. Ten ale bohužel pokazil problém se značením trati, takže nejen moje skupina, ale i mnoho dalších následně za hlasitého nadávání a prodírání lesem hledalo správnou cestu. Nějaký vtipálek pravděpodobně přemístil igelitový fáborek na jiný strom. No budiž, lidé mají různé zábavy, ale myslím, že kdyby byl dotyčný odhalen, těžko by rozzuřeným jezdcům utíkal.
Cestu jsme po chvíli našli a zbývalo jako o život uhánět podle řeky k cíli. Po druhém překonání Berounky, tentokrát přes pěší lávku, byl na dosah – již jen projet louku, kde před tím závodily dětské kategorie. Do dlouhé cílové rovinky jsme vjížděli dva. Využil jsem pokusu soupeře o dlouhý spurt, vyvezl se za ním v háku a za velkého povzbuzování komentátora z nohou nakonec vymáčknul přece jenom o něco víc sil. Bojovat se má prostě až do konce, i když třeba o 151. místo!
Podle očekávání zvítězil Jaroslav Kulhavý, od nějž mě v cíli dělilo 40 minut, a v ženách obhájila loňské prvenství Jitka Škarnitzlová. Já jsem sice tak hvězdných výsledků nedosáhl a plánované umístění mi těsně uteklo. Ale 151. místo i tak oproti minulému ročníku znamenalo výrazné zlepšení, takže se už vyloženě těším na sobotu do Hustopečí na jihu Moravy, kde seriál Kolo pro život pokračuje.
Výsledky: www.sportsoft.cz
Ondřej Hladík
