Proč
Jsem bajkař. Na bajku závodím několikrát do měsíce. Na silnici jen trénuju. Už pár let. Rád. Nasadím sluchátka ohulím tam muziku a jedu svůj okruh 80 nebo taky 90 km. Ale stárnu jako každý a času mám díky práci a rodince čím dál méně. Takže letos jsem sice třikrát závodil už v zimě, ale na běžkách. Na bajkový závod jsem se nedostal a přitom mě čeká extrémní podniky Loudání, po něm ObrDrásal a 200 km dlouhá Salzka. Prostě jsem měl pocit, že závodní kilometry trochu chybí a rozhodl se dohnat to skokově a vyzkoušet fyzičku před Loudáním. No a taky jsem kratší 138 km Mamuta jel coby jeden ze svých prvních silničních závodů před pěti lety a chtěl si vyzkoušet zda jsem se opravdu zlepšil a zvládnu i nejdelší variantu.
Příprava
Letos jsem jel na silničce asi třikrát. Vždycky do 90 km a solo. Můj obstarožní secondhand Canon s pořádně unavenými převody toho má za několik let bez údržby a upgradu dost. Takže před Mamutem bylo třeba ho vyzkoušet zda vůbec řadí a neskřípe. Vyrazil jsem tedy na něm do práce na Strahov (27 km s převýšením 300 m). Cestou zpátky jsem dokonce vypnul mp3 a zjistil, že skřípe celkem přijatelně :-)
Coby údržbu jsem tedy zvolil jen prosté umytí a odmaštění marastu z řetězu a pastorků. Nakonec jsem se rozhodnul trochu utáhnout zadní brzdu, aby z kopců brzdila ostřeji = zabírala dříve. A ouha, ono má zadní kolo náběh na osmu a škrtá. No nic umyté kolo dávám do auta a vyrážím do Přerova stihnout večerní prezentaci. Podařilo se, a i když jsem dorazil za 5 minut 22h, proběhla prezentace úplně na pohodu. Ještě pivečko v pořadatelském stanu, taky opečený páreček coby večeře a šup na ubytovnu Chemik, uložit se k spánku. Předtím tedy ještě neúspěšná snaha o vycentrování kola. Kombinačky si se zarezlými niply neporadily a výsledek byl ještě horší než na začátku.
Ráno vstávám naučeně v 7h i bez budíku. Müsli s ionťákem k snídani a šup na start na výstaviště. Tam sháním někoho šikovného s centrklíčem. Daří se, ale ochotný pán od stánku Kellysů proti zrezlým niplům s proficentrklíčem uspěje jen částečně – kolo už se v brzdě otáčí, ale menší osma je zřejmě nevyléčitelná. No nic, poděkuji a musím na start.
Začátek opatrně
Na startu je nás zhruba 300 borců, z toho stovka se rozhodla pro dlouhou trasu. Vládne pohoda a tak odstartuji také velmi pohodově. Okamžitě však ztrácím kontakt s hlavním pelotonem. Chytám hák a společně s vytáhlým hubeňourem se snažíme dotáhnout se. Jedeme v protivětru a já několik kilometrů visím za Milanem Kolomazníkem. V Pavlovicích u Přerova je peleton už na dosah, tak to zkouším na kostkách stáhnout. Nezdařilo se. Naopak se necháváme dojet patnáctičlennou skupinkou tvořenou především borci s dresy Zapro. Jede se rozumné tempo a kluci poctivě střídají. Já tedy moc netahám, obavy se vzdálenosti mi to nedovolují.
Po 25 km vjíždíme na další kostky v Bystřici pod Hostýnem a v zadním kole uslyším několik křupnutí a nějaké popraskávání – to si dráty sedají po centrování. Všímám si, že osma je daleko větší než na začátku a za jízdy si povoluji zadní brzdu.
Stoupání: Tesák, Hadovna, Dub, Grapy
Stoupání to je na Mamutu to nejtěžší a pro mě i nejkrásnější. Kopce jsou solí cyklistiky a zde se pozná, kdo na to má nebo aspoň dokáže ubojovat. Do práce to mám poslední tři roky do kopce, takže jsem se v nich výrazně zlepšil. Z Chvalčova na Tesák je to 7 km a 250 m převýšení. Dá se tu krásně držet tempo a po krátkém sjezdu je zde menší stoupání na Troják, kde je na 42. km první občerstvovačka. Už před ní borci ze Zapro křičí, že se povinně staví. Jedeme hoďku a půl, svačinku si zasloužím taky. Jenže Zapráci se krmí výrazně déle než já, tak si ještě odskakuji na malou do příkopu a vyrážím solo zvolna před nimi.
Z Trojáku klesáme ve svižném tempu přes Držkovou až do Kašavy. Tady mě po 10 km dojíždí skupinka. Za Kašavou dáme ještě společně 100 m převýšení i pěkný sjezdík a táhlé rovinky až za Fryšták. Odtud začínáme pozvolna stoupat. Míjíme Hadovnu, odbočujeme ostře vpravo na lesní asfaltku a začne to. Táhlé a strmé stoupání po úzké lesní cestě, kde se pozná, kdo na co má a pole se značně tříbí. Opět je to od Fryštáku nějakých 300 m převýšení, ale na rozdíl od Tesáku soustředěných na poloviční vzdálenost. Překvapivě se posouvám pomalu před všechny ostatní. A připojuji se k borcovi jedoucího s protézou na pravé noze. I s handicapem, jede skvěle, klobouk bych smekl až na zem.
Ve třech sjíždíme do Rusavy, odbočujeme vlevo a zde najíždíme na pro mě důvěrně známé stoupání přes Grapy až k Hostýnu (734 m n.m.). Tady je to jedno z nejtěžších stoupání z trasy Drásala, kterou bajkeři vyjíždí ještě poměrně čerství a vyzbrojeni výrazně lehčími převody. Vím do čeho jdu a raději to rozjíždím do většího tempa na nejlehčí převod. Vyjel bych to naráz, ale musím myslet i na vás čtenáře, takže v půlce slézám, fotím a ztrácím docela dost míst. Ty si však se zaťatými zuby, v kapkách potu a za povzbuzování diváků sjíždím zpátky.
Jízda s tahouny a setkání s ultramaratonkyní
Následuje relativnější snadnějších 20 km, kdy jedu v šestičlenné dobře spolupracující skupince. Pořád moc netahám a nechávám to na borcích jedoucí kratší trasu. Na 106. Km u Radotína se trasy rozdělují. Na dlouhou jsme se vydali jen dva. Před námi nikdo, za námi v dálce borec, který akceleruje a po dvou kilometrech si nás docvakává. No a je to opět můj oblíbený vodič Milan Kolomazník. Chlapci jedou tempo, které bych normálně neakceptoval, ale pomyšlení, že bych se na zbytku trasy trápil sám mě nutí držet se zuby nehty. Aby chlapci pochopili, proč jim v tempu moc nepomáhám, oznamuji jim, že jsem před chvílí vyrovnal své dvouleté maximum v délce silniční trasy a určitě zdvojnásobil převýšení. Chápou to, borec s číslem 268 mi dokonce říká, že začíná mít také problémy. Doráží mě prohlášením, že už včera při triatlonu tušil, že to neměl tak napálit :-) No tak jo, nejvíc tahá stejně Kolomazník.
Po průjezdu Rajnochovicemi ožívám. Nasazuji tempo do stoupání, abych se klukům trochu revanšoval. Převýšení 300 m na 10 dalších km vede opět na Tesák. V závěru je to ostré skoro jako na Grapech. Tady dojíždím cyklistku, ktrerou bych zde nečekal. Hanku Ebertovou, ultramaratonkyni jejíž reporty na webu hltám a mám k ní obrovský respekt. Když jí před vrcholem docvaknu a přátelsky se ptám jak se má, tak zrovna píchla a začala festovně šťavnatě nadávat. No tak ze seznámení asi nic nebude no :-( Nakonec nadávky pomohly a defekt byl zalepen po pár vteřinách tmelem. Moc jí to neuklidnilo, ale aspoň přestala být totálně nervózní. Měla to pořešené za vteřiny, já bych měnil duši jistě čtvrthodinu. Jenže Hanka jede o bednu. Má s sebou vodiče a řeší každou výhodu i nevýhodu. Tak jako třeba na Trojáku, kde jsme se občerstvovali a já doplňoval camelback (byli jsme v peletonu jenom dva exoti s touto s typickou bajkovou výbavou), se Hanka mihla kolem bez zastavení a její vodič nabral banány y hurá za ní.
Tahání tempa na konci
Já je se svojí dvojičkou dojížděl dalších 15 km na začátku stoupání na Lázy. Předjetí Hanky mě trochu motivovalo a tak jsem se začal osmělovat a začal aktivněji tahat tempo. Borec po triatlonu po chvíli opravdu začal odpadat. Na závěr ještě zahlásil další perlu: že se prý musí trochu pošetřit, protože druhý den ještě něco poběží. Fakt nezmar, ale díky němu jsem ušetřil spoustu sil. Respekt. Za Lázami už jedeme jen ve dvou, Kolomazník opět udává tempo, já převážně visím, nohy už cítím, ruce otlačené od řídítek ještě více.
Za Lipníkem nad Bečvou jedem kolem lomu a poté najíždíme na stoupání vedoucí paralelně s tratí co znám z MTB Šela. Při stoupání k Hlinsku zdoláváme poslední velký kopec s převýšením přes 100 m. Docvakáváme borce, ale ten hned ožívá a my se ho horko těžko držíme. Tedy já jo, Kolomazník trochu zaostává. Naštěstí se už blíží cíl.
Finiš a zhodnocení
Dojezd je poměrně milosrdný. Po sjezdu do Pavlovic, je to už jen rovina s několika brdky, které nestojí za řeč. Nicméně je to pořád 10 km a v protivětru to ke konci už moc neodsýpá. Ale naše trojka drží spolu, nikdo se neulejvá a nově dojetý chlapík se činí nejvíce.
A už vjíždíme do Přerova. Překvapivě zjišťuji, že jsme hned u výstaviště. Poznávám odbočku vpravo do cílové rovinky. Automaticky zrychluji, klopím ji a hned jdu do čela. Krátce si zaspurtuji a cílem projíždím po 7h 33 minutách s přehledem před svými parťáky. Hned za cílem oběma děkuji a omlouvám se Milanovi, že jsem moc netahal a ještě ho předjel v cíli. On mě ale uklidňuje a že prý jsem jel úplně vzorně. No je fakt , že jet 212 km skoro pořád s jedním parťákem je dost unikát.
V cíli jdu taky poděkovat lidem od Kellysu, že mi pomohli a ukázat, že jsem to dokázal. Smějí se a chtějí vidět, jak se kolo po opravě točí. No netočilo se samo vůbec – osma jako hrom a prasklý drát k tomu, asi už od Bystřice (25. Km). To, že jsem na tomhle z kopce Milanovi odjížděl fakt nechápu.
Raději jdu na pivečko a při této neutralizaci ionťáku sleduji, že dojíždí Hanka Ebertová. Třináct minut po mě, ale zato na prvním fleku v ženské kategori.
Jo a kdo zvítězil? Úplně každý kdo dojel. Dle výsledků se to podařilo 104 jezdcům a jezdkyním na dlouhé trase. Nejrychlejším z nich byl s časem 6:07:00 Jan Svoboda z Yogi Racing Ostrava. Výsledky jsou uvedeny zde.
PS: Bylo to vlastně super.
Pavel Macháček
