Vzhledem k první polovině sezóny, která u mě probíhala spíše ve znamení delších tréninků na závod 1000 mil, je to pro mě letos teprve vlastně čtvrtý „kratší“ maraton (pokud nepočítám lednový Hradec). Přesto ale v sobotu ráno nepociťuji pražádnou závodní horečku. Již jsem, holt, závodník matador.
Na start vyrážím přímo z pohodlí domova, do Chuchle je to z Řevnic necelých 20km, které beru jako vhodnou příležitost k rozjetí. Kolo je bez brašen lehké jako pírko a je radost se na něm projet. Na sobě mám jen krátký dres, za sedlovkou pěnu na opravu defektu, v kapse dva gely. Krásné bezstarostné sobotní ráno v teplém letním dni, kdy nemusíte mít nic moc na sobě a nic pořádně s sebou a víte, že pokud sprchne, bez problémů za chvíli uschnete. V sedle kola zapomínám na všechny rodinné trable a katastrofické příhody, které se už ten den brzy po ránu stačily udát. V týmovém stanu Nilfisku se po delší době vítám s kolegy a ledabylý hovor odvádí myšlenky jinam. Taková sláva kvůli padesáti kilometrům, chechtám se v duchu, i když uznávám, že změna je to vlastně příjemná.
Musím se vám svěřit, že tuhle pražskou „masovku“ jsem v posledních letech z opatrnosti raději vynechávala. Letos si ji ale užívám - příjemným překvapením pro mě je, že závodníci kolem mě jsou ve sjezdech po kluzkých bahnitých kamenech rozumní (tj. nikdo se neřítí bezhlavě kolem nás, co z opatrnosti raději přibrzdíme) a ve výstupech, kde se udělá „špunt“, ukáznění. Poslouchat nadávky závodníků, co to chtějí „rvát“ od startu do cíle, aby si místo 276. vyjeli 274. místo, je to poslední, co by navrátilec z lesů a hor tak nějak chtěl. Takže milí spoluzávodníci, díky!
A dnes, zdá se, z díků nevyjdu. Za roky, co jsem Karlštejn vynechávala, prošla trať příjemnými změnami a stala se více „bajkovou“ – přibylo terénů, úzkých cestiček, jak nahoru tak dolů, dokonce příjemné houpání typu singltreku. Obligátní brod, po kterém následoval prudký výjezd loukou v první půlce trati a kde to po kluzké rozježděné trávě vyjeli jen ti nejzdatnější a ti, co si stačili dobře najet, se nově objíždí lesem. Pro traséry tedy jedině pochvala.
A tak jediným, byť významným, nedostatkem a současně paradoxem závodu Praha-Karlštejn je, že se na samotný Karlštejn vůbec nedostaneme a dokonce jej ani nevidíme. Pro ty, kteří to ještě neví, to může být zklamáním. Ostřílení borci a já víme, že se projedeme po chuchelském závodišti na kole, což řadě lidí (včetně mně) ke spokojenosti bohatě stačí. Desítky schodů v závěrečném sjezdu v Radotíně beru jako bonus a mám radost, že je v závodním hecu (na rozdíl od dopolední rozcvičky) „dávám“ bez ztráty kytičky.
Ranní tříhodinová bouřka a prudký liják udělaly „paseku“ na trati – v prudkých výjezdech, o které na tomto závodě není nouze, zadní kolo podkluzovalo a v místech, kde kvůli množství lidí není možné si stopu vybírat, se hromadně tlačilo. To, co většina borců proklíná, je pro mě (dnes již milou) vzpomínkou na Míle. Vím, že v tlačení mám ze všech nejlepší trénink, takže „předtláčím“ jednoho závodníka za druhým. Loukou nad Mořinkou, pro mě opět novinku na trati, ale prostě vyjet musím! Beru ionťák z občerstvovačky a koukám na „střechu“ před sebou. Stojí mě hodně sil, řada závodníků i tohle vzdává, někteří slézají hned jak se terén začíná zvedat (nechápu). Vím, že do cíle to není víc než 25km a že si to můžu dovolit, a tak zabírám naplno. Tohle, hoši, nejsou Míle!
Nohy se mi roztáčejí vlastně až ke konci závodu, takže doma z výsledků zjišťuji, že jsem si ve druhé polovině trati polepšila asi o dvacet míst. Takový průběh závodu se mi líbí. Celkové umístění se mi podařilo asi o dvacet míst výše, než je můj bodový předpoklad, v kategorii páté místo, v ženách jsem se těsně vešla do první desítky. Výsledkově prostě spokojenost. Celkový zážitek nepokazil ani závěrečný deštík, který některé závodníky hnal urychleně na vlak a do aut (a některé možná ještě do cíle). Takové počasí jsme na Mílích asi taky měli, ale nějak si ho vlastně ani nevybavuji. A kamarád Jakub byl dokonce schopen v průběhu 1000 mil lidem, kteří se nás ptali na počasí, tvrdit, že „dnes jsme ještě vůbec nezmokli!“, i když jsme třeba to ráno předtím jeli i několik hodin v dešti…..Holt jiný závod, jiný mrav.
Lucie Otáhalová
