Já a Salzka, historie
Salzkammergut Trophy je patrně nejproslulejší jednorázový závod v Evropě. Nemohl tedy uniknout mé pozornosti. Zájezd do Rakouska jsem své ženě naplánoval coby svatební cestu před deseti lety. Jen shodou okolností se tam tenkrát jela Salzka coby MS v maratonu :-). Po týdenním soustředění v kopcích kolem solné komory jsem si tenkrát samozřejmě střihnul stovečku (no, ona má vlastně 120 km). Už na 60. km jsem věděl, že jsem uváženě nezvolil nejdelší štreku.Neměl jsem na ni. Tu stovku jsem dal za sedm a půl hoďky, ale limit na dvoustovku je 16 hodin a převýšení bylo pro mě brutální i na poloviční štrece.
Uběhly dva roky a znovu jsem byl v Bad Goisernu, dokonce jsem po pár pivech (no vlastně jich bylo víc) před půlnocí kamarádovi Honzovi slíbil přehlášení a účast na A-štrece. Jenže jsem raději zaspal a s odřenými ušima dal opět „jen“ stovku.
V posledních letech jsem se však díky Loudání a především Mílím znovu rozjezdil. Navýšil jsem najeté objemy a i na 24 hodinovkách zjistil, že jsem schopen ujet opravdu slušné štreky. Pak se firma přestěhovala na Strahov a díky častému cyklodojíždění do práce jsem se zlepšil v kopcích. Už letos v zimě jsem tedy věřil, že Salzku můžu jet a dojet. Společně s Loudáním to byl hlavní cíl sezony.
Před startem
Do Bad Goisernu jsem vyrazil ve společnosti kamarádů Loudalů a cyklomaniaka Vaška. Už cesta Vaškovou RS Octavia 2.0 TSI byla zážitkem, protože Honza mu ukazoval, co ty koně pod kapotou umí a že Mišelíny udrží kola na cestě i v prudších zatáčkách. Jak inspirativní i pro nás cyklisty!
Ubytování v kempu pozdě večer ve čtvrtek bylo naprosto bezproblémové. Lukrativní místo pro stany, večerní pokec u pivečka a celý pátek na aklimatizaci. Prostě pohodová cyklodovolenka. Nutno bylo jen projít technickou kontrolou kol. Po dotažení vůle v zadní nábě (jel jsem s ní od jara) jsem prošel jako nůž máslem, naopak Vašek V., který měl Treka jak nového a rám i vidlici mnohokráte přešůroval, obdržel připomínku ke škrábanci na ráfku. Toho značně rozhodilo a řešil tento problém pozdě do noci. Ještě srandovnější musela být přejímka Vaška Brože. Ten se dostavil s bajkem důkladně prověřeným Loudáním, nicméně s ojetým pláštěm i destičkami. Už když vůbec ne čisté kolo přebíral kontrolující mechanik, ozvalo se „Ojojoj“. Pak probíhala diskuse o tom, s čím se ještě dá bezpečně jezdit. Venda ho nakonec přesvědčil, že plášť je vlastně skoro nový a destičky, že určitě vymění – jak ho znám, měl tím na mysli, že až sjede ty stávající, tak to provede přímo při závodě. Nicméně kontroloři si jeho sliby zapsali a nechali ho raději projít.
Pak jsme okoukli místní cykloveletrh s reprezentativní výstavkou vyspělé cyklotechniky a vybavení. A šli řešit oblečení a potravinové doplňky na veledlouhou trasu. Dost mě překvapilo, že kluci měli dvakrát tolik gelů a zasvětili mě do užívání tajemného preparátu Tribulus, který je prý legální, ale dokáže neuvěřitelné wjecy nejen při sportu, ale prý i v rodinném životě :-). Prostě dovolenka před tvrdou prací.
Na start
Vstáváme před čtvrtou. Překvapivě jsem vyspalý celkem slušně. Natáhnout připravené oblečení, nacpat do sebe připravené těstoviny, vyrobit ionťák, navštívit onu místnost. Je kosa, pod deset stupňů, ale s výhledem na sluneční den jedu stejně jako ostatní v krátkém a větrovku si beru jen do startu.
Ve startovním koridoru stojí skoro 800 jezdců. Vašek V. je nervózní jak pes. Posíláme ho dopředu a kupodivu se prodere opravdu o pár desítek míst blíže startovní čáře. To Vašek Brož na to šel jinak. Bydlel s rodinkou u Schwarzensee,dal si 17 km terénem na rozjetí a na start dorazil minutu před výstřelem.
Vyrážíme. Většina rozvážně, ale pár prestižáků je i mezi dálkaři. Po dvoukilometrové rovině ostrá levá a kopec. A hned na začátek ten nejdelší: 13 km s převýšením 900 m. Stoupáme po asfaltu a kopec se postupně utahuje. Oba Honzové jedou velmi opatrně, držet takovou tužku mě nebaví, takže přidávám a mizím jim hned zkraje. Po 2 km a 200 výškových metrech projíždíme samotou Rehlkogl, kde se fandí už takhle brzo ráno. A taky je zde první sjezdík. No a po něm se to utáhlo ještě více a najeli jsme do terénu. Okamžitě jsou problémy s jízdou, někteří slézají hned na prvním šotolinovém strku, všichni pak po kilometru v lese. Tam je zúžení na metr širokou lávku a než jsem se přes ní dostal, stačil jsem si odskočit na malou a ještě se pár na minut vydýchat.
Pak ještě 300 m tlačení po mokrých šutrech a zbytek až na vrchol Raschberg (1370 m n.m.) už v sedle. Z toho tlačení jsem byl rozmrzelý, být více vpředu, určitě bych větší část jel. Takže coby prevenci opakování přikládám pořádně pod kotel a až nahoru jedu skoro naplno. Dost jsem si zapředjížděl. Následuje sedmikilometrový sjezd. Jednoduchý, přitom ale zrádný, protože na šotolině a s koly napumpovanými do rychlosti mi to dost ustřelovalo a párkrát jsem měl v zatáčkách namále.
Dole před 20. km je první občerstvovačka a znovu tradá vzhůru dalších 200 výškových na Hutteneckalm. Jede se mi dobře a bez problémů to zvládám v sedle. Tady na vrcholu bývalo velké šou včetně vrtulníků a speakerů. Tentokráte je tu komorněji, vždyť je pořád ještě před 7 h ráno a kvůli přítmí pod stromy vezu brýle v kapse - tmavá skla nejsou na šutrech a kořenech nic moc, ale věřím, že později se na slunci vyplatí. Strašně mě tlačí tretry. Slézám hned za vrcholem, povoluji je, lepím preventivně náplasti, rovnám jazyk a domlouvám mu, aby se už neposouval ke straně. Když se narovnám, zjišťuji, že mě silně bolí i záda. Dost brzo! Aplikuji brufen v dvojité dávce, ten pomůže i proto tlačení treter. A jedu dál.
Následuje první technický sjezd. A hned skoro všichni větší část kamenitokořenitého úseku tlačí. Já tedy také slezl, ale jen na 20 m a hlavně kvůli ostatním. Sjíždíme skoro 10 km, znovu na původní úroveň. Cestou si poprvé vychutnáváme průjezd dvěma tunely ve skále v úseku Ewigewand. Mezi nimi je nejpanoramatičtější pohled, uvnitř pak není vidět lautr nic - málem jsem to ve tmě namotal do skály.
Z Weiβenbach fičíme po rovině přes Bad Goisern, kde se opět dáváme do stoupání na Rehkogl. To už mám najeté, takže stoupání jedu ještě plynuleji než minule. Vystoupáme 500 výškových zpátky do litru, sjezdík do 750 m n.m. a znovu o 300 m výše. Potom 10 km z kopce a znovu 450 výškových vzhůru na Tauern Kreuzung. Prostě těch 7 výškových je třeba někde nastoupat. Před těmi delšími se do sebe snažím dostat nějaký ten gel či carbosnackovou tabletu, ionťák lemtám neustále. Takže zase pěkný 6ti km sjezdík a znovu přes několik postupných vrcholů na Hutteneckalm (1200 m n.m.). Je už poledne a diváků výrazně přibylo a většina nadšeně fandí.
Sjezdy, technický problém a osudný omyl
Přibylo i jezdců, protože se mícháme s borci z kratších tras. Technický sjezd tentokráte dávám až na pětimetrový seběh celý a od vedle jedoucího Itala, který skončil v půlce, slyším uznalé „Bravo“. To povzbudí a do dalších sjezdů to pouštím ještě víc. Průjezd tunely absolvuji s brýlemi v zubech a již s menším kličkováním než poprvé. Pěkné výhledy kolem, udělám pár fotek a znovu prudce dolů.
Překvapuje mě, že když cesta přejde na užší stezky, případně se šotolina vylepší šutry, je náhle většina jezdců úplně mimo a jede úzkostlivě skoro krokem. Já tedy ne, a výrazně zde získávám. Jenže vzápětí tratím. Ve sjezdu mi zcela přestává brzdit zadní brzda. Tři kilometry do Lauffenu dám terénem i na přední, ale není to fakt ono.
Je půlka závodu a v prudkých sjezdech jsem sjel úplně nové destičky! Náhradní mám s sebou v camelbacku, ale jen jedny a k vytažení závlačky držící destičky potřebuji kleště, které nemám. V Lauffenu jsem se od místních pomoci nedočkal – nabízeli jen lepení a pumpu. Mnohem lépe jsem pochodil ve Weiβenbachu, kde byla občerstvovačka. Bylo to zde trochu nepřehledné - značka ukazovala 3 šipky vpravo, pro tři různé distance. Štreka A byla nakreslená nahoře. Aha takže jako na silnici: nejprve odbočí vpravo štreka F, pak G a nakonec moje Áčko. Mezitím vidím vlevo od občerstvovačky servisní stánek. Náhradní destičky na Formule nemají, ale kleště naštěstí ano. Vzorně se o mě postarají dva mechanici a kolo mi drží místní děvče, takže se stihnu i napít a slupnout banán. Ještě mi namažou řetěz a seřízeného posílají na trasu. Hned 50 m za stánkem se odbočuje vpravo a vidím i pár jezdců s čísly z dlouhé štreky. OK, jedu dobře. A valím hned plný kotel po rovinatých pláních, abych dohnal ztrátu způsobenou jízdou bez zadní a výměnou destiček.
Zkrátím to: dobře jsem tedy nejel ani náhodou. Tedy dobře jsem jel, ale blbým směrem. Ta občerstvovačka se projížděla dvakrát a poprvé se mělo odbočit vpravo ještě před servisním stánkem. Jenže já měl oči jen pro servisní pomoc a po opravě mě servisáci jednoznačně směřovali dál po trase. Z jejich pohledu správně, myslili si, že jsem ten cca 16 km pytel přes Hochmuth projel. Jenže neprojel. Došlo ke zkrácení trasy a už v tu dobu jsem jel vlastně zbytečně.
A jedeme dál
To jsem však nevěděl a pln nového optimismu se hnal rovinami a vedrem dál a dál. Před Bad Goisernem najednou shluk hučících diváků. Hukot se zvyšuje s každým metrem. A když jsem na jejich úrovni, tak chrst, chrst, chrst a z kbelíků a hrnců na mě dopadá půl hektolitru vody. Připadala mi úplně ledová. Hodně velké překvapení, nejprve se klepu, ale po chvíli se tomu už směju.
Za Goisernem se napojujeme na cyklostezku a objíždíme Hallstatterské jezero. Jsou zde dlouhé pasáže bez značení a já jen doufám, že jsem nesjel z trasy. No tady tedy ne. Na občerstvovačce před Obretraunem (146. km) doplňuji ionťák do camelu a nabírám vodu do bidonu. Také se důkladně oplachuji odshora dolů. Teplo začíná být hodně nepříjemné – kompjůtr ukazuje 33 stupňů a dole moc nefouká. Paní sice protestuje, že vody má málo a jen k pití, ale nedá se nic dělat, bez ochlazení bych zvadnul. Čeká mě panoramatický objezd konce jezera za Lahn a především nejprudší stoupání dne na Salzberg.
Stoupání začíná pěkně zostra. Od úpatí jezera podél lanovky, kterou v utažených esíčkách mnohokráte míjíme. Řadím nejvyšší pastorek se 42 zuby a dupu, až se ze mě řine pot všemi póry. Kamarádi mě varovali, že 1x11 do Alp není to pravé ořechové. Já jim na to odpovídal, že zatím jsem s tím vyjel vše, co jsem potřeboval, ale obavy jsem samozřejmě měl z toho, zda to zvládnu třeba 50 krát po sobě. Tenhle kopec ukázal, že ano. Kolem mě to postupně všechno slezlo. Docvakávám si borce, který to drtí jako já. Kupodivu je to Čech a kupodivu dává taky 1x11. Zkusmo ho podjíždím v utažené zatáčce a oba se smějeme tomu, že to byl atack ala KPŽ :-). Klučina mě uzemnil, když mi zadýchaně odpovídá, že vpředu veze převodník se 34 zuby. Já mám o dva méně, takže mu slibuji, že neslezu dříve než on. No, nakonec to byla remíza, oba jsme slezli těsně před prvním vrcholem serpentýn, a pak i na sluncem propálené louce za ním. Za loukou začíná asfaltové stoupání. Ale snad 30 %. Na jeho počátku stojí speaker s mikrofonem, čte jména jezdců a hecuje je. Mám toho dost. Těsně před speakerem je vlevo vodní nádržka pro dobytek. Opírám kolo, lezu do ní v tretrách a cákám si studenou lesní vodu přiváděnou z trubky na hlavu, za krk, na břicho, prostě všude kam to jde snad dvě minuty. Potom nastupuji a dalších sto metrů stoupám v sedle. Dál to nejde jet. Nejde to skoro ani jít. Tretry mi na asfalttu podkluzují. Zalomený zároveň s rámem kola, jdu co noha nohu mine a občas využívám díry v asfaltu k zapření nohy.
Naháněčka a dojezd
Peklo na rozpáleném asfaltu naštěstí netrvá moc dlouho a už si to svištíme a trochu se ochlazujeme ve 4km sjezdu. V 800 m n.m. však pohoda končí a stoupáme na nejvyšší bod trati, kterým je vrchol Rosalm ve výšce 1500 m .n.m. Opět se mi vše podařilo vyjet, ale častěji jsem se poléval z bidonu a jel jsem více ve stoje než v sedle. Nahoře jsme projeli pod transparentem a tradá dolů. Občerstvovačku jsem tentokráte vynechal, v profilu vidím, že sjezd bude po dvou kratších výjezdech pokračovat dalších 10 km. V půlce sjezdu mě kdosi dojíždí. To je dost výjimka, dolů to dávám s vyspravenou brzdou opět celkem ostře. Povědomá tvář. Když vidím, že v zatáčkách vycvakává nohu a projíždí je občas řízeným smykem, dochází mi to. Ano - Véna Hornych, ten co nás porážel rozdílem několika tříd. No tak to je bomba. Brzdím rázem ještě míň a v závěru sjezdu, kdy najíždíme na asfalt, zalehávám a míjím ho, aby viděl, že taky nejsem máčka. Tachometr ukazuje něco kolem 90 km/h, o dost lehčí Véna s o dost tlustějšími plášti nemá šanci. Dole v Gosausee mě předjíždí a trochu spolu kecáme. Na otázku, co že dělá tady takhle vzadu odpovídá, že kvůli organizování Trilogy nejezdil měsíc na kole. Dobrá výmluva. Jenže předtím jezdil mezi eliťáky skoro celý život. Hned v následujícím posledním velkém kopci mi to dokazuje a i přes moji snahu mi postupně odjíždí a po 2 km ho vidím už jen občas na horizontu. Jenže já tempo držel a on začal v druhé půlce vadnout. Najednou Vénu vidím častěji, znovu se polévám, jdu do stoje a blížím se. Docvakávám ho kilometr před vrcholem a vidím, že mu kopec už moc nechutná. Peru to tam pořád dál a před vrcholem už ho za sebou nevidím.
To by byl skalp, to by kluci čuměli, říkám si a jedu dolů jako šílený. Deset km, s klesáním 600 m, destičky v zatáčkách kvílí, nastupuju si na rovných úsecích. Následuje několik krátkých brdků. V nohách 180 km a spousty brutálních kopců , ale co je to pro absolventa několika Loudání a nejhicovějšího Obrdrásala. Občerstvovačkou na 194. km prosvištím bez zastávky, jen si najíždím pod stříkající hadici. A točím a točím. Poslední dlouhý sjezd na asfaltu vytočím 80 km/h. Cyklostezka podél jezera, poslední motanice v lese. Před Steeg Brucke se za mě věší dva stovkaři. Nepolevuji, neprosím se o střídání, valím přes třicet, táhlé mírné kopce jedu na sílu ve stoje. Naposledy sjíždíme až na břeh řeky, podjíždíme mostek a už je tu Bad Gosiern. Po dvoukilometrové rovině konečně projíždím pod cílovými nafouknutými banery. Zvedám ruce a kašlu na to, že mě předjíždí zavěšený stovkař. Jsem v cíli a dal jsem to! A Vénu udržel za sebou k tomu. Dojel minutu po mně, jenže v nohách měl o pěkných pár km (16?) a výškových metrů (cca 500) více, takže skalp se nakonec nekonal ani náhodou.
V cíli a dění po mém dojezdu
První pochybnost se dostavuje při kontrole délky trasy na mobilu – SportsTracker mi ukazuje 196 km, měřák na kole se mi vybil 2 hodiny před cílem, není s čím srovnat. Mobil nemusel zaznamenávat přesně, hlavně v těch cikcak serpentinách, to GPS nemusela pobrat. Jenže rozdíl 15km je dost velký.
Za 6 minut dojel Vašek Veselý a vůbec nebyl veselý, když mě viděl. Zíral na mě, já zíral na něho. To jsme oba nečekali. Moc mi nevěří, neviděli jsme se na trati. Za chvíli mi ale přijde SMS s časem 13:02:27 a 97. místem v cíli. OK, takže asi nakonec jo. Vašek má pokažený celý večer a mě se rázem zvedá nálada.
Fotím se slovenským jezdcem, s kterým jsem se na trati předjel snad pětkrát a jdeme s Vaškem dělat to, co se dělá vždycky - jdeme na pivo! Radek Patrák nezklamal a z dovezeného sudu ještě několik svijanských piv vyždímal. Dehydratace zahnána, gely spláchuty. Nálada vystoupala ještě výš a my se jedeme sprchnout a zkulturnit do kempu. Tam už však objíždí kempařův pomocník a varuje před blížící se bouřkou. Umytý zalézám do stanu a bouřku si užívám v něm. Proudy vody dopadají na stěnu, poryvy větru ho div neskácí, ale já zažívám krásné chvíle odpočinku rozložený na spacáku.
Ne však ostatní na trase. První Honza dojel za totálního deště a v cíli mu zatleskal jen hlouček nejvěrnějších schovaných pod stánkem. Druhý Honza měl ještě větší smůlu. Celou druhou půlku bojoval s časovým limitem (16h na celou trasu). Když už to vypadalo, že se před jezdcem sběračem Gerhardem Gulewiczem (kdo dojel před ním, měl garanci klasifikace) udržel, zastavili ho organizátoři na poslední občerstvovačce. Spolu s ostatními je nahnali pod střechu a postupně odvezli dodávkou do cíle vzdáleného již jen 15 km. Ve výsledcích tak měl napsáno TL (nesplnění time limitu), kdežto já ještě ošklivější DSQ.
Výsledky
Z dojezdu se tak radovalo jen 417 ze 750 jezdců A štreky, ze 14 starujících žen se cíle dočkalo jen 5, z toho 3 češky obsadily kompletní bednu. Padly hned dva časové rekordy:
- Němec Andreas Seewald zdolal trasu za neuvěřitelných 09:50:47 (rekord pokořil o 3 minuty)
- Češka Milena Cesnaková časem 12:49:33 pokořila dosavadní ženský rekord o 7 minut
Obecně lze říci, že většina jezdců podala výborné výkony, Čechů mezi nimi bylo spousty a rozhodně se neztratili - např. Ondra Fojtík skončil druhý na nejdelší trase, Ňumi Novák byl druhý na 120 km…
Podrobné výsledky naleznete zde: http://trophy2015.info/index.html
Zhodnocení
Salzka je krásný závod, 120 km je náročných, 211 km je ovšem už úplně jiná dimenze, kterou v této masové a výborně zorganizované podobě asi jinde nezažijete. Dokončit ji chce nejen dobrou formu, ale i notnou dávku štěstí, aby vydržela technika i koncentrace na sledování terénu a trasy. Letos mi to nevyšlo, celý týden jsem z toho byl špatný a ani nesednul na kolo. Výkon dobrý, jenže takhle celkem dobře značenou trasu splete opravdu jen málokdo (ve výsledcích jsou kromě mě už jen dva zmatkaři). Ale věřím, že jednou se vrátím a pojedu opět s těmi nejodolnějšími a nejvíce odvážnými bajkery. Ona už ta samotná jízda stojí zato… natožpak poctivě dosažený cíl.
Více fotek od pořadatele najdete zde: Salzkammergut Trophy 2015
Pavel Macháček
