Kdybych se mě snad nějaký reportér věhlasného cyklistického plátku zeptal na mou dnešní strategii, asi bych odpověděl světácky, bez dlouhého rozmýšlení: „Tak určitě, hlavně no crash, no defect, no problem!“ Pak bych si ještě naposledy pořádně utáhl helmu, cvakl do pedálů a vyrazil z poslední startovní pozice vstříc prohlídce odvážných trailů v pevnosti Radíkov z 19. století. Na ostatních účastnících tohoto závodu jsem pozoroval celou škálu dojmů z tohoto vypečeného úseku. Jedni na ostré padáky hleděli s respektem, sledoval jsem i údiv střihnutý úděsem. Ale ve tvářích většiny riderů se zračila šibalská radost.
Letošní trasa doznala oproti minulým ročníkům mnohých změn. Z mého pohledu se podařilo opět ještě víc vyextrahovat to nejlepší z místních cest. Na 38 km, jsme si při nezanedbatelném převýšení 1100 m nijak neodpočali. Kdesi v půlce trati jsem jaksi ztratil ten nejsilnější příliv energie (tzv. mi mázlo). Samospádem si svištím malebnou krajinou. Už dlouho jsem nepotkal žádného soupeře. Nikde nikdo. Prostě taková ta závodní idylka. Navíc okolí bylo v ten okamžik velmi malebné a kochatelné. Tu najednou mi kdos zařve přímo do ucha: „Z pravááá!“ Úlekem a úděsem zároveň se mi mohutně rozvlnila řídítka, načež zprava skutečně prosvištěl borec na svém fullu. Chvíli mi trvalo, než jsem srovnal řízení i rozlítanou tepovku a znovu se pohroužil do závodu.
Co vás vždycky bezpečně vytrhne z letargie, jsou úseky, značené žlutým vykřičníkem. Bajkerské srdce zaplesá, neboť adrenalinu není nikdy dost. Tato značka v místním podání znamená buď střemhlavý padák mezi stromy, nebo hluboké zhupy, jámy, brody a jiné terénní pastičky. A těch je tu díky bohu opravdu požehnaně. Pořadatelé tu pro potěchu bikerů rafinovaně přidali i pár umělých překážek, které z velké většiny tvoří lávky, klopenky a jiné trailové lahůdky ze dřeva. Úzké dřevěné lávky, zrovna tak jako četné přírodní terénní překážky spolehlivě prověří vaši stabilitu, morál a tlumiče.
Olomoucký Řetěz je skutečně ojedinělá akce. Neotřelé pojetí promyšlených tratí, jaké zde zažijete, je dnes stále ještě vzácností. Trať je i při menší kilometráži důkazem toho, kolik náročného terénu, singletrailů i výškových metrů se dá i na kratší XC trati zažít. Spousta jiných tradičních i nových tratí se snaží slevit ze své náročnosti, právě proto, aby umožnila průjezd co největšímu počtu lidí. To na téhle trati určitě nečekejte. Je postavena pro ty, v kterých bije chrabré bikerské srdce. Tohle je prostě potřeba zažít!
Biku zdar!
Ruda Růžička
