Jmenovaná klasika série Kolo pro život proto zůstává nejbližším maratonem, jehož se účastním. To má bezesporu hned několik výhod, jednak znalost terénu nespočetněkrát projetého během tréninků, a za druhé možnost odložit ranní vstávání na poslední možnou chvíli.
Ačkoliv jsem se v pátek večer vyloženě těšil, že si před startem budu moct trochu přispat, protože nemusím jako obvykle jet 100 nebo 200 kilometrů do místa konání závodu, vzbudilo mě před šestou ráno hromobití a prudký déšť. Znovu jsem už samozřejmě neusnul a přinejmenším celou další hodinu sledoval, jestli déšť ustává nebo ne. Počasí se naštěstí poněkud umoudřilo, takže když jsem sedal na kolo a vyrážel na dostihový ovál do Velké Chuchle, kde bylo zázemí i start, byla dokonce téměř suchá silnice.
S vědomím, že trať znám především za sucha jsem ještě před startem vyrazil otestovat poslední stoupání v Radotíně a závěrečný sjezd po schodech. Test potvrdil moje obavy. I když bylo dlouho sucho, ranní déšť prudký výjezd dostatečně namočil a tudíž kvůli mazlavému jílovitému povrchu znesjízdnil. To už se ale blížil čas startu, takže bylo nutné rychle zamířit zpět do Chuchle, abych se stihl zařadit do správného koridoru.
Na chuchelském závodišti panovala dobrá nálada a řada lidí se krátce před startem častovala různými vtípky, případně se na poslední chvíli podrobněji rozebíraly některé náročnější úseky trasy. Snad i kvůli blízkosti metropole dosáhl počet závodníků, kteří se takto chystali na zdolání trasy B (53 km), celkového čísla 875 ve všech výkonnostních kategoriích. Konkurence byla proto rozhodně veliká, což se projevilo hned v první části závodu, která vede po silnici směrem na Radotín. Čelo pelotonu totiž nasadilo zdrcující tempo, takže se celé pole začalo záhy trhat a v prvním táhlém stoupání směrem ke Kosoři už jely jednotlivé skupiny odděleně.
Po překonání silnice Radotín-Třebotov a průjezdu lesním single trackem mezi chatami, pokračuje trasa okolo vrchu Babka. Dříve hezká lesní cesta se však nedlouho před závodem proměnila k nepoznání. Po zásahů těžké techniky byla celá přeoraná, rozrytá a vlastně docela nepříjemná. Škoda poničeného úseku, ale snad se to do příštího ročníku trochu srovná. Dalších několik kilometrů probíhalo bez větších změn. Rychlý sjezd k Černošicím, kde přišly první defekty a mírně podkluzující výjezd na Vonoklasy. Tím se přiblížil pro mě neoblíbený úsek. Dlouhý, kamenitý a vodou hodně vymletý kopec dolů ke Karlíku, který jako každý rok přinesl další sérii proražených plášťů.
Pod kopcem přišla druhá změna oproti loňskému roku. Oprava mostu v Karlíku nás zavedla na krátkou objížďku po louce a krátký můstek přes potok. Pak už se ale pokračovalo jako obvykle stoupáním k Mořince, které bývá někdy považováno za nejtěžší z celého závodu. S tímto tvrzením ale rozhodně nesouhlasím, na trati jsou určitě náročnější místa. Třeba hned další výjezd po louce, nazývaný „mořinské Mont Ventoux“, je doslova krpál, který prověří fyzickou připravenost jezdce. Nejeden závodník ho také vyšel pěšky, nicméně pro mě jako domácího by bylo sesednutí potupou. Tudíž jsem ho na nejlehčí převody, kterými moje kolo disponuje, vyjel. Je ale pravda, že doma připravený náhradní převodník s 24 zuby, by se mi místo běžně užívaného převodníku 26 docela hodil. Jen bych nesměl být líný provést před závodem výměnu.
Na vyloženě blátivý kopec před Mořinou už jsem ale nestačil a s ohledem na klouzající jílovité podloží by mi asi ani výměna převodníku nepomohla. Tudíž nezbývalo než společně s ostatními sesednout a tlačit, což se neobešlo bez náležitých komentářů a nadávek plašících okolní zvěř. To už jsme ale byli za půlkou trasy a dál se pokračovalo neustále dolů a nahoru přes Mořinu, Dolní Roblín a Roblín až k místu, které je možné považovat za kámen úrazu. V polích nad vesnicí Vonoklasy se totiž setkávají trasy B a C, což do té doby povedený závod promění na docela nebezpečnou záležitost.
Na širokých polních či lesních cestách vyhýbání rychlejších závodníků velkému množství nezkušených cyklistů snad nepřináší tolik rizik, ale v technicky složitějších úsecích je to doslova o život. Kousek po setkání obou tras totiž následuje kamenitý sjezd do obce Kala, který kvůli mokru hodně klouzal, což způsobilo první vyloženě krizovou situaci.
V tu chvíli jsme jeli ve dvou a za zatáčkou se před námi objevila cyklistka, která vedla kolo uprostřed úzké cesty, vlevo při kraji pak šel další jezdec, což téměř znemožnilo jakkoliv se vyhnout. Na mokrých kamenech se moc brzdit nedalo, takže závodník jedoucí přede mnou zvolal vlevo a pokračoval. Jenže já jel více vpravo, kam zmíněná cyklistka začala uhýbat a doleva jsem se dostat nemohl. Zakřičel jsem proto vpravo a doufal, že to vyjde, nic jiného už mi nezbývalo. Naštěstí se mi povedlo projet (či spíše protáhnout se) bez úhony, ale pocit jsem z toho opravdu dobrý neměl. Věřím tomu, že kolo vedoucí jezdkyně z trasy C byla ještě vyděšenější než já. Ani se jí nedivím, protože pro ni to musel být stejně nepříjemný zážitek. Možná ještě horší, jelikož já mám podobných momentů za sebou určitě daleko víc než ona.
V dalších kilometrech už to tak kritické nebylo, protože trasa pokračuje po zmíněných širších cestách. Až nově zařazený úsek single tracku, který měl zmírnit rychlost v dlouhém sjezdu z Kosoře k Radotínu, přinesl podobné problémy. Ty už nebyly nebezpečné jako popsaná situace, ale spíše k vzteku. Pokud totiž člověk jede na celkový čas, snaží se o co nejlepší výsledek a bodový zisk, který ho posune ve startovním poli kupředu, jen těžko může tolerantně a v klidu popojíždět za davem zvolna se posunujících lidí, obzvláště když může minuta časové ztráty způsobit propad o deset i více míst v celkovém pořadí.
Závěrečné schody v Radotíně už jsem proto radši ani neřešil a původní plán absolvovat prostřední nejprudší část vpravo po trávníku jsem vzdal, protože tam prostě projet nešlo. Ještě, že mám tenhle úsek dostatečně naježděný z tréninku. Pak už přišel návrat na silnici Velká Chuchle-Radotín, kousek po poli a závěrečný průjezd přes dostihový ovál.
Celkový dojem z vlastního výkonu byl docela dobrý. Většinu náročných míst jsem zvládl tak, jak jsem si to naplánoval a ani únava nebyla nijak nesnesitelná. Přesto mě celkově 167. místo příliš neuspokojilo, ale jak jsem zmínil, konkurence byla velká a každé zaváhání či jezdecká chyba přinášející i malou časovou ztrátu se okamžitě vymstila propadem v celkovém pořadí. Zároveň je škoda, že poslední část trasy pokazil dojem z jinak hezkého závodu, byť je pravda, že úplné oddělení fitness jízdy je vyloženě krok správným směrem.
Ondra Hladík
foto: Reinerfoto
