Tato skutečnost mě trochu zaskočila, když jsem plánoval vlastní cyklisticky pojatou dovolenou a pojal úmysl zajet si nějaký závod poblíž místa mé letní relaxace v česko-rakouském pomezí. Výsledky vyhledávání na internetu jasně ukázaly, že to nebude tak jednoduché. Závod 1000 Miles Adventure jsem vyřadil rovnou, protože ten by se jen těžko podařilo skloubit dohromady s představou pohodově pojaté rodinné dovolené v rovinách Třeboňska. Už to vypadalo na nedobrovolné přehodnocení itineráře, ale nakonec se mi podařilo objevit maraton nazvaný „Přes 3 vrchy Vysočiny“, který se jel v sobotu 11. července v Horní Cerekvi. Tudíž jsem zajásal a po krátkém „domácím“ přesvědčování, že jeden závod přece spokojené prožití dovolené nenaruší, jsem se mohl začít těšit na pro mě do té doby neznámou akci.
Zámek Horní Cerekev
Jak napovídá název maratonu, hlavní „atrakcí“ bylo zdolání tří výživných stoupání, k čemuž je nutné dodat, že toto pojmenování se mělo podle dostupných informací vztahovat k trase hlavního závodu, čítající 85 kilometrů, jež vedla přes vrcholy Křemešník (765 m), Čeřínek (761 m) a Javořici (837 m). Já jsem však zvolil kratší padesátikilometrovou variantu, jíž pořadatelé „pracovně“ nazývali „Přes 2 vrchy Vysočiny“, protože poslední ze jmenovaných kopců vynechávala. To však bylo poněkud zavádějící, jelikož závod vedl ještě přes vrch Mešnice (761 m). Toto stoupání se totiž ukázalo jako nejtěžší na mnou zvolené trase, které nejednoho jezdce přinutilo sesednout z kola.
Tím ale předbíhám událostem. Předcházela samozřejmě obvyklá registrace k závodu probíhající v místním „kulturáku“ stojícím u hráze rybníka lemované alejí. K organizačním záležitostem se vztahuje i jedna nepříliš obvyklá záležitost, a to vypsání kategorie pro elektrokola, jež v poslední době zaznamenala přímo „boom“, pročež se na trhu objevila celá řada „hardtailů“ i „fullů“, na nichž je možné odjet i technicky náročnější trať. Ta však startovala samostatně po odjezdu závodníků na dlouhou i krátkou trasu.
My, co jsme zvolili kratší trať, a jeli na kolech poháněných pouze vlastní silou, jsme se ke startu začali řadit krátce před jedenáctou hodinou u zmíněného hornocerekevského „kulturáku“. Počasí bylo vyloženě ideální, po předchozích dnech, kdy se teploty blížily ke čtyřicítce, došlo k mírnému ochlazení, leč obloha zůstávala stále stejně letně vyjasněná. Přesto jsem příliš neoplýval sebedůvěrou, protože ve mně doznívaly nepříjemné pocity z krize, jež mě nečekaně přepadla na předchozím maratonu v nedaleké Kamenici nad Lipou. Nepříliš jistý tím, co od sebe mohu očekávat, jsem tedy odstartoval a od počátku šetřil síly ke zdolání avizovaných kopců. Obzvláště stoupání sjezdovkou k vrcholové prémii na Čeřínku mělo být opravdu náročné.
Proto jsem byl vyloženě překvapen, když jsem na Křemešník, který byl na řadě jako první, vyjel bez větších problémů. V navazujících sjezdech ale bohužel přišly první větší ztráty, jelikož mě předchozích několik pádů a zranění v poslední době nutí k větší opatrnosti, než bych si sám přál. Paradoxně tedy ztrácím nejvíc při jízdě z kopce. Trasa pokračovala lesnatou krajinou Vysočiny a nálada se mi postupně zlepšovala, spolu s příjemně se roztáčejícími nohami. Jako neznalý trasy jsem netušil, že se přiblížilo stoupání na Mešnici, jež mě dost překvapilo. Po prudké odbočce po mírně klesající silnici vedoucí lesem se totiž přede mnou objevila doslova zalesněná „stěna“, která vypadala téměř nekonečně. Přes veškerou snahu o její zdolání jsem jako převážná většina závodníků musel kolo tlačit. Uklidňovalo mě pouze to, že v celé skupině se našel jediný zdatný biker, který vyjel až nahoru, ale z jeho slov vyplynulo, že byl místní a terén dobře znal.
Naproti tomu poslední náročnější stoupání – sjezdovka na Čeřínku, se dalo vyjet víceméně v pohodě, k čemuž dopomohlo i hlasité povzbuzování četných diváků, které na našich maratonech není až tak obvyklé. Zdoláním této vrchařské prémie jsme se dostali do druhé části trati, jež měla podstatně mírnější profil, což skýtalo výhodu všem, kdo ušetřily síly v přechozích kopcích. Těsně před cílem a vlastně na dohled zázemí nás čekal ještě krátký single track s vloženým sjezdem schodiště, které jsem sice nečekal, ale aspoň mám konečně pořádnou „akční“ fotku.
V cílové rovince vedoucí po hrázi rybníka jsme se prohnali ve třech, ale závěrečná „šikana“ znemožnila pořádný spurt, a tudíž se mi nepodařilo porazit závodníka na elektrokole, kterého jsem před tím na silnici s přehledem dojel. To mi ale nijak zvlášť nevadilo, protože mým cílem bylo roztočit zmiňovanou krizi, což jsem si splnil a maraton si vyloženě užíval.
Jediné, co mě po dojezdu poněkud zarazilo, byly výsledky, protože celkové pořadí na trati dlouhé 50 kilometrů zahrnovalo právě i uvedená elektrokola. Nevím, ale myslím, že se jedná o naprosto jinou kategorii a bylo by na místě vyhlašovat je zcela mimo pořadí běžných kol. A to i s vědomím toho, že nemají jen výhody, ale i nevýhody spočívající ve vyšší váze a omezené kapacitě baterií.
Ondra Hladík
