K postupně zlepšující se náladě přispělo i hezké počasí, slibující další povedenou akci. V zázemí závodu jsem proto v týmovém stanu odložil kolo a po nezbytném posledním předstartovním jídle vyrazil na obhlídku areálu. Vzápětí mě odchytilo osazenstvo stánku Birell a přes protesty, že jsem právě snědl hromadu kus-kusu a hrozí tak žaludeční potíže, jsem se nechal přesvědčit, abych si zajel dvouminutový sprint na cyklotrenažéru, který byl propojen s počítačem. Nakonec mě zlákala možnost vyhrát cyklistické rukavice, ty moje by totiž další závod nemusely přežít. Vyhoupl jsem se do sedla, nechal si odpočítat start a vyrazil, bohužel na pedálech bez možnosti našlápnout tretry. I přes řadu nadávek, že se mi dělá špatně, se mi ale nakonec podařilo nastavit laťku pro ostatní zájemce docela vysoko a ještě deset minut před ukončením soutěže se ji nikomu nepodařilo překonat. Pak se však přece jenom našel někdo lepší, pročež mi rukavice unikly, ale opravdu jen o kousek. Ale aspoň jsem si vyzkoušel jednu z atrakcí, které zázemí závodu nabízí.
Intenzivní část rozjetí jsem tak měl vyřešenou a zbývalo cvičně vyjet postartovní kopec, abych si připomněl jeho záludnosti. I když se zdálo, že letos ho nezvládnu s takovým přehledem, po startovním signálu, jako by se vše úplně změnilo a já vyrazil stejně svižně jako loni. Je pravda, že v zápětí se mi naskytla příležitost schovat se do háku za stejně rychle jedoucího kolegu z týmu Dexter cycling, takže podstatnou část dlouhého stoupání jsem se vezl pohodlně jako v autobusu.
Po prvních kilometrech to vypadalo víc než dobře, tempo vyhovovalo a kolem mě se utvořila spolupracující skupinka jezdců. Většinu z nich jsem potom potkával v podstatě až do cíle. Mezi tím stoupala teplota vzduchu, ale oproti následujícím dnům nedosahovala nepříjemně tropických hodnot. První brod pod novohuťskou sjezdovkou tak spíš zastudil, než že by se jednalo o nějak vítané ochlazení. Hloubku potoka jsem navíc trochu podcenil, jelikož v době panujícího sucha to nevypadalo na nějak zvlášť vysoký stav vody. V cíli pak dokonce někdo prohlásil, že místní snad koryto úmyslně prohloubili, aby měli větší zábavu. Očividně jsem nebyl sám, kdo nepočítal s tím, že kola se při průjezdu ponoří až po osy nábojů.
V dobré náladě malebnou šumavskou krajinou po zvlněné a průběžně klesající trase jsme se dostali až do Vimperku. Část z nás, co už závod jela, věděla, že teď se začne lámat chleba a padaly hlášky jako: „Teď to začne“, „Zábava skončila“, a podobně. Výjezdem vedoucím vzhůru branou k místnímu hradu totiž začíná poslední asi tak patnáctikilometrová část závodu, která vlastně už jen stoupá až do cíle na Zadově. A sil začalo ubývat, k čemuž dopomohl i krátký, ale náročnější singl track za poslední občerstvovací stanicí, odkud se vyjíždí směrem ke kopci s neobvyklým názvem, jmenuje se totiž Vodník.
A pak už pořád jen nahoru, přes místa, jejichž pojmenování by mohlo vyznívat až nepatřičně, jako například Na Radosti – k té měl v tu chvíli důvod už jen málokdo. Těsně před cílem pak přišly ještě dva singl tracky, přičemž první z nich, vedoucí převážně „mechem a kapradím“ opravdu nepříjemně zatahal za nohy. Navíc na něm začalo být trochu těsno, koneckonců jako vždy v poslední části závodu. Druhý už je vlastně nájezdem do cílové rovinky, ale jeho kořenové pole je schopno sebrat i poslední zbytky sil.
Mě naštěstí ještě nějaká energie zbyla, takže se mi ho podařilo zvládnout docela v pohodě, jen mě zamrzelo, že jsem si nemohl zabojovat o lepší umístění, protože na posledním nájezdu z asfaltu do lesa mě doslova zastavil člověk, který si do prudkého svahu zapomněl přeřadit na lehčí převod a doslova se na mě převrátil. Poodskočili mi proto tři závodníci, s nimiž jsem v posledním úseku jel a na jejich dohánění už nezbyl čas. Přesto byl výsledek lepší než v minulém roce a celkově 96. místo mě potěšilo. Zároveň i trochu povzbudilo do dalšího závodu, kterým bude Karlovarský AM bikemaraton České spořitelny.
Ondra Hladík
